Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma

Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů

Evropská Unie

Obsah:

Jaká jsou hlavní úskalí evropské měnové unie
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 24.9.1997

Měnová unie – možné východisko z nestability
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 3.6.1997

Jsme připraveni na vstup do Evropské unie?
Ladislav Možný, Týden č. 52/1996

Jednotná měna pro všechny?
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 12.8.1995

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Ačkoliv projekt evropské měnové unie představuje záležitost zásadního významu s mnoha otazníky, zůstává u nás toto téma v hlubokém stínu nezájmu. Připomeňme, že měnová unie bude ve své podstatě znamenat existenci jediné měny, eura, v členských zemích. Nejdříve, pravděpodobně od roku 1999, bude euro existovat pouze jako jednotka účetních operací finančních institucí. Posléze, snad od roku 2002, bude mít euro i formu hotových peněz, a tak zcela nahradí měny národní. O měnových záležitostech již nebudou rozhodovat jednotlivé národní centrální banky, ale takzvaná Evropská centrální banka. Otázkou zásadního významu zůstává, zda bude měnová unie fungovat v tak heterogenním prostoru bez unie politické. Stačí si vzpomenout na jepičí život měnové unie po politickém rozdělení bývalé československé federace, abychom nahlédli, že nejde o plané obavy. Pokud jde o rovinu ekonomickou, bude vytvoření evropské měnové unie nepochybně pokračováním letitého a žádoucího uvolňování bariér trhu a omezování praktik národního protekcionismu, což v konečném důsledku povede k dalšímu zvyšování životní úrovně Evropanů. Výhled politické integrace Evropské unie však zůstává mlhavý, což ve spojitosti se spuštěním měnové unie může mít i velmi neblahé důsledky. Stále není zřejmé, jak bude fungovat fiskální politika, tedy způsob politického rozhodování o tom, kdo, jakým způsobem a kolik eura bude na daních vybírat a podle jakých pravidel se vybrané peníze budou přerozdělovat. Evropská komise jako tahoun integrace sice prosazuje určitá pravidla omezující vznik deficitů národních rozpočtů, avšak ani tato pravidla, ještě k tomu dosud neschválená, nelze považovat za řešení problému zásadnějšího, tedy problému, jak v rámci Evropské unie operativně dosahovat potřebné politické dohody o rozpočtových otázkách. Zaběhnuté demokratické postupy, které prokázaly svou funkčnost, sice budou fungovat i nadále na národních úrovních, mnohem méně však již na úrovni EU. Je třeba mít na paměti, že Evropský parlament má v unii mnohem formálnější roli, než na jakou jsme zvyklí u parlamentů národních, a mnohem významnější roli hrají Evropská komise a Rada ministrů. O radě, která činí zásadní rozhodnutí, nelze říci, že by nesla před voliči odpovědnost za svá (ne)rozhodnutí. Jednotliví národní ministři, ze kterých se Rada ministrů skládá, totiž nej sou členy Rady ministrů na základě koaliční dohody vyjádřené důvěrou parlamentu, ale pouze z titulu toho, že jsou v dané době ministry národních vlád. Komise Evropské unie sice vzniká a pracuje na základě důvěry Evropského parlamentu, její úloha je však spíše v předkládání návrhů než v jejich schvalování. Když se dnes národní vláda o podstatných rozpočtových záležitostech nedohodne nebo ztratí podporu parlamentu, podá demisi. Tím se uvolní prostor pro nová jednání, nové koalice a pro dohodu. Když se dnes názorově rozejde Rada ministrů, nezbývá všem než čekat na dohodu třeba i několik let. Ekonomické síly skryté v prostoru měnové unie však nebudou čekat na to, až se někdo v Evropské unii dohodne. V tomto půjde o zásadní změnu oproti dnešní praxi, dohadovat se o problémech třeba i několik let. Je otázkou, v kom budou voliči hledat případného viníka problémů. Třeba to bude národní vláda, ale ta ráda svalí vinu na zbytek Evropy. Svým způsobem bude mít pravdu v situaci, kdy budou dnešní fiskální a měnové možnosti státu významně omezeny. Pokud nedojde k zásadnějším změnám politických institucí Evropské unie, zájmové nadnárodní skupiny budou mít k jejím politikům neskonale blíže než voliči ve volbách. Hlas voličů bude příliš daleko na to, aby ho nějaký politik unie bral vážně. Odpovědnost bude rozmělněna a rozptýlena a v případě problémů bude běžné svádět vinu na ostatní. Existující demokratické instituce v euroatlantické oblasti jsou prověřeny dlouhou historií. Bylo by velmi naivní považovat naše zkušenosti s těmito institucemi za pochopení složitých společenských procesů. V euforii z půlstoletí míru a svobody v západní Evropě si musíme klást otázku, zda nepřeceňujeme schopnosti zavedených institucí obstát při tak zásadní a nevratné změně, jakou zavedení evropské měnové unie nepochybně představuje.

DANIEL MÜNICH
Autor působí v CERGE-EI

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Měnová unie – možné východisko z nestability
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 3.6.1997

Asi nikdo v této zemi nezůstal zcela netknutý hysterií, která se přes nás převalila v uplynulých dnech. Ukázala se vzájemná vazba mezi nestabilní politickou a hospodářskou situací, kdy tlak na znehodnocení koruny inicioval horečná jednání a akce ze strany vlády a útočící opozice a tato politická nervozita tlačila na odchod zahraničních investorů a tím na znehodnocení koruny a tak dokola.

Znehodnocení české měny (odborný pojem depreciace nikoli devalvace), nelze chápat jinak než jako pokles ceny statku, který se špatně prodával, neboť v průběhu uplynulých let neustále zdražoval až se stal za současnou cenu neprodejný. Tento ekonomický fakt se však stal faktem politickým díky dlouho živené chiméře, že znehodnocení měny je jakási prohra či národní neštěstí rovnající se bezmála zatopení české kotliny vzedmutým mořem. Tato chiméra se odvíjí od zcestné myšlenky, že vláda “má” zajistit co nejsilnější měnu, aby dovozové zboží bylo pro spotřebitele co nejlevnější. Že tato skutečnost závisí především na pracovním výkonu a vynalézavosti každého občana se u tohoto stylu uvažování zcela vytrácí.

Je zde však ještě jeden aspekt, který souvisí s vyvolanou nestabilitou, více než s vlastním znehodnocením. Právě citlivá vazba mezi politickou a ekonomickou situací je velmi nevýhodná pro malé otevřené ekonomiky jako je naše, kde dovoz tvoří zhruba 50% HDP. Chaotické pohyby kurzu převádějí ihned politickou nestabilitu na zcela konkrétní čísla zahraničního obchodu a to velmi zvyšuje ekonomickou nejistotu hospodářských subjektů, viz např. znehodnocování koruny po pátečním ohlášení mimořádné tiskové konference premiéra a její posilování poté, co se zjistilo, že se nejedná o ohlášení demise. Bohužel kombinace rozložení voličských preferencí a poměrného volebního systému odsuzuje ČR k permanentní politické krizi vyplývající ze slabých koaličních vlád.

Z krátkodobého hlediska je tedy zřejmé, že centrální banka bude po ustálení pohybů koruny opět tuto novou úroveň stabilizovat, ale slabost její pozice je vůči mezinárodnímu pohybu kapitálu zcela zřetelná.

Z dlouhodobého hlediska bychom se tedy měli porozhlédnout po něčem jiném. Tím něčím jiném, co právě vzniká v našem sousedství, je evropská měnová unie. Právě tento projekt má za cíl nejen snížit náklady vyplývající z neustálé potřeby směňovat národní měny při vzájemném evropském obchodu, ale také významným způsobem uzavřít evropskou ekonomiku. Uzavřením se pak nemyslí vztyčení celních bariér na hranicích, ale snížení podílu zahraničního obchodu na národním produktu na úroveň podobnou např. USA.

Evropská ekonomika se skládá právě z malých nebo středních otevřených ekonomik, pro které představuje kolísání kurzu vždy poměrně silné nárazy do hospodářství. Přechod na jednotnou měnu by pak znamenal přeměnu velké části mezinárodního obchodu na obchod domácí a tedy odstranění rizik vyplývajících ze vzájemného pohybu kurzů. Dojde tak k odstranění okamžitého negativního vlivu ať už přechodných nebo trvalých politických nestabilit, které se v Evropě vyskytují. Z hlediska delšího časového horizontu pak dojde k odstranění politicko-hospodářského voluntarismu všech vlád, které v rámci snahy o zlepšení svých volebních preferencí v období před volbami nezodpovědně intervenují do národních ekonomik a snaží se expanzionistickými opatřeními rozhýbat národní ekonomiky za cenu rostoucí inflace a zvýšených budoucích nákladů na odstranění těchto čistě politicky motivovaných zásahů.

Vzhledem k tomu, že naše země usiluje o plné členství v Evropské unii, bude vhodné pozorně sledovat grandiózní projekt jednotné evropské měny, který má samozřejmě i mnoho úskalí, ale který umožní další postup v politickém sjednocování Evropy a který umožní odstranit problémy vznikající u malých a středních otevřených ekonomik z pohybů směnných kurzů. Negativní vazba mezi politikou a ekonomikou v posledních dnech je toho významným mementem.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Summit Evropské unie v irském Dublinu skončil v sobotu 14. prosince 1996 potvrzením úmyslu dokončit mezivládní konferenci EU o revizi Maastrichtské smlouvy do konce června příštího roku. Slova Johna Bruttona, irského premiéra a hostitele summitu EU v Dublinu, "Je to dobrá zpráva pro žadatele o vstup", jen podtrhla význam, který tento termín má pro Českou republiku. Půl roku po ukončení této mezivládní konference, by totiž měly být zahájeny rozhovory s uchazeči o vstup do této evropské organice.

Postup sbližování byl zahájen okamžitě po revoluci v roce 1989 a prvním milníkem bylo uzavření dohody o obchodní a hospodářské spolupráci v roce 1990 a ještě v témže roce odstartování podpůrného programu PHARE. V tomto roce bylo také zahájeno jednání o Asociační dohodě, která byla ještě za bývalé Československo podepsána 16. prosince 1991. S ohledem na rozpad ČSFR však tato smlouva nemohla nabýt platnosti a tak byla v revidované formě podepsána nová Asociační dohoda.

Tyto dohody, které byly podepsány ještě s Maďarskem, Polskem, Slovenskem, Rumunskem a Bulharskem, mají jak význam ekonomický, neboť v souladu s nimi jsou odstraňovány překážky obchodu mezi Evropskou unií a asociovanými státy, tak politický, neboť dávají prostor pro politický dialog mezi orgány Unie a přidruženými státy a umožňují účast představitelů přidružených zemí na jednání orgánů EU. Co je ale nejdůležitější, zakotvují konečný cíl - vstup asociované země do Evropské unie.

Asociační dohody ovšem nekonkretizovaly ani termín ani podmínky přijetí přidružených členů. Teprve na summitu EU v Kodani v roce 1993 bylo učiněno jasné prohlášení - přijaty budou ty země střední a východní Evropy, které o to projeví zájem a budou splňovat určité hospodářské a politické podmínky, konkrétně by měly disponovat politicky stabilním, demokratickým systémem, respektujícím lidská práva. Z ekonomického hlediska by uchazeči o členství měli disponovat fungující tržní ekonomikou, která obstojí v evropské konkurenci.

Vyvrcholením úsilí bylo podání přihlášky ke vstupu do Evropské unie v lednu 1996 a česká vláda vyjádřila úmysl splnit všechna kritéria do pěti let od podání. V létě 1996 pak došlo k předání vyplněného dotazníku, který si vyžádala administrativa EU pro posouzení plnění kritérií vstupu.

O tom, že Česká republika ušla notný kus cesty, aby mohla být přijata do Evropané unie, nemůže být pochyb, stejně jako to, že ji ještě řádný kus namáhavé cesty čeká. Náš partner v tomto jednání - EU - však prožívá neméně těžké období přechodu a přípravy na přijetí nových členů.

Tváří v tvář těmto událostem najednou vyvstala otázka, jak budou fungovat instituce, které byly původně ustavené pro šest zakládacích členů. Systém, kdy malé země mají v orgánech Unie výrazně výhodnější zastoupení, než by odpovídalo počtu jejich obyvatel a výkonu jejich ekonomik a také nutnost rozhodovat o většině důležitých otázek jednohlasně vede k nepružnosti v rozhodování a při současném počtu patnácti členů je velmi obtížné najít kompromis, který by uspokojil každého. Takové kompromisy totiž obvykle nic neřeší.

Členské státy Evropské unie vědomy si neudržitelnosti současného institucionálního uspořádání, svolaly mezivládní konferenci, která byla zahájena na jaře roku 1996 v Turíně a skončí po volbách, které budou v roce 1997 ve Velké Británii. Do šesti měsíců od jejího ukončení by pak měly být odstartovány rozhovory o vstupu přidružených zemí, které pravděpodobně potrvají několik let.

Paralelně s reformou institucí však běží v Evropské Unii další diskuse, která vnáší svár mezi eurooptimisty a euroskeptiky. Je to otázka zavedení jednotné evropské měny. Uskutečnění této ideje, která je zakotvená v tzv. Maastrichtských smlouvách, je totiž, ač to není často vyslovováno, navýsost poltický akt. Běžná argumentace mluví o výhodách, které nové Euro přinese občanům - sníží náklady směny, odstraní rizika pohybu měnových kurzů pro obchodníky, sblíží jednotlivé evropské ekonomiky. Protiargumentace euroskeptiků je však velmi dobrá - ekonomické rozdíly mezi jednotlivými evropskými regiony jsou příliš hluboké a naopak jednotná měna znemožní národní hospodářskou politiku, která může vhodně tlumit diference.

Jak tedy vypadá situace České republiky z hlediska kompatibility a možnosti přijetí? Můžeme hovořit o připravenosti v oblasti institucí a v oblasti ekonomiky. Podívejme se na jednotlivé význačnější oblasti.

V oblasti právního systému dochází k jeho synchronizaci s evropským právem prakticky od prvních okamžiků budování právního státu v Čechách po roce 1989. Zde je problém spíše ve zvládnutí a prodiskutování všech patřičných norem. Podobným směrem kráčí i technická normalizace.

Bolavým místem a tématem, jež bude velmi ožehavé pro Maďarsko a hlavně Polsko, jako naše očekávané souputníky při vstupu do EU je zemědělství. To by ale nemělo být pro Českou republiku zásadní překážkou. Podíl zemědělství na celkovém domácím produktu je nízký a naštěstí se české zemědělství pohybuje v relativně tržních podmínkách, takže si čeští občané nemusí na rozdíl od kolegů v Evropské Unii připlácet na daních, aby byly potraviny dražší. Evropská zemědělská politika je velmi kritizovaná pro svoji neefektivnost i uvnitř Unie, a dají se očekávat posuny spíše k liberalizaci, než k utužení současného plýtvání.

Jinou kategorií je výkonnost české ekonomiky, ta se nedá schválit ani nařídit a ztráta z období komunismu se nedá vymazat. I při dynamickém růstu má Česká republika stále i v přepočtu parity kupní síly pouze asi poloviční hrubý národní produkt na hlavu, než je průměr EU. V absolutním vyjádření se jedná o hodnoty okolo devíti tisíc dolarů na obyvatele a rok oproti průměru okolo osmnácti tisíc dolarů na hlavu a rok jako průměr EU.. Jsme tak ve výkonu na chvostu EU ve společnosti Řecka a Portugalska

Zde se již objevuje obava chudších členů EU, aby noví členové nezatížili příliš společný rozpočet Unie, který slouží k vyrovnávání rozdílu mezi bohatými a chudšími regiony.

Z hlediska ekonomických parametrů bude jistě závažným kritériem příliš vysoká inflace a s tím související vysoké úrokové míry. Na rozdíl od západní Evropy, kde je ve většině zemí problém inflace dobře zvládnut a pohybuje se většinou pod 4-5% ročně, české údaje ohledně růstu cen okolo 8-9% jsou nepříjemnou komplikací. Více než absolutní hodnoty jsou špatné trendy vývoje inflace. Zdá se, že do české ekonomiky se zabudovala inflace ve výši těsně pod deset procent ročně a nedaří se ji snižovat.

Pouze přísná měnová politika centrální banky a rasantní politika vlády v oblasti deregulace a liberalizace dosud regulovaných cen může pomoci rozbít očekávání ohledně růstu cen a jež pak zpětně inflaci vyvolávají.

Informace dnes hýbou světem a získávání a poskytování těch, které zpřístupní a zpřehlední aktivity naší země, našich občanů a podnikatelů bruselské administrativě, bude také patřit k pozitivním faktorům, které ovlivní rozhodování o termínu přijetí.

Aby byl český hlas v Bruselu lépe slyšet, bylo 16. prosince 1996 slavnostně otevřeno České centrum v Bruselu, které postupuje po oficiální úrovni a dále v současné době iniciovala firma Dynamic Partners návrh na zastoupení českých firem u evropských institucí, které by chtělo zprostředkovat přenos informací od podnikatelských kruhů a jež by rovněž sídlilo v hlavním městě sjednocené Evropy Bruselu. Tato aktivita již také nalezla kladnou odezvu některých velkých českých podniků. Tyto v médiích jen na okraj zmiňované aktivity však v životě EU hrají významnou roli, neboť celý systém rozhodování a hledání řešení v orgánech Unie je založen na dialogu partnerů, kterých se řešení bude týkat a proto je dobré, když jsou naše názory a zájmy v Bruselu známy a naopak nám jsou známy názory evropské administrativy.

Bez vlastní práce, aktivity a iniciativy dědictví minulosti nepřekonáme. První kroky již máme za sebou, ale kdy se doopravdy sejdeme s ostatními Evropany v Bruselu, záleží především na nás.

Ladislav Možný

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Maastrichtská smlouva určila nejpozdější zavedení jednotné evropské měny na rok 1999 s tím, že do té doby je nutné, aby ty státy, které se chtějí připojit, splňovaly určitá kritéria - inflace maximálně o 1,5 procentního bodu nad průměrem inflace tří zemí s nejnižším růstem cen, úrokové míry max. o 2 procentní body nad průměrem těchto tří zemí, 2 roky před zavedením společné měny směnný kurz v rozpětí daném Mechanismem směnných kurzů bez devalvace a deficit státního rozpočtu nižší než 3% HDP a dodává se, že státní dluh by neměl být vyšší než 60% HDP. Společnou měnu by měla spravovat Evropská centrální banka (ECB). K dnešnímu dni splňuje pouze kritéria pouze Lucembursko.

Společná měna by měla mít řadu výhod - především snížení transakčních nákladů souvisejících se směnou různých měn, posílení evropské jednoty atd. Jenže to má jeden háček. Pokud zaniknou národní měny, přijdou vlády hned o dva nástroje hospodářské politiky - monetární politiku a politiku směnného kurzu. Třetí nástroj, který jim zbyde, politika fiskální, pak bude pod značným tlakem. Následně zde vznikají dva sporné body.

K druhému bodu - rozpor národní fiskální a nadnárodní monetární začíná ekonomy a politiky strašit už dnes. Šéf Evropského měnového institutu (EMI), zárodku budoucí Evropské centrální banky, a další bankéři už dnes požadují pevná čísla, která sváží národním politikům ruce co se týče fiskální politiky, hlavně pak možnosti deficitního financování státních rozpočtů. Politici souhlasí, ale o nějakých konkrétních limitech nechtějí ani slyšet. Hrozí tak následující scénář: některá z patnácti národních vlád podlehne pokušení podplatit voliče před volbami nějakou sociální výhodou za peníze, které nevybrala na daních nebo bude chtít splnit některý z velkolepých plánů, které naslibovala voličům v předvolební kampani. Rozhodne se pro deficitní financování a začne vydávat státní dluhopisy. K čemu dojde? Růst úrokových měr a vytěsňování soukromých investic by se normálně omezil na hranice daného státu, ale díky společné měně a v případě, že se jedná o dostatečně velkou ekonomiku, se bude problém přelévat i na obyvatele jiných evropských zemí, kteří s touto politikou nemají nic společného.

Vzhledem k tomu, že v Evropské unii jsou nějaké volby neustále a připočteme-li k tomu situace, kdy se vlády různých politických zabarvení snaží na svém území uplatňovat různou anticyklickou, prorůstovou, nebo restriktivní fiskální politiku, hrozí, že to povede k politické destabilizaci, kdy se budou jednotlivé evropské vlády obviňovat ze vzájemného přenášení nákladů různých fiskálních politik.

Řešení, že národní vlády budou mít malé pevně ohraničené pravomoci v rozpočtové politice je tak logicky řečeným B k A danému přesunutím monetární politiky do centra. Jenže to je to, čeho se politici velmi obávají. Dobrovolně se vzdát měšce, ze kterého si mohou kupovat hlasy voličů se jim nechce. Signálem bylo např. zasedání ministrů financí ve Versailles v dubnu tohoto roku, kde šéfové státních financí dali najevo, že rok 1999 pro zavedení ECU jako platidla je opravdu předčasný.

Tento spor doutná zatím v pozadí, protože rok 1999 je daleko, ale bylo by omylem se domnívat, že je to otázka pouze pro vědce zabývající se veřejnou volbou. Navíc se možná brzo bude týkat i nás a pokud se nepodaří vyřešit omezení fiskální politiky společně s převedením monetárních pravomocí na Evropskou centrální banku, bude se jednotná měna týkat jen několika zemí tzv. tvrdého jádra Evropské unie.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

 
Úvodní stránka