 |
|
| Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma | |
*)Poznámka redakce: zde uveřejněné příspěvky vyjadřují stanoviska jejich autorů a nejsou ani jazykově ani obsahově redakcí korigovány
Katolický sen - konzervativní manifest DAVID HANÁK
Transformační náklady a neviditelná solidarita
Katolický sen - konzervativní manifest
DAVID HANÁKNejsem ani literární kritik ani odborník přes básnictví. Přesto u mne kniha "Katolický sen" vyvolala nadšení.
Myslím si, že tuto Demlovu knihu nelze číst básnicky tak jako "Pozdravy s Tasova" a jeho jiná díla. "Katolický sen" je třeba číst očima politické filozofie.
...Tradice, obyčej, zvyk. Tyto tři pojmy jsou na obvodu jednoho metafizického kužele a tvoří trychtýř, v němž nejširší průměr má tradice a nejužší zvyk. Tradice odpovídá věkům a celým národům, obyčej staletím a jednotlivým krajinám nebo zemím, zvyk už jen osobám a malým místům...(str.9)
Tak začíná "Katolický sen", lepší začátek si žádný konzervativec neumí představit.
Celá kniha začíná náčrtem toho co Deml považuje za nejdůležitější - a co můžeme obecné nazvat kořeny nebo chceteli historií - živé paměti národa.
Demlův "Katolický sen"je básnickou kritikou idee československé - je to kódovaná kritika samotného
T.G. Masaryka - proto ta tradice, obyčje a zvyk, proto to tvrzení -
...Ano , český národ se vrátí k
jediné tradici své, t.j. ke katolické. (str.10)... Proto ten obdiv židovskému národu protože...On vědomě žije v atmosféře tisíciletí, v ovzduší tradice...(str.11)Deml v roce 1932 kritizuje slabou zakotvenost celé té konstrukce humanismu jak ji představuje T.
G.M....Naše obrození bude dokonáno pokračováním v díle Husově a Bratří, česká otázka je otázkou náboženskou...(str.36)T.G.M. chce překonat Církev - považu je ji za ničemnou a nebezpečnou (samořejmě píše o katolické Církvi)
... Nelidovost a nesociálnost církví spočívá v lichém učení o individuálním spasení, které věřícím podle tradice (
zde slovo tradice je nutné vnímat jako negativní nálepku pozn. autora) ze staré tradice štěpují. Církve udělaly z přikázání lásky učení egoistické a proto staly se nesociálními a nedemokratickými..(str.14)Nejen to T.G.M. chce ve své "morálním pokroku" porazit i Ježíše...Ježíš věřil, že chudé mít vždycky s sebou , my usilujeme, aby chudých nebylo...(str.43)
T.G.M. tak se snaží svoji subjektivizovanou mravností překonat lidský úděl - snaží se překonat lidskou přirozenost
chce ji předělat na nějakou novou , pokrokouvou, lepší - prostředkem k této změně má být subjektivizovaná individuální víra člověka v člověka a tu lze nazvat HUMANISMEM a její kořeny hledá T.G.M. v českém husi
ctví.To vše se pod zorným úhlem dneška může zdát bláznivé, neuskutečnitelné a nemožné. To však byla ústřední myšlenka T.G.M. v jeho mravním myšlení, to byli myšlenky, které počali vytlačovat katolictví z pohledu státní moci.
Proti tomuto je napsán "Katolický sen" je to konzervativní manifest - je to obhajoba katolictví - českého katolictví.
Deml tvrdí že právě katolictví bylo na počátku českého novodobého národa - nikoliv tedy osobní subjektivismus, ale práce národních elit vytvořily Čechy..
.Lid je dav, lid je těsto. ale namá-li kultura zaniknout musí se z lidu udělat národ, Slovanstvo, něco vyššího, božského, neboť pojmy národ, Slovanstvo souvisejí s Bohem, jenž národy a jazyky stvořil...(str.41) Pro Demla je tak národní obrození posláním božím - je to poslání každého českého katolíka. ..Naproti tomu, udělá-li se z národa Realismus, bude z lidí zvěřinec, něco totiž nižšího a horšího, protináboženského, protipřirozeného a tedy nelidského, pravý tedy opak toho, než slibují hlasatelé českého realismu a humanismu (str.41)...Je tobo podobný postoj jako když E. Burke ve svých "Uvahách o Francouzské revoluci" píše, že za lisdká práva v deklaraci by nedal ani zlámanou grešli (volná parafráze). Burke odhalil gilotiny dříve než je v Paříži postavili.
Deml, Burke vnímají to s čím my již máme konrétní zkušenost - ti kteří slibují překonání lidské chudoby, pokrok, proroučení větru dešti, případně sociální jistoty - jsou prostě podvodníci.
Deml odhaluje plytkost mravního základu myšlenek T.G.M. a vyjadřuje se zcela jasně i k sociální otázce...Jednou mi řekl Otokar Březina: "Sociální otázkou možno správně a dobře vyřešit jenom na základě Otčenáše...Kde se neuznává Bůh jako Otec tam také není možné žádně bratrství, tam se nedá čekati žádná náprava poměrů sociálních." V tom smyslu vyznívají všechny věštby a všechna proroctví: bratrství je možno, ale jenom bratrství věřících. (str.33)
Naopak T.G.M. píše ...
Ježíšovi stačila filantropie, my usilujeme o sociální zákony a zamezení chudoby (str.43)...T.G.M. si počíná jako typický socialista otázky mravů zatahuje do politiky a tím politiku vystavuje přímému nebezpečí "nesplněných snů" welfare state - státu balhobytu. Chudoba byla, je, a troufám si říci, že bude. Nelze ji zamezit lze ji pouze skrýt. T.G.M. prostě věří v morální pokrok - v možnost změny podstaty lidského bytí. V tom je T.G.M. typickým pokrokářem.
To Deml ví a píše
...Pokrok je gumový panák, jejž můžete natahovati, nač, kam a jak chcete: dnes umění výtvarné již ví, že objev perspektivy, tak jak objev Ameriky, nezaznamenal pro osvicení a zdokonalení člověka docela nic...A tak pokrok techniky, nejde-li ruku v ruce s věrou v Boha a s poslušností k církvi, jest pro lidstvo jen prokletím, o tom nám podaly důkaz poslední válka a ty miliony ve všech státech a zemích...(str.36)Deml nespojuje vynálezy s mravním zlepšením - naopak ví, že jedno s druhým vůbec nesouvisí.
Deml proti pokrokářským gumovým panákům staví světce - světci svým osobním příkladem mohou národu pomoci a národ jich potřebuje jako soli....Neboť jako každý národ, také náš národ potřebuje světců(str.37)...
Deml prostě nevěří, že skutečnost života se dá změnit mávnutí čarovného proutku tedy revolucí ...Březina mluví o "zajetích, ze kterých nás nevysvobodí násilné vylomení mříží", jakým je např. revoluce, vražda nebo sebevražda. To še je zbabělý útěk od práce, od bolesti a především: od mavní odpovědnosti. To je tak, jako když si čtyřleté dítě přehodí přes hlavu tatínkuv kabát a řekne: "Já tady nejsem!" ..(str.56)
Přesný opak T.G.M. který tvrdí
... Revoluce náboženská, zahájená reformací, sesílená revolucí politickou a sociální a dovršená revolucí vědeckou, filozofickou a uměleckou 18 a 19 století, nedá se stavit, jen dokončit a organicky překonat. Láme se mythický názor na svět a řád společenský na něm založený a láme se na dobro...(str.51)T.G.M. považuje revoluci za nutnou, nevyhnutelnou ba dokonce potřebnou/ Deml ji považuje za hloupost, kterou se nic nepřekoná a nic nevyřeší.
Demlův "Katolický sen" je snad to nejzajímavější z toho co jsem četl s politického meziválečného českého myšlení, vedle Pekaře bych Demla řadil jako velkého konzervativního básníka a myslitele.
Je mi líto, že Demlovo poselství z " Katolického snu" je tak špatně čteno a řekl bych zůstavá pro mnohé dodnes nevyluštěno. A přitom básník mluví jasnými slovy - slovy jež mají sílu a zřetel
Deml mluví o prostých věcech prosté víry o tradici o "Pokladech skrytých v poli". Deml mluví o osobním příkladu a v nich vidí možnost cesty k Bohu (kapitola Melanie) a vysmívá se zbožštění politiky a přímo se vysmívá i slávě jakou lidé zahrnují prezidenta T.G.M. jako Boha.
Deml a jeho "Katolický sen" před nás Čechy klade otázky: Kdo jsme ? Co vlastně chceme ?
Deml i T.G.M. na ně odopovídají, každý jinak - jaká bude naše odpověď na tyto otázky ?
Jakub Deml - "Katolický sen"Vydal Vetus Via 1998
Citace s T. G. Masaryka - "V boji o náboženství" Vydal Jan Laichter - 1904
Transformační náklady a neviditelná solidarita
Konečným (a zřejmě do důsledku ani nerealizovatelným) cílem liberálně konzervativní politiky, resp. hospodářské politiky, je společnost, resp. ekonomika, založená na zdravých základech, na zdravé motivaci svobodných jednotlivců, kteří delegují jen minimální pravomoci na stát.
Důležitý úkol vidím v hledání shody o tom, jakým způsobem k těmto zdravým základům spět v naší zemi. Je nutné zopakovat, že v naší zemi probíhá dosud nevídaný proces transformace od socialistické společnosti ke společnosti svobodné. Vyspělé země, které neprošly etapou tvrdého socialismu, také tu a tam transformují určité části svých ekonomik, avšak nejedná se o zásadní celospolečenskou transformaci. Náklady naší celospolečenské transformace jsou enormní a není příliš překvapivé, že se vláda od určitého momentu snažila za účelem udržení nutné podpory ze strany voličů maximalizovat veřejností vnímaný rozdíl mezi transformačními výnosy a transformačními náklady tím, že váhala s transformací veřejného sektoru, privatizací bank či deregulací a privatizací síťových odvětví z důvodů očekávaných vysokých transformačních nákladů. Transformační výnosy dosud nejsou jednoznačně pociťovány většinou veřejnosti (zčásti samozřejmě proto, že transformační proces zdaleka není u konce) a naopak transformační náklady již na většinu, vesměs z pochopitelných důvodů nepřipravené společnosti dopadly v řadě podob.
Specifickou oblastí je oblast tzv. veřejných statků, kde by náklady autentické liberální transformace byly nejvyšší. Proto je tak problematický přechod na individualizaci penzijních, zdravotních či vzdělávacích systémů. Nejprve by totiž společnost musela vynaložit značné transformační náklady (především vysoké transakční náklady a riziko) a teprve následně, po mnoha letech kultivace systému, by se mohla těšit z transformačních výnosů. Proto je dlouhodobě zdravé uspořádání v oblasti statků, které jsou dosud považovány za veřejné, krátkodobě velmi obtížně realizovatelné, tím méně v období základní společenské transformace.
Docházelo a dochází tedy k rozporu mezi politikou, která je optimální z dlouhodobého hlediska a krátkodobými opatřeními či přístupy. To lze ilustrovat na konkrétním příkladu debaty o míře nutné měnové restrikce. Na jedné straně stojí nezávislá ČNB, zodpovědná ze zákona za stabilitu měny, která si stanovuje co nejnižší inflační cíl. Stabilita měny je jistě z dlouhodobého hlediska velmi žádoucí. Na druhé straně stojí kritici ČNB v čele s V. Klausem, kteří považují politiku ČNB za příliš restriktivní a podvazující ekonomický růst. Tato názorová odlišnost vyplývá z odlišných krátkodobých priorit a vnímání aktuálního stavu naší ekonomiky. ČNB se snaží svůj dlouhodobý cíl prosazovat i krátkodobě, zatímco Václav Klaus krátkodobě zastává jiný než dlouhodobý cíl nízké inflace, resp. krátkodobý cíl ekonomického růstu řadí před krátkodobý inflační cíl, jistě i s vědomím nutnosti naplnit státní rozpočet atd. atd..
Dovolila bych si doporučit ke zvážení toto pravidlo:V maximální možné míře uplatňovat dlouhodobě optimální politiku i krátkodobě, tj. klást v každém období důraz na zdravé základy ekonomiky (nízká inflace, fungující instituce a trhy, posílení práva), nikoli na ekonomický růst, zaměstnanost a vnější rovnováhu jakožto veličiny dlouhodobě závislé v první řadě právě na zdravých základech společnosti a ekonomiky. Níže budu pomocí konceptu neviditelné solidarity argumentovat ve prospěch respektování výše uvedeného pravidla.
Nezdravé základy společnosti a ekonomiky totiž zvyšují to, co nazývám neviditelnou, nedobrovolnou solidaritou. O negativním působení nadměrné viditelné solidarity, tj. přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu, již liberální ekonomové dlouho vědí. Neviditelná, vynucená solidarita může být s viditelnou solidaritou spojena, avšak zasahuje mnohem širší oblast společnosti či ekonomiky a její rozměr závisí na samotných strukturálních či institucionálních základech ekonomiky. V socialistickém systému je viditelná i neviditelná solidarita absolutní, takže motivace k aktivitě směřující k odchylce od průměru je extrémně nízká. Naopak v liberálním kapitalismu je neviditelná solidarita minimalizována, takže motivace k aktivitě jako prostředku odchylky od průměru je vysoká.
Adam Smith geniálně ukázal, že prostřednictvím trhu jsme přímo či nepřímo spojeni se všemi ostatními ekonomickými subjekty a díky otevřenosti ekonomiky i s ekonomicky aktivními osobami v jiných zemích. Díky jeho neviditelné ruce trhu můžeme kupovat jejich specializovanou produkci plynoucí z dělby práce, aniž bychom se s nimi setkali a aniž by oni sledovali cokoli jiného než své cíle. Potud tedy Adam Smith. Ale dělba práce a specializace má kromě jednoznačných výhod i svou odvrácenou stránku. Stále větší dělba práce způsobuje, že ačkoli jsme na všech ostatních ekonomických subjektech nepřímo závislí, žádný z nás nemůže jako jednotlivec ovlivnit svou relativní situaci ve vztahu k nim, aniž by musel zásadním způsobem změnit své aktivity. Sebelepší učitel nemůže ve stávajícím systému zbohatnout, přitom platí monopolní ceny energie, efektivní soukromý podnik je neviditelně solidární s neefektivními gigantickými podniky v polostátním vlastnictví, které deformují poptávku po práci, atd. Nedobrovolná solidarita je tím vyšší, čím méně zdravé jsou základy ekonomiky. Část této neviditelné solidarity je nutná a neodstranitelná a existovala i v liberálním kapitalismu. V naší zemi však v důsledku socialismu je tato neviditelná solidarita ve svých mnoha podobách příliš vysoká. Proto doporučuji použít minimalizaci nedobrovolné systémové solidarity jako zprostředkovací kritérium při volbě nástrojů transformace, a to při nekompromisním respektování abstraktních liberálních práv každého jednotlivce. Neviditelná solidarita nejvíce ohrožuje ty, kdo se řídí kritériem ekonomické efektivnosti při současném dodržování abstraktních pravidel, tedy mj. potenciální elitu společnosti, schopnou efektivně řídit podniky, tvořit, vymýšlet či učit ostatní. Prostředí v této zemi je stále příliš měkké k pasivitě či obcházení zákonů a naopak netolerantní k individuálnímu úspěchu či schopnostem a změnit tyto téměř konstanty českého myšlení nebude lehké, a tudíž také posilování této části zdravých základů společnosti nemůže postupovat příliš rychle. Tím více je potřebné minimalizovat neviditelnou solidaritu v oblastech, které patří do kompetence státních orgánů, včetně vlády.
Závěr: Nezdravé základy ekonomiky (slabé právo, monopoly, státní vlastnictví, expanzivní fiskální či monetární politika atd.) zvyšují neviditelnou solidaritu, která zpětně zvyšuje transformační náklady, takže váhání s transformačními kroky nám transformační náklady ve svém důsledku neušetří. Potřeba minimalizovat transformační náklady proto nesmí být silnější než vůle k budování zdravých základů ekonomiky, které jedině mohou být zdrojem dlouhodobého růstu.
