Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma

Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů

Finanční a kapitálové trhy 1994 - 1997

Obsah:

Souvislosti kauzy zatčení Jiřího Tesaře z IPB
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 5.5.1997

Je revalvace pravým lékem právě dnes?
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 10.11.1994

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Souvislosti kauzy zatčení Jiřího Tesaře z IPB
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 5.5.1997

Výše uvedené prohlášení může sloužit jako učebnicová ilustrace chyby vyskytujících u studentů 1. ročníku jakékoli vysoké ekonomické školy, jejíž jediným možným důsledkem by muselo být opakování dané zkoušky či předmětu, aby si příslušný student elementární neznalost doplnil a zapamatovalstudenta 1. ročníku ekonomie. Jedná se o nepochopení rozdílu mezi tržní a účetní cenou nemovitosti.

Účetní cena nemovitosti je cena, která se počítá z ceny kupní každoročním snížením o tzv. oprávky. Součet oprávek za dobu vlastnění nemovitosti jsou tzv. odpisy. Kupní cena minus odpisy nám dává aktuální účetní cenu. Doba odepisování z daňového hlediska je dána Zákonem o dani z příjmu a u nemovitostí činí většinou 45 let. Vzhledem ke změnám předpisů lze tedy z nulové účetní hodnoty (100% odepsanost) dedukovat pouze to, že nemovitost bude pravděpodobně starší než cca. 50 let, nic víc, nic míň.

Tržní cena nemovitosti (ani jiných statků) s účetní nijak přímo nesouvisí, utváří se na trhu, kde ji formuje nabídka a poptávka. U nemovitosti pak lze považovat za hlavní determinanty tržní ceny její výměru prostor, stav, polohu, vybavenost, břemena jako jsou např. zástavy za úvěr a pod.

Pokud by tedy student doplnil svoje znalosti a postoupil by do dalších ročníků, při specializaci na finance by určitě narazil předmět týkající se kapitálového trhu. Zde by se pak dověděl, jakým způsobem může jedna firma převzít druhouJe důležité znát i možnosti převzetí jedné firmy druhou. Jedna možnost je pomocí veřejné nabídky, kdy v našem případě IPB by zveřejnila, že koupí akcie VPÚ např. za cenu o 50% vyšší, než je cena na burze. Nabídka musí být vyšší než běžná cena, neboť na burze není možné koupit najednou rozhodující balík akcií. To však vede k prudkému růstu cen a k nebezpečí, že IPB by se musela pustit na trhu do soutěže s někým dalším, nebo prostě se spekulanty. Náklady ani výsledek tedy nelze předem odhadnout, neboť přebíraná firma by se navíc teoreticky mohla pokusit o obranu.

V našem případě se IPB obrátila na přímého vlastníka kontrolního balíku a dohodla s ním konkrétní cenu. To pro ni znamenal jistotu nákladů, za které VPÚ převezme a jistotu, že se jí převzetí podaří. Dvojnásobná cena za akcii, než je cena burze není ani nijak nadnesená, neboť ceny na pražské burze jsou nízké také vzhledem k malé likviditě tohoto trhu. Ta Nízká likvidita pražské burzy navíc způsobuje, že by se převzetí pravděpodobně nepodařilo z technických příčin nebo by trvalo neúměrně dlouho. IPB vybrala druhý způsob – přímé jednání s vlastníkem rozhodujícího balíku, který byl pro banku minimálně jistější.

Z výše uvedeného tedy plyne, že vyšetřovatelé hospodářské kriminálky buď nemají základní znalosti o fungování tržní ekonomiky, nebo že je mají, ale nestálo jim za to podívat se alespoň na adresu nemovitosti – Jindřišská ulice v Praze v těsné blízkosti Václavského náměstí, nebo že mají další zatím nezveřejněné informace a nebo že jednali z jiných důvodů, o kterých lze pouze spekulovat.

Kauza IPB-VPÚ již nyní ukázala, že bez jistých odborných znalostí o fungování např. finančních trhů mnohé vypadá jako podvod či tunelování, ale při bližším ohledání se může ukázat, že se nejedná o nic nekalého. . Doufejme, že zde se bude jednat o zločin, neboť jinak by se jednalo o fatální ostudu a omyl z neznalosti.

Poslední věc, na kterou si budeme muset zvyknout, pokud se chceme stát členy Evropské unie, že je běžné, pokud cizinec, zde Belgičan, u nás něco koupí a zase prodá a zisk si odveze domů. Tak je to v otevřené ekonomice normální a zkušenosti lidské společnosti ukazují, že je to i pro všechny zúčastněné nejprospěšnější, ekonomický nacionalismus by poškozoval jen nás samé.

Zobecnění ve vyšší rovině pak je takovéto – drobný střadatel nebo investor se nemůže zbavit odpovědnosti za nakládání se svými prostředky a spoléhat na to, že stát bude neomylně každému správci majetku 24 hodin denně kontrolovat účetnictví, ale že se každý občan o své prostředky stará a nikoli, že spoléhá, že “stát to zařídí” a teprve když jsou peníze pryč, diví se, že policie nic neudělala. Státní úředník nebo policajt nemůže vědět všechno a stát za každým keřem.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

K čemu má sloužit kapitálový trh
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 7.1.1997

Veřejnost je minimálně poslední rok informována neustále bombardována informacemi o problémech kapitálového trhu, problémech s obchody na přepážce Střediska cenných papírů apod. Naposledy je např. v článku Jana Suchánka v MFD 6.ledna 1997 v článku “Rozpočtový schodek, měnový kurs a inflace” uvedeno bez vysvětlení tvrzení: ”Kolabující kapitálový trh odkázal podnikatele jen na drahé a hlavně krátkodobé úvěry.”. V souvislosti s tím je potřeba si položit otázku, k čemu že má vlastně kapitálový trh sloužit.

Novodobě v zemích s tržním systémem vznikal kapitálový trh jako prostředek pro získávání rozptýlených úspor od obyvatel pro financování investic v podnikání. Tato funkce však nabyla významu především v USA. Zde je kapitálový trh i dnes opravdu významným zdrojem financí pro firmy, naopak v Japonsku a západní Evropě je rozhodujícím zdrojem financování podnikových investic běžný bankovní úvěr.

V našich zemích kapitálový trh vznikl po roce 1989 především jako místo, kde je možné koupit a prodat akcie z kupónové privatizace. Je tedy logickým doplňkem vydařeného kupónového experimentu, neboť bez něj by držení neprodejných akcií nemělo žádnou cenu, ale těžko kdy bude významnějším zdrojem financí pro podniky či dokonce podnikatele..

Nejprve se zabývejme investory, v tomto případě se jedná o domácnosti. Pro jejich rozhodování je klíčový faktor zisku a proti němu faktor rizika. Čím vyšší je riziko investice, tím vyžaduje investor větší zisk, aby toto riziko kompenzoval a totéž platí i opačně. Averze k riziku české domácnosti je velmi vysoká a je podobná chování domácností např. v Rakousku. Český střadatel, tedy stejně jako jeho rakouský protějšek ukládá raději peníze na pevný a nižší úrok do velké banky, než aby riskoval vyšší zisk s větší nejistotou nákupem firemních obligací či dokonce akcií. I to je důvodem, proč v jinak celkem prosperujícím Rakousko je držení akcií či obligací spíše vyjímkou a vídeňská burza není nijak významná instituce. Podobně je tomu ve většině evropských zemí. V protikladu stojí domácnost v USA. Tamní drobní investoři riskují podstatně více a raději, než jejich evropští kolegové. Proč tomu tak, se dokazuje těžko, ale je to nesporný fakt, který ovlivňuje možnosti získávání kapitálu.

Na druhé straně, tedy u těch, kteří hledají zdroje pro financování svých investic tedy podniků a podnikatelů, jež chtějí získat peníze investorů pro svůj rozvoj, však také existují důvody, které vedou spíše k přijímání bankovních úvěrů, než např. vydávání akcií či obligací. Financování podniku z bankovního úvěru představuje pro firmu nižší náklady, než financování vydáváním akcií. Úroky z bankovního úvěru jsou odčitatelnou položkou pro výpočet daně z příjmu (existuje zde tzv. daňový štít - čím vyšší daně, tím vyšší, např. při úroku 20%, a daňové sazbě 39% a inflaci 8,6% je skutečný náklad úroků z dluhu jen 12,2% a započítáme-li inflaci, je reálný úrok jen 3,6%), naopak dividendy z akcií se platí až z čistého zisku po zdanění.

Aby podnik nově emitované akcie prodal musí také nabízet buď větší výnos, než je úrok z vkladů v bankách nebo vyhlídku růstu kursu akcie. Takové podmínky investorům mohou nabídnout jen velké, zavedené a ziskové firmy a těch u nás nebude nikdy mnoho.

Nižšího nákladu financování investic pomocí úvěru si pochopitelně všimli i finační teoretici M. Miller a F. Modigliani z USA a to již v roce 1958. Nezanedbatelným nákladem u financování podnikových investic prodejem akcií na kapitálovém trhu jsou navíci emisní náklady, které představují různé poplatky, tisk akcií, provizi dealerům a pod. Tyto náklady dosahovaly např. v USA v 80. letech u emise akcií do 0,5 mil. dolarů přes 18% hodnoty emise a teprve u emise větší než 50 mil. dolarů klesly pod 3% celkové hodnoty emise.

Kapitálový trh v ČR tedy nikdy nebude zdrojem levných financí pro podniky či dokonce podnikatele, ale vždy zdrojem pouze pro největší, bohaté a ziskové firmy, jako jsou např. banky a rovněž místem, kde stále klesající počet kupónových akcionářů bude prodávat své zdarma nabyté akcie. S uvědoměním si tohoto faktu by měly zodpovědné orgány přistupovat k regulaci kapitálového trhu a měly by odvrhnout fatu morgánu drobného akcionáře - střádala, který si za své veškeré úspory ve výši 50 až 100 tisíc korun koupí firemní akcie. Ten si je totiž vždy dá raději do bezpečnější banky.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Ochrana drobného akcináře - další pole státní regulace
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 27.10.1995

V hlomozu kymácejícího se systému zdravotního pojištění skoro zanikla diskuse o připravované regulaci ochrany práv drobného akcionáře. Přesto by bylo trestuhodnou chybou nepovšimnout si této snahy o zavádění další regulace do našeho života a nepokusit se položit otázku, zda je regulace nutná a jaká je její cena.

Druhá kategorie, kterou tvoří normální drobní investoři, tedy ti, co svoje akcie zaplatili penězi, je zatím nepočetná. Časem však bude získávat na síle. Poskytovat jim jakoukoli speciální ochranu mimo běžné zákonodárství, které se týká všech investorů, je však nanejvýš problematické.považuji za chybu.

Regulace typu minimálních výkupních cen, které budou muset např. velcí akcionáři malým poskytovat v případě převzetí společnosti vychází z předpokladu, že drobný akcionář je nesamostatný jedinec, který při investování do cenných papírů použil pro výběr titulů služeb cvičené opice, jež hází šipky do kursovního lístku, upevněného na stěně. Je třeba říci, že tato metoda, která byla empiricky odzkoušen ve Spojených státech a bylo pomocí ní dosaženo dlouhodobého výnosu na úrovni portfolia sestaveného odborníky, nebude fungovat dobře, když lístek newyorkské burzy nahradíme kursovním lístkem pražské burzy. Pravděpodobně nám totiž řekněme po řekněme 10 letech cca. 70% akcií z takto sestaveného portfolia vypadne. Stav, kdy se v Praze obchoduje s cca. 1600 domácími tituly na trhu cenných papírů a v sousedním Rakousku asi s jednou stovkou nemůže trvat věčně.

Jak to souvisí s drobným akcionářem? Drobný akcionář, který špatně investoval totiž o svoje prostředky přijde zcela, pokud se akcie stanou neobchodovatelné, nebo bude muset přijmout nevýhodnou kompenzaci za odkup svých akcií velkým investorem a prodělá. Někdo může namítnout, že neinvestoval do akcií, aby přišel o svoje úspory, ale je to podobné, jako když by si někdo koupil špatné auto a pak by si u státu stěžoval, že mu špatně slouží a ještě přišel o úsporyvšechno. V zemi svobodných jedinců nese tento jedinec odpovědnost za svoje činy.

V důsledku pak regulace povede k morálnímu hazardu investora, který bude svoje úspory vkládat do problematických akcií s tím, že riziko je uměle přesunuto na někoho jiného. Nižší efektivnost umísťování úspor je dalším nežádoucím dopadem na ekonomiku.

Neměli by zapomínat, že povzbuzení jakékoli lidské činnosti nepochází ze zvýšené regulace ze strany státu, ale naopak z deregulace.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Co je zdrojem dlouhodobého neinflačního růstu národního produktu a tedy celkového bohatství země ? Především růst produktivity práce a růst množství celkové pracovní síly. Při současné porodnosti nám pravděpodobněrůst množství pracovní síly ovlivňuje příznivě vstup dětí babyboomu 70. let na trh pracovní síly, ale v blízké budoucnosti to bude zřejmě pouze příliv gastarbeitrů z východu a nedá se vyloučit s vývojem populace ani celkové snížení počtu pracovních sil v produktivním věku. Zzbývá nám hlavnětedy růst produktivity práce. Ten je ovlivněn mnoha faktory, z nichž nejpodstatnější jsou vybavenost pracovní síly kapitálem, a to finančním i fyzickým, a technologický pokrok.

Nikdo nemůže popřít naše úspěchy při transformaci centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní, hlavní břemeno změn musíme nést sami, ale odmítání zdrojů rozvoje ze zahraničí hraničí snad až s masochismem. Málo platné, naše země zatím ještě nepatří do vybraného klubu těch, kteří kapitál vyvážejí. Patříme tedy do skupiny zemí, které na světovém trhu soupeří o místo na slunci přízně těch, kteří mají prostředky a uvažují o jejich investici. Stále stoupající rating ČR nám v tom pomáhá. Absurdním se pak ale jeví váhavý postoj naší administrativy za situace, kdy zaznamenáváme obavy zemí třetího světa o to, aby jim postkomunistické země neodlákaly investory. Tento

Uvědomme si ale jedno: dlouhodobé investice jsou motorem rozvoje, je to odložená spotřeba, která má vést k tomu, aby se naše hmotné statky Navíc pod slupkou úspěšných makroekonomických statistik se přece jenom často skrývá mikroekonomická frustrace každodenního života, kdy některé věci stále musíme shánět nebo jsme konfrontováni s neschopností výrobců a obchodníků a neochotou jejich zaměstnanců uznat krédo, že zákazník je pán. Nejde jen o ceny, ale i vzorce chování prodávající-kupující. Toto vše nepochybně také patří k růstu národního bohatství, činí život příjemnějším a hodnotnějším a fakt, že tyto vzorce chování 40 let komunismu podstatně narušilo je nepopiratelný. Kdo jiný je k nám může přinést, než právě zahraniční, přesněji západoevropský a severoamerický kapitál. Lidé se sami od sebe mění velmi pomalu a není vůbec na škodu, když mají nějaký vzor na očích. Neviditelná ruka trhu dokáže naučit ostatní těm nejvybranějším způsobům velmi rychle. rozmnožovaly. V naší zemi je určitý investiční rezervoár, který je při zdrženlivé politice vlády dán především úsporami obyvatel. Tento zdroj má svůj jasně daný limit a nelze předpokládat jeho explozivní růst. Platí zde tedy jednoduchý vztah trade-off. Investuji-li vše do investice A, nemohu již investovat do investice B. Mohu svoje zdroje rozdělit a část jich přesunout od A k B, ale snížím tím zdroje pro investici A. V takové situaci je pak zahraniční kapitál zdrojem navícjen přidat něco navíc. Platí jednoduché pravidlo, pokud každý zájemce o telefonní přípojku investuje do Telecomu, neinvestuje je do jiné aktivity. Kapitál bude prostě chybět.

Zapomínat samozřejmě nesmíme ani na klíčovou oblast dovozu technologií moderní organizace práce a technologií výroby.

Odkud se tedy berou nálady proti zahraničnímu kapitálu? Nezanedbatelný je i makroekonomický efekt. Platí jednoduché pravidlo, že pokud například každý zájemce o telefonní přípojku investuje do Telecomu, neinvestuje je do jiné aktivity. Kapitál bude prostě chybět. Psychologický vliv na negativní vnímání zahraničního kapitálu má pravděpodobně diskuse o vlivu jeho přílivu na cenovou hladinu, ale pochybovat o přímých investicích do jednotlivých firem je zavádějící.Snad z obavy, že při plné konvertibilitě se investoři pokusí zisky získané zde vyvézt a my budeme mít prázdné ruce? Pokud nebudeme budovat sociální stát blahobytu, jistě si udržíme naše výhody a investorům se vyplatí zisk reinvestovat. S konvertibilitou také v budoucnu souvisí i možnost našich subjektů vyvážet kapitál do ciziny, našinci budou investovat v cizině, boháči se přestěhují do Monte Carla za nižšími daněmi a peníze zahraničních investorů budou tak jen přirozeně vyrovnávat daňové úniky do ciziny nebo vývoz zisku. Druhým zdrojem obav je pak jistě halasně prezentované neúspěchy cizinců u nás, Tatra Kopřivnice, Breguet a podobně. Ale nezapomínejme, že o dobrých rodinách se nemluví.

Na závěr tedy rekapitulujme, peníze a vědomosti budeme potřebovat vždy a nacionalismus, v tomto případě ekonomický, nás těžko může přivést někam jinam, než do izolace a zaostávání. Pravidlo, že peníze nemají občanství ani národnost platí ve vyspělém světě na 100% a naše cesta míří právě tam.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Vyhodili jsme trh dveřmi a vrátil se nám oknem
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 24.1.1995

Inflace činila v roce 1994 10,2%. Tolik úřední zpráva. Ve skutečnosti je desetiprocentní inflace číslo, na které můžeme být právem hrdi. Růst cen se zpomalil skoro o deset procentních bodů čili téměř o padesát procent. V zájmu vlády i všech obyvatel je, aby tento trend pokračoval směrem k hodnotám inflace ve vyspělých zemích, tedy od cca. 3 do 6%.

Na jinak poklidném inflačním obzoru se však v posledních měsících objevil mrak, jehož příchod by ještě před rokem málokdo obával. Jedná se vzrůstající příliv zahraničního kapitálu.

To, po čem jsme všichni unisono volali jako po živé vodě pro naše komunismem zdevastované hospodářství nám teď najednou začíná zlehka čvachtat v botách. Proč?

Naše hospodářství ukazuje, že není v tak krátkém období schopno příliv kapitálu využít ke zvýšení výroby a hrozí, že peníze, které k nám proudí místo k růstu produkce povedou k růstu cen.

Logicky se nabízí otázka, proč je najednou takový zájem o Čechy. Česká republika se pravděpodobně seznamuje s působením mezinárodního spekulačního kapitálu. Tento prvek na mezinárodních finančních trzích obstarávající většinu transakcí a v podmínkách volných směnných relací působící jako částečný stabilizátor kurzové hladiny se ovšem neúprosně snaží využít každého omezení trhu s cizími měnami k dosažení zisku.

Mezinárodní spekulační kapitál je svým objemem schopen vydrancovat devizové rezervy kterékoli centrální banky na světě, tak jak tomu bylo například při faktickém rozpadu evropského směnného mechanismu, kdy se britská centrální banka v souladu s dohodou pokoušela zabránit znehodnocení. Když na podporu libry vyplýtvala značnou část svých devizových rezerv musela kapitulovat a z Evropského směnného mechanismu vystoupit a devalvovat na tržní úroveň.

Situace české koruny je právě opačná než situace britské libry. Obchodníci korunu neprodávají ale naopak kupují. Podmínky jsou výborné jak pro střednědobou tak krátkodobou spekulaci - pevný kurz koruny proti hlavním zahraničním měnám, úrokové míry vyšší než v zahraničí. Spekulace pak vypadá asi následovně: za milión dolarů nakoupím při dnešním kurzu asi 27,5 miliónů korun a uložím je v Čechách. Představme si, že za dva měsíce dojde k revalvaci koruny a nový kurz je stanoven 24 korun za jeden dolar. Při zpětné směně svých 27,5 miliónu korun získám nyní asi 1 milión a 146 tisíc dolarů. Zisk je 146 tisíc dolarů za dva měsíce.

Situace v ČR je pojištěná pro spekulanta tím, že naše úrokové míry jsou vyšší, než úrokové míry ve vyspělé cizině a pravděpodobnost znehodnocení koruny je dnes velmi nízká. Spekulant tedy v klidu čeká na revalvaci a koruna se mu utěšeně zhodnocuje. Nikam nespěchá, a pokud by k revalvaci nedošlo inkasuje stále ještě prémii v podobě vyššího úroku, pokud to už nebyla jeho primární strategie. Na rozdíl od domorodce totiž za korunu nechce nic v Čechách kupovat a tudíž mu nevadí, že domácí cenová hladina roste právě ve výši úroků. Při udržování pevného kurzu je pro cizince podstatný nominální a nikoli reálný úrok.

Ve skutečnosti je věc samozřejmě ztížena různými administrativními překážkami a výsledný zisk zatížen dodatečnými náklady směny, ale v principu zahraniční spekulant uvažuje právě takto.

V každém případě je teď na tahu Česká národní banka s opatřením ať už omezováním jeho přílivu kapitálu nebo uvolněním jeho vývozu. Revalvace je asi nejméně žádoucí vzhledem k trvající převaze dovozu zboží nad vývozem a navíc by toto opatření zbavilo naše vývozce kurzové výhody, která je velmi vhodná v přechodném období přizpůsobování se světové konkurenci.

Trh jsme obrazně řečeno vyhodili dveřmi a teď se nám vrací oknem, neboť celá tato spekulace je založena na pevném směnném kurzu, který není tvořen tržními silami. Nezbývá tedy než se pokusit přivřít okenici, neboť nebezpečí inflace je přece jenom priorita číslo jedna.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Je revalvace pravým lékem právě dnes?
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 10.11.1994

Současná výše inflace je nepochybně způsobena více vlivy. Že příliv zahraničního kapitálu patří mezi ně je bez pochyby. Na scéně jsou ale i jiné příčiny. Za důležitý inflační tlak je nutno považovat stále trvající přezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti ve výši 3,15% k 30.9.1994 je o 0,02 procentního bodu nižší, než ke stejnému datu loni. A tato čísla jsou nepochybně pod přirozenou mírou nezaměstnanosti, která se pohybuje okolo 5-6% pracovní síly. Důsledkem je nízká produktivita práce a tlak na cenovou hladinu. Neměli bychom ale zapomínat, že právě tato míra nezaměstnanosti přispívá k výraznému sociálnímu konsensu naší společnosti a snad by se dala chápat jako určitá cena za stabilitu.

Představme si teď situaci, kdy by byla vyslyšena volání příznivců revalvace a koruna by zhodnotila. Obchodní bilance by sice ze začátku vykázala dobré výsledky dané vzrůstem před revalvací nasmlouvaného exportu, ale záhy by nutně muselo dojít k poklesu vývozu. Naše výrobky by ztratily alespoň část své výhody spočívající v nízkých cenách daných směnným kurzem. To by snížilo domácí produkci a zvýšilo dovoz, čili by poklesl celkový výstup ekonomiky. Pravděpodobně by to vedlo kčástečnému zmírnění růstce, je ale nanejvýš naléhavou otázkou, zda klady revalvace převáží její zápory ve fázi, ve které se nachází naše posttransformační ekonomika.

V současné době Česká národní banka řeší působení přílivu zahraničního kapitálu na domácí cenovou hladinu pomocí standardního nástroje - sterilizace. Zjednodušeně řečeno, Česká národní banka od komerčních bank vykoupí zahraniční měnu, kterou získaly od cizinců, a místo ní vydá tzv. pokladniční poukázky, což jsou vysoce bezpečné a málo úročené dlužní cenné papíry. Tím je další působení zahraničního kapitálu na domácí množství peněz omezeno.

Pokud by národní banka nezvládala kompenzovat vliv zahraničního kapitálu sterilizací, nebo by se pro ní stala neúnosnou, jsou dispozici i jiné nástroje, než revalvace.. Existuje možnost omezit příliv zahraničního kapitálu prostřednictvím přísnějšího zkoumání žádostí o půjčku v zahraničí, než je tomu dnes a nebo na druhé straně uvolnit možnost vyvážet kapitál ze země. Obě možnosti ale v dnešní době, kdy v České republice je kapitálu nedostatek, těžko obstojí.

Na závěr je potřeba podívat se na vývoj inflace v časové řadě. V roce 1991 po uvolnění cen byla inflace skoro 60%. V roce 1993 se pohybovala okolo 21%, letos to vypadá na nějakých 10-12% ročního růstu cen. Zatím klesá uspokojivým tempem. Tato perspektiva jasně ukazuje, že inflační tlak přílivu zahraničního kapitálu ve směsi jiných a podstatně významnějších cenových tlaků poněkud zaniká. Perspektivní revalvaci nebo uvolnění devizového kurzu při růstu vlivu přílivu zahraničního kapitálu na cenovou hladinu to nevylučuje, ale domnívám se, že zbavit se v dnešních dnech výhody levného exportu za situace, kdy zahraniční kapitál není prokazatelně jediným faktorem růstu cen, by bylo neprozíravé. A navíc ho naše ekonomika nutně potřebuje pro překonání propadu po 40 lety komunistického marasmu.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

 
Úvodní stránka