Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma

Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů

Mikroekonomie

Obsah:

Telecomsaurus aneb o velikosti
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 24.11.1998

Minimální mzda nás asi nemine
Daniel Münich, RESPEKT c. 34 - 17. - 23. srpna 1998

Sociální demokracie se chystá na své voliče
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 29.7.1998

Lék, nebo příznak nemoci
Daniel Münich, RESPEKT č. 12 - 16. - 22. března 1998

Za pár let nás asi čeká vysoká nezaměstnanost
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 9.11.1997

Přísnost v taxislužbě není správným řešením
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 27.9.1997

Cestovní kanceláře – pozor na státní zásahy!
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 14.9.1997

Monopol je vždy brzdou
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 25.7.1997

Dejte taxi řádnou šanci
Ladislav Možný, 28.2.1996

Represe proti drogám - bludný kruh
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 16.1.1996

Problém dvojích cen není problém morálky
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 17.6.1995

Minimální mzda neobstojí
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 21.1.1995

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Telecomsaurus aneb o velikosti
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 24.11.1998

Současná situace na trhu telekomunikací jasně dokazuje dvě poměrně známé skutečnosti. Za prvé: monopol je pro zákazníka, a tedy i pro stát doopravdy tou nejhorší tržní variantou. Za druhé: stát je nejhorším možným vlastníkem takového podniku. Podle několika tisíciletí starých definicí by stát měl dbát o blaho svých občanů, jinak jeho existence nemá smysl. Pokud tuto poučku použijeme v případě Telecomu, selhal stát hned dvakrát. Poprvé jako vlastník, který dopustil, aby tento podnik v podstatě bez důvodu neustále zdražoval, a vydělával tak na úkor lidí. Podruhé ve chvíli, kdy jeho ministerští úředníci zdražení povolili. Dá se v současné době ještě něco dělat? První omezující možností, kterou navrhují ekonomické učebnice, je státní vlastnictví monopolu. To se viditelně neosvědčilo. Náš stát prostě nedokáže takový monopol řídit ku prospěchu občanů. Druhá rozšířená metoda, regulace, u nás sice funguje, ovšem vzhledem k to mu, že zdražovat se nakonec pravděpodobně bude, odbor regulace zřejmě nepracuje, jak by měl. Další variantou, jak omezit moc monopolu, je zvláštní zdanění, které by alespoň část monopolního zisku převedlo zpět do státní pokladny. Jeho dopady jsou ovšem sporné. S tradiční výmluvou nutnosti investic by Telecom asi zdražoval o to víc. Předposlední možností, jak se s monopolem, který brzdí vývoj celé země, vyrovnat, je revize dohody, která do odvětví pustí konkurenci až v novém miléniu. Tato možnost je ale poměrně nepravděpodobná, a navíc by zřejmě utrpěla už tak dost špatná pověst celé země mezi zahraničními investory. Posledním a téměř jistým východiskem je tedy dvouleté čekání na konkurenci a další roky, které potrvá, než podkope postavení Telecomu. Až se to ale stane, podobně jako British Telecom, třeba i SPT bude používat reklamní slogan: "Vraťte se k nám".

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Minimální mzda nás asi nemine
Daniel Münich, RESPEKT c. 34 - 17. -- 23. srpna 1998

Hezké gesto pro voliče, špatná zpráva pro zaměstnané

Podstatné zvýšení minimální mzdy, tedy nejnižšího povoleného platu, nás zřejmě nemine. Možná i proto, že k tomu bude nová vláda potřebovat nepoměrně menší administrativní úsilí a méně peněz než ke svým dalším záměrům. Institut minimální mzdy u nás existuje již dlouhá léta, avšak hodnota minimální mzdy byla dosud tak nízká, že se týkala zanedbatelného počtu pracovních poměrů. Zatímco v zemích OECD se minimální mzda pohybuje v rozsahu od 24 % (Jižní Korea) po 57 % (Francie), v České republice činí něco málo přes 20 % průměrné mzdy, její současná hodnota, 2650 Kč hrubého měsíčně, se vymyká realistickým úvahám zaměstnavatelů i zaměstnanců. Minimální mzda je tak dosud spíše zavádějící název pro konstantu používanou při určování výše nároků občanů a rodin na státní sociální dávky a příspěvek v nezaměstnanosti. Její hodnota dnes také slouží jako parametr při výpočtu plateb státu na zdravotní a jiná pojištění lidí, kteří nepracují a za něž odvádí platby stát. Pokud bude minimální mzda zvýšena na úroveň s efektivním vlivem na trh práce, tedy podstatně, bude muset být její současná dvojrole rozdělena. Dál by sloužila jednak jako parametr sociálního systému a jednak jako hranice minimálního platu. To je však problém z nejmenších.


Nejslabší budou poškozeni


Kdybychom mohli pozorovat ruku trhu při práci, vyšlo by najevo, že vysoká minimální mzda má negativní dopady, které pocítí především ti, kterým mělo být původně pomoženo. Jde o mladé absolventy škol, kteří mají podprůměrné mzdy nikoliv proto, že by je zaměstnavatelé vykořisťovali, ale jednoduše proto, že absolventi ještě nemají žádné produktivní pracovní zkušenosti, že o svém pracovním nasazení a spolehlivosti musí teprve zaměstnavatele přesvědčovat, a také proto, že si na trhu práce teprve oťukávají, co vlastně chtějí dělat. Proto často mění zaměstnání a proto jejich přijímání znamená pro zaměstnavatele poměrně velké náklady s velmi nejistým přínosem. U absolventů nejde ani tak o výši mzdy jako o nastartování jejich úspěšné celoživotní pracovní kariéry. Pokud bude minimální mzda zvýšena příliš, oslabí se zájem zaměstnavatelů o zaměstnávání absolventů a ti, místo aby sbírali cenné zkušenosti a seznamovali se s fungováním trhu práce, skončí v lepším případě na pracovním úřadě, v horším v některém z odstavných pruhů společnosti. Není náhodou, že při úrovni minimální mzdy mimo pásmo efektivního dopadu na trh práce patřila míra nezaměstnanosti našich absolventů škol k nejnižším nejen v Evropě, ale i mezi dalšími zeměmi OECD (viz tabulka 1).
V době, kdy úřady práce hlásí počínající problémy absolventů škol, i pouhé úvahy o výrazném zvyšování minimální mzdy zaměstnavatelům signalizují, že by na dnešním přijímání absolventů mohli prodělat.
Podobně jako na absolventy škol dopadne minimální mzda i na občany s nízkým vzděláním. Zaměstnávání málo vzdělaných a málo produktivních lidí se totiž při vysoké minimální mzdě stane pro podniky prodělečným a nejjednodušším řešením pro ně bude tento typ lidí propouštět a dále je nepřijímat. Propouštění takových zaměstnanců přitom patří k nejsnadnějším, protože podniky s jejich odchodem neztrácejí žádné cenné zkušenosti a tito lidé zpravidla v podniku ani nemají potřebné zázemí, s jehož pomocí by se mohli při propouštění vzepřít. Při propouštění tedy zpravidla přicházejí na řadu jako první. Obdobné dopady má minimální mzda na lidi s nějakým druhem tělesného a mentálního handicapu.
Zvýšenou neochotu zaměstnavatelů přijmout do práce některé skupiny lidí za minimální mzdu by mohl stát napravit pouze uzákoněním povinnosti takové lidi zaměstnat, což by byl krok zpět k centrálnímu plánování. Méně dramatickým řešením by bylo zvýšení počtu uměle vytvářených pracovních příležitostí, tedy "hladových zdí". O přínosnosti pracovních zkušeností získaných v takových zaměstnáních například absolventy škol lze ovšem vážně pochybovat. Kromě toho lze hladové zdi stavět pouze tehdy, pokud se na to ve státním rozpočtu najdou peníze. Stručně řečeno, vysoká minimální mzda se sice může stát realitou na papíře, ale posléze také pouhým snem těch, kteří v jejím důsledku zůstanou bez práce.


Rána flexibilitě


Dalším negativním důsledkem minimální mzdy je snížení nabídky práce na částečné úvazky. Částečné pracovní úvazky jsou zpravidla nabízeny za nižší hodinové mzdy, ale pro mnoho lidí jsou svou flexibilní pracovní dobou stále zajímavé. Jde o osoby, které si z nejrůznějších osobních a rodinných důvodů nemohou dovolit pracovat na úvazek plný. Jsou to matky s menšími dětmi, které nemohou zvládat svou práci v domácnosti a práci na plný úvazek. Jde také o lidi na penzi nebo s nějakým druhem postižení, kteří sice chtějí dále aktivně pracovat, ale plný pracovní úvazek pro ně představuje příliš velké sousto. Česká republika má ovšem na své cestě k tržní ekonomice i bez efektivní minimální mzdy jeden z nejmenších podílů statisticky podchycených částečných úvazků (viz tabulka 2). Je to spíše příznak malé flexibility nabídky pracovních míst než výraz touhy českých zaměstnanců pracovat na plný úvazek. Vysoká minimální mzda však může nabídku částečných pracovních úvazků u nás ještě více snížit, a ztížit tak pozici těch, kteří si nemohou plný úvazek dovolit.

Minimální mzda je podhoubím šedé ekonomiky


Ve výčtu negativních dopadů však lze pokračovat. Přílišné zvýšení minimální mzdy změní vztahy na trhu práce, protože práce za nižší mzdy se stane nelegální. Zaměstnavatel bude mít několik možností, jak tento rozpor vyřešit. Nejsnadnějším řešením, jak již bylo naznačeno, bude propuštění dotyčných zaměstnanců pro nadbytečnost. Z hlediska zaměstnavatele půjde o rozhodnutí naprosto oprávněné, neboť by jim za jejich práci musel platit více, než mu přinesou. Zaměstnavatel, obzvláště jde-li o malý soukromý podnik, také může zrušit formální pracovní vztah, nechá zaměstnance pracovat za nižší než minimální mzdu na základě pouhé ústní dohody a nadále mu bude vyplácet nižší než minimální mzdu. Vyhne se tak nejen nařízení o minimální mzdě, ale i vysokým daním uvaleným na mzdy, které se budou dokonce ještě zvyšovat. Neformální pracovní úvazek může být přijatelným řešením i pro zaměstnance, pokud se rozdělí se zaměstnavatelem o peníze ušetřené na daních a pokud je pro něj druhou alternativou nezaměstnanost. Že nejde o teoretickou úvahu, ukazuje současná praxe mnohých zaměstnavatelů, kteří, aby se vyhnuli vysokým daním a platbám pojistného, na výplatní pásce vyplácejí pouze minimální mzdu a zbytek dávají zaměstnancům na ruku. Neformálně zaměstnanému člověku také kyne další možný zdroj příjmů, jestliže se zároveň přihlásí na úřadu práce jako nezaměstnaný. Pro úřad práce je neskonale obtížné rozpoznat, kdo z nezaměstnaných chce skutečně pracovat a kdo se tak jen tváří. Pokud má nezaměstnaný neformální pracovní úvazek, není v silách úřadu to systematicky odhalovat. Zaměstnance, kteří se nechají takto neoficiálně zaměstnávat, zpravidla ani nenapadne, že se neoficiální příjmy neberou v úvahu při výpočtu jejich nemocenských dávek, příspěvku v nezaměstnanosti a penze. Je velká pravděpodobnost, že neúměrným zvýšením minimální mzdy bude mnoho dalších občanů a podnikatelů vtaženo do nekonečného kola podvůdků a podvodů a mnoho lidí bude simulovat svou chudobu jen proto, aby měli nárok na pomoc státu. V takové spleti skutečně a předstíraně bezmocných občanů bude potom těžké udržovat funkční a finančně únosný sociální systém.
Jedno z řešení, ke kterému se mohou zaměstnavatelé v reakci na zvýšení minimální mzdy uchýlit, je skutečně dotyčným zaměstnancům mzdu zvýšit. To je ostatně prvotní záměr, se kterým se minimální mzda uvádí do života. Jenomže takové řešení představuje pro zaměstnavatele řetězec dalších nákladů. Aby podnik prosperoval, musí v zájmu motivace diferencovat mzdy svých zaměstnanců. Zvýšení mezd na úroveň minimální mzdy jedné skupině zaměstnanců tak musí pokračovat navýšením mezd těm produktivnějším, kteří by se jinak ocitli v jedné rovině s osobami s minimální mzdou.


Principům navzdory


Neekonomickým, avšak principiálnějším argumentem proti zavedení efektivní minimální mzdy je skutečnost, že jde o flagrantní porušení principu svobodného podnikání, založeného na svobodě dobrovolné smlouvy mezi prodejcem a kupcem pracovní síly. Minimální mzda tak patří k těm sociálním opatřením státu, která představují efektní gesto dobrých záměrů cílené na voliče, gesto, jehož souvislost s různými negativními dopady zůstává zrakům voličů dobře skryta. Řešení problému nízkých příjmů některých občanů formou nařízení o minimální mzdě nadělá více škod než užitku. Zavedení efektivní minimální mzdy lze obhajovat i poloprázdnými argumenty, že existuje v mnoha jiných zemích světa, že ji požaduje Evropská unie, anebo tím, že ekonomičtí analytici dosud nebyli schopni rozsah dopadu minimální mzdy na hospodářství a životy občanů jednoznačně vyčíslit. Přes to všechno si nová vláda podstatné zvýšení minimální mzdy zřejmě již vymluvit nedá. Nezbývá nám než doufat, že nebude příliš vysoké a nebude plošné pro všechny skupiny zaměstnanců.


Daniel MČnich
Autor působí v Národohospodářském ústavu AV ČR, je zástupcem šéfredaktora revue Svobodné rozhledy.
Tabulka 1
Srovnatelné údaje o míře nezaměstnanosti mladých lidí ve věku 15-24 let v některých zemích Evropy v roce 1996 (%)


Belgie 20,5
Česká republika 7,1
Francie 26,3
Nizozemsko 11,4
Německo 8,0
Maďarsko 18,0
Portugalsko 16,7
Rakousko (OECD -- Evropa, minimum) 6,9
Španělsko (OECD -- Evropa, maximum) 42,0


Zdroj: OECD Employment Outlook July 1997


tabulka 2
Srovnatelné údaje o podílu částečných úvazků na celkové zaměstnanosti v některých zemích Evropy v roce 1996


Belgie 10,9
Česká republika 3,3
Francie 12,5
Nizozemsko (OECD -- Evropa maximum) 29,3
Německo* 14,2
Maďarsko (OECD -- Evropa minimum) 3,1
Portugalsko 9,2
Rakousko 10,9
Španělsko 7,5


* Údaj pro rok 1995


Zdroj: OECD Employment Outlook July 1997

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Lék, nebo příznak nemoci
Daniel Münich, RESPEKT č. 12 - 16. -- 22. března 1998

Lidí bez práce bude přibývat

Ke změně dlouhodobě nízké nezaměstnanosti u nás došlo v druhé polovině roku 1996. Znalci koncem předminulého léta zaregistrovali, že nárůst počtu lidí bez práce byl poněkud vyšší, než by odpovídalo obvyklému sezonnímu výkyvu. Svým způsobem šlo o první předzvěst hospodářského ustrnutí na počátku roku následujícího, které vedlo k balíčkům korekcí hospodářské politiky Klausovy vlády a poté svým způsobem i k jejímu pádu. Od té doby se míra nezaměstnanosti zvyšuje v průměru o půl procenta za čtvrtletí a poslední údaj z konce února tak hovoří o 5,6 procenta nezaměstnaných v republice. Proti lednu se tedy stav nezhoršil, přesto statistiky předpovídají v nejbližších měsících další lámání rekordů. Také expertní odhady, založené na citu a všeobecném přesvědčení odborné veřejnosti, jsou optimističtější pouze v tom smyslu, že předpovídají poněkud nižší tempo růstu. Pro dokreslení současné situace je však třeba říci, že i současná, u nás neobvykle vysoká míra má k neblahému evropskému standardu, který se dlouhodobě pohybuje nad deseti procenty, stále velmi daleko.


Zapomenuté téma


Nezaměstnaností strašil českou veřejnost Valtr Komárek z televizní obrazovky na sklonku své slávy, když si plánovanou liberalizaci spojil s představou milionů lidí bez práce. Jeho katastrofickým předpovědím se trochu přiblížily některé postsocialistické země, kde se nezaměstnanost velice brzy po začátku reforem usadila trvale nad deseti procenty. Česká republika však zůstala evropskou oázou neskutečně nízké nezaměstnanosti. Nad tímto jevem i uznávaní ekonomové spíše jen kroutili hlavou a ve svých studiích o zákonitostech ekonomické transformace musí pod čarou uvádět "s výjimkou České republiky". Naše veřejnost si přitom na nízkou nezaměstnanost velice rychle zvykla a začala ji považovat za naprostou samozřejmost. Pokud ODS svým předvolebním heslem "dokázali jsme, že to dokážeme" myslela i udržení nízké nezaměstnanosti, pak není divu, že její heslo nepochopili.
V dobrých časech se nám zdá, že budou trvat navěky, a tak není divu, že se veřejné povědomí o tomto fenoménu začíná vytvářet až nyní. Z ciziny je známo, že více než jiná ekonomická témata svádí nezaměstnanost politiky ke slibům nesplnitelného a naopak ty, kteří se upřímně snaží o racionální diskusi, nutí složitě vysvětlovat nepříjemně znějící a obtížně vysvětlitelné ekonomické souvislosti. V horším případě vede vysoká nezaměstnanost politiky k vyhlašování programů rozhodného boje za nová pracovní místa. Ty se však nakonec velmi často omezí pouze na působivá, finančně náročná, ale pouze krátkodobá řešení důsledků, nikoliv však příčin nezaměstnanosti.


Kdo je nezaměstnaný


Pokud se naplní předpovědi a nezaměstnanost u nás dále poroste, bude se o statistických datech často diskutovat. Údaj o počtu lidí bez práce ale má -- pokud jde o ekonomické příčiny, resp. rozsah ekonomických a sociálních dopadů nezaměstnanosti -- velmi omezenou vypovídací schopnost. Údaj o procentech nezaměstnaných pochází z ministerstva práce a sociálních věcí, přesněji řečeno z jeho úřadů práce, a zahrnuje pouze ty nezaměstnané, kteří jsou na úřadech registrovaní. Přirozeně zcela pomíjí lidi, kteří si hledají práci sami, o hledání práce ztratili zájem, případně nikdy takový zájem neměli. Poslední dvě skupiny skutečně nespadají do běžné definice nezaměstnanosti Mezinárodní organizace práce, a tím zcela a nezaslouženě vypadávají z ohniska pozornosti. Podíl těchto lidí téměř vždy roste i s rostoucí mírou nezaměstnanosti. Na druhé straně zahrnuje zveřejňované číslo o nezaměstnanosti i lidi, kteří zájem o práci pouze předstírají, aby získali nárok na některou z forem sociální pomoci, a dále lidi, kteří ve skutečnosti pracují v šedém či černém sektoru a dávkami si přilepšují.
Pozice úřadů práce, od kterých se očekává, že budou dohlížet na to, aby lidé systém pojištění v nezaměstnanosti nezneužívali, není jednoduchá. Mají totiž jen velmi omezené nástroje, jak odhalit skutečnou ochotu nezaměstnaného pracovat, případně zda je nezaměstnaný skutečně bez práce. Jedním z nich je možnost posílat nezaměstnané opakovaně do firem, které nabízejí volná pracovní místa. Přitom ale člověk, který nemá o nabízenou, případně jakoukoliv práci zájem, může svým zjevem či vystupováním zaměstnavatele při prvním pohovoru snadno odradit. V podmínkách nízké nezaměstnanosti, jaká u nás po dlouhou dobu panovala, měly ovšem úřady na své nezaměstnané dost času a mohly se jim více věnovat.


Vždy jde ušetřit


Míra nezaměstnanosti je do jisté míry určována i štědrostí dávek v nezaměstnanosti a rovněž dalších sociálních podpor. Je nepochybné, že čím štědřejší je státem placené období, kdy člověk hledá práci, tím více lidí láká k jeho využívání, ne-li přímo zneužívání. To je příklad Polska, kde příliš snadno přístupný systém pomoci v nezaměstnanosti a sociální pomoci v první polovině devadesátých let přilákal pod svá ochranná křídla velkou skupinu nezaměstnaných. Při rozumněji nastaveném systému by podle některých odhadů tehdy nemusela nezaměstnanost dosáhnout patnácti procent, ale zůstala by jednociferná.
Náš systém dávek v nezaměstnanosti, který se od roku 1992 měnil jen minimálně, lze v evropských měřítcích považovat za méně štědrý a poměrně přehledný, spravovaný dobře fungující sítí úřadů práce. Avšak stejně jako většina státem poskytovaných sociálních programů jinde ve světě trpí i náš dobře míněný program pomoci v nezaměstnanosti zásadním nedostatkem. Spolu s těmi, kdo jsou skutečně nezaměstnaní a pomoc opravdu potřebují, dostanou peníze i ti, jejichž rodina má dostatečně vysoký jiný příjem, slušné úspory nebo jiný majetek.


Na chvíli to nevadí


Nikoliv nezaměstnanost samotná, jak se obvykle tvrdí, ale její trvání je sociální problém hodný pozornosti. Lidé bez práce totiž nejsou uzavřenou skupinou, která stojí na jiné straně barikády než zaměstnaní. Nezaměstnanost je pro většinu z nich pouze přechodným stavem. Úřady práce u nás sice v poslední době každé čtvrtletí nově zaregistrují v průměru sto tisíc lidí, mnozí z nich však najdou práci ještě ve stejném období, a celá polovina z nich již ve čtvrtletí následujícím. Doba, kterou lidé stráví "bez práce", je časem horečné aktivity, intenzivního shromažďování a vyhodnocování informací o nabízených pracovních příležitostech. V rozmanitém a proměnlivém tržním prostředí, kde se zaměstnavatelé a zaměstnanci neustále navzájem hledají, představuje hledání práce velice důležitý proces informační interakce, při které vznikají produktivní pracovní místa. Je samozřejmé, že pokud trvá období hledání práce dlouho, začnou převažovat negativní jevy, které se vzájemně násobí: lidé ztrácejí vůli dál hledat i nasbíranou odbornost a dostávají se na dno svých úspor. U některých lidí, především mladých, také hrozí, že sklouznou do kriminálních aktivit.
Pokud jsme ochotni považovat nezaměstnanost v trvání do několika měsíců za přirozený a neškodný jev, nemusí nám její současný nárůst nezbytně dělat vrásky. Nezaměstnaností prochází více lidí, aniž by se zásadně prodlužovala doba hledání nové práce. Nízká míra nezaměstnanosti se u nás ostatně často interpretovala jako důsledek pomalé restrukturalizace podniků, a nikoliv jako doklad ekonomického zdraví. Pak se dá říci, že se podniky konečně začínají chovat rozumněji a hledají rezervy v propouštění nadbytečné a neproduktivní pracovní síly. Hlásí-li dnes úřady práce rostoucí počet nezaměstnaných úředníků, případně čerstvých absolventů škol, nemusí jít o velký problém, pokud si průběžně, v rozumně krátké době opět najdou nové zaměstnání.


Hledat příčiny


Již dnes se objevují názory, že s nezaměstnaností je u nás nutné začít něco pomalu dělat. S tím je třeba souhlasit, ale s vědomím, že dlouhodobě efektivním řešením je zabránit tomu, aby se krátkodobá nezaměstnanost stala nezaměstnaností dlouhodobou. Příčiny dlouhodobé nezaměstnanosti ale nejsou na první pohled viditelné. Vycházejí totiž ze zdánlivě odtržených oblastí, jako je vzdělávací systém, pracovněprávní legislativa, ze způsobu vyjednávání mezi zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými svazy, z konstrukce daňového a důchodového zákonodárství atd. Zkušenost zemí EU potvrzuje, že k vysoké míře nezaměstnanosti s velkým podílem nezaměstnanosti dlouhodobé vede přílišná regulace pracovněprávních vztahů a příliš vysoká míra zdanění pracovních příjmů. Odstraňovat tyto příčiny je však politicky mnohem obtížnější než demonstrativně utrácet další prostředky státního rozpočtu na sociální programy a umělou tvorbu pracovních míst.


Daniel MČnich
Autor působí v CERGE-EI, je redaktorem časopisu Svobodné rozhledy.


TABULKA
Vysoká míra nezaměstnanosti v Evropě (podzim 1997)


Španělsko 20,8
Slovensko 13,0
Francie 12,6
Itálie 12,2
Maďarsko 10,8
Německo 10,0
Polsko 10,5
Švédsko 9,2

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Sociální demokracie se chystá na své voliče
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 29.7.1998

Od sociálnědemokratické vlády její voliči očekávají zvýšenou míru přerozdělování, silné ingerence státu do hospodářství, sociální jistoty a další aktivity, které by měly podporovat růst lidského blahobytu. Již druhý den po nástupu do vlády však sociální demokraté nastražili past, do které záhy postrčí voliče, kteří na státní pomoc nejvíce spoléhají. Na jednu stranu lze pochválit nového ministra financí Ivo Svobodu za to, že pro zvýšené plánované státní výdaje hledá krytí v podobě zvýšených daní, na druhou stranu se lze poušklíbnout nad tím, že zátěž ponesou především zaměstnanci, tedy hlavní voličská skupina ČSSD. Jde o nápad zvýšení povinného pojištění zaměstnanců o dva procentní body. Proč si sociální demokraté zvolili tento způsob opatřování zdrojů, je nabílednizvýšímli zdanění zaměstnanců, mohu velmi přesně odhadnout nové daňové příjmy a mám jistotu, že ti, kteří platí, mají jen velmi malé možnosti se novým daním vyhnout. Z čistě eufemistických důvodů se daň z příjmů lidí, kteří pracují v pracovním poměru, rozděluje na část placenou zaměstnancem a část placenou zaměstnavatelem, ale z hlediska čistého platu zaměstnance či nákladů zaměstnavatele je nemá cenu oddělovat. Pokud jakoukoli komoditu zatížím určitou daní, rozloží se tato daň mezi prodávající a kupující tohoto statku úměrně elasticitě poptávky a nabídky daného statku. Přeloženo do normální řeči, prodávající se snaží daň přesunout na kupující zvýšením ceny, ale narážejí na snížení poptávaného množství při této zvýšené ceně. Jeli poptávka citlivější na cenu než nabídka, daň nesou více prodávající, a naopak. Podívámeli se na trh práce, můžeme s klidem říci, že tento trh je poměrně roztříštěný, co se týče citlivosti na cenu práce, tedy mzdu. To je dáno různými regionálními jevy, ale určitě je možné předpokládat, že je jedno dušší sehnat méně kvalifikované pracovníky než vysoce kvalifikované. Po zvýšení zdanění mzdy pochopitelně budou mít zaměstnavatelé tendenci přesunout daňové břemeno na zaměstnance ve formě pomalejšího růstu mezd. Je nad slunce jasnější, že to budou mít daleko snazší v těch profesích, kde jsou pracovníci více nahraditelní, s obecně nižšími platy, než tam, kde pracují specialisté s vysokými platy, kteří jsou pro firmy nepostradatelní. Důsledkem tak bude další impuls pro rozevírání nůžek mezi nižšími a vyššími příjmy. Dalším efektem, který tento typ daňové zátěže produkuje a který je empiricky ověřený v zemích Evropské unie, je tlak na růst nezaměstnanosti v delším období. Zvýšené náklady práce pochopitelně zaměstnavatele vedou k tomu, že se snaží nahrazo vat lidskou práci kapitálem, tedy moderními technologiemi, což vede k ohrožení zaměstnanosti opět u nejméně kvalifikovaných s nejnižšími platy. Vysoká cena práce rovněž vytváří silné impulsy k přesunu výrob do zemí s levnější pracovní silou, neboť vysoké zdanění kombinované s pracovní legislativou, chránící zaměstnance před výpovědí, brání dostatečnému poklesu mezd, při kterém by bylo možné opět nezaměstnané najmout. Opět nejohroženější skupinou jsou ti nejslabšínekvalifikovaní, starší lidé před důchodem, matky s dětmi atp. Pokud tedy vdechne sociálnědemokratická vláda těmto opatřením život, dá tím najevo, že se nehodlá se svými voliči mazlit hned od začátku. Moderním ekonomickým trendem vedoucím k růstu blahobytu všech, a nikoli jen těch nejschopnějších, je totiž jen postupné snižování daňové zátěže a pokles prostředků, které stát v ekonomice ovládá. Trh totiž nejlépe chrání slabé a chudé, neboť jim dává nejvíce šancí.

LADISLAV MOŽNÝ Autor je ekonom, šéfredaktor Svobodných rozhledů

.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Za pár let nás asi čeká vysoká nezaměstnanost
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 9.11.1997

Nechme však regionální rozdíly stranou a zamyslet nad trendy a faktory, které českou nezaměstnanost ovlivňují.

Ze zemí vyspělého světa nemají dnes problémy s nezaměstnaností především Spojené státy a velmi dobře si vede Velká Británie. Naopak na kontinentu je nezaměstnanost problémem číslo jedna. Německo, Francie, Španělsko, všude nezaměstnanost přesahující 10 procent práceschopného obyvatelstva. Za pravý důvod vysoké nezaměstnanosti v zemích Evropské unie jsou dnes obecně považovány nikoli potíže hospodářského růstu, ale strnulost trhu práce, silné odbory, přebujelé sociální zabezpečení a s tím související vysoké zdanění práce zaměstnanců v podobě daně z příjmu a vysokých příspěvků na sociální zabezpečení placených jak zaměstnanci, tak zaměstnavateli.

Kombinace těchto faktorů spolehlivě blokuje přístup těch nejzranitelnějších k volným pracovním místům. Nekvalifikovaní a ti, kteří poprvé hledají zaměstnání nemohou svoje služby nabídnout za dostatečně nízké ceny, aby byla jejich práce zajímavá pro zaměstnavatele, a tak se stávají dlouhodobě nezaměstnanými, závislými pouze na sociálních dávkách. Příčin, proč nemůže cena práce klesnout na odpovídající úroveň je víc. Silné odbory, jako spolčení zaměstnaných proti nezaměstnaným, úzkostlivě dbají, aby náhodou nedošlo k poklesu reálných mezd, což by umožnilo solidárně zaměstnat osoby, po jejichž práci je jinak malá poptávka. Dále to jsou vysoké sociální dávky v nezaměstnanosti, které demotivují jejich příjemce. Pokud si má nezaměstnaný vybrat, zda za určitou částku pracovat nebo stejnou částku pobírat od úřadu sociálního zabezpečení, bývá volba jasná ve prospěch čekání na listonoše s obálkou s penězi od úřadu.

Negativní roli rovněž hraje vysoké zdanění námezdní práce, které je obvykle z důvodů skrývání před daňovými poplatníky rozděleno mezi zaměstnance a zaměstnavatele, výsledek je ale tentýž. Zaměstnavatel vždy počítá s celým nákladem na najmutí pracovníka. V zemích západní Evropy zdanění dosahuje až 50 procent celkových mzdových nákladů.. Při beztak vysokých platech se tedy zaměstnavatelé snaží pomocí zlepšené organizace a využívání technologických novinek snižovat podíl lidské práce na výrobě, což působí společně s dvěma výše uvedenými efekty.

Podívejme se teď k nám domů. Odbory se snaží posílit svůj vliv, demonstrace z minulé soboty je toho jasným důkazem, čím silnější odbory, tím větší bude nezaměstnanost, to je empiricky ověřená zkušenost. Práce je v České republice rovněž vysoce zdaněna, příspěvky na sociální zabezpečení platí jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec, takže k oněm 50 procentům z mzdových nákladů také nemáme daleko. Dávky v nezaměstnanosti u nás naštěstí nejsou tak štědré, aby definitivně ničily zájem jejich příjemců nechat se opět zaměstnat.

Pokud se tedy ohlédneme za uvedenými skutečnostmi, perspektiva je neveselá. Čekají nás identické problémy s vysokou nezaměstnaností okolo 10 procent, které sužují západní Evropu. Překážky, které neumožňují správné fungování trhu práce, totiž nejsou předmětem zájmu politických řešení a připustíme-li možnost vlády sestavené sociálními demokraty, tak od těch lze čekat jen další prohlubování problémů, které vyplývá z jejich "sociálního" přístupu.

Stejně jako Velká Británie musela čekat na svojí Margareth Thatcherovou, která položila základy moderní společnosti, jenž se s nezaměstnaností dokáže vypořádat přirozeným způsobem, tak budeme i my muset čekat na podobný impuls. Bohužel je reálná obava, že v systému poměrného zastoupení se nikdy nedočkáme jiných než populistických řešení vysoké nezaměstnanosti zvyšováním státních výdajů, které problém beztak jen prohlubují, a tak si možná budeme muset za pár let na tento jev prostě zvyknout

Ladislav Možný

Autor je ekonom

---

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

---

Přísnost v taxislužbě není správným řešením
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 27.9.1997

Přetrvávající podvodné praktiky mnohých řidičů taxi dnes představují tak významné téma, že si na na ně v době horečnatého jednání o rozpočtu musel najít čas i předseda vlády. Mizivý počet dokázaných podvodů a odebraných licencí je na jedné straně známkou naprosté neschopnosti a nezainteresovanosti odpovědných úředníků, na straně druhé jde o přirozený důsl edek obtížné průkaznosti podvodných praktik samých. Doposud se řešení problému hledalo vždy v omezování konkurence, čehož by se propříště mělo dosáhnout prokazováním let praxe a znalostí místopisu zájemci o taxilicenci. Administrativní omezování konkurence však není lékem, spíše pouštěním žilou, neboť mezi sklonem řidičů k podvádění na straně jedné a znalostí místopisu či délkou praxe na straně druhé neexistuje žádná spojitost. Stejně tak v letech minulých neexistovala spojitost s velikostí zavazadlového prostoru, trval ým bydlištěm řidiče či barvou auta, o jejichž předepisování například Pražský magistrát usiloval. Pokud se zanedlouho opravdu zpřísní podmínky pro vydání licencí, k nekalým prakt i kám současnosti se pouze přidají praktiky úplatkářské. Zásadní zlepšení situace si dnes dokonce i liberální politici slibují od zavedení cenových stropů, či dokonce od předpisu jednotných cen. Proti cenovým stropům se dosud oprávněně stavělo ministerstvo financí, které by je muselo schválit. Existence cenových stropů, či dokonce jednotných cen by zamezila pouze nejkřiklavějším podvodům a šlo by o zcela nepřiměřený zásah jdoucí proti zásadě svobody podnikání ve velmi konkurenčním oboru. Existují však i jiná řešení než omezování konkurence a spočívají v podpoře prokazatelnosti a dodržení předem sml uvně stanovené ceny. Je třeba mít stále na paměti, že problémem k řešení nejsou neúměrně vysoké částky účtované některými taxikáři, ale skutečnost, že si tyto částky účtují podle okolností až na konci jízdy, kdy se stává pasažér jejich rukojmím. Zkusme se zamyslet, jak by to asi dopadlo s příjmy Dopravního podniku, kdyby si cestující městské dopravy mohli označovat jízdenky až při výstupu z tramvaje či autobusu podle toho, jak daleko či jak dlouho jeli. Stejně tak není náhoda, že jízdenka na vlak se kupuje před, a nikoliv až po jízdě. V okamžiku ukončení jízdy by se totiž jen velmi těžko dokazovalo, kde byla jízda doopravdy nastoupena a jaká je správná cena. Na podporu průkaznosti by stačilo zavést pro řidiče taxi povinnost vystavovat zákazníkům jízdenku se všemi potřebnými údaji ještě před započtením jízdy, nebo dokonce před nastoupením do vozu. Kontrakt o přepravě mezi ři di čem taxi a zákazní kem by tak byl jasně vymezen materializovaným dokladem, jako je tomu u jiných forem osobní dopravy. Takový kontrakt by stvrzoval na jedné straně ochotu cestujícího dopravu za dohodnutou cenu zaplatit, na straně druhé závazek řidiče taxi za danou cenu cestujícího na dané místo dopravit. Okamžitá námitka podvádějících taxi jistě bude, že cenu nemohou před uskutečněním jízdy přesně znát. Jde však o irelevantní námitku, neboť podstatou smluvní ceny je, že je dána konkurencí a až následně náklady. Dodejme, že zkušený a poctivý řidič taxi dnes odhadne cenu jízdy s velkou přesností. Ten, kdo snad přesto věří v nákladové určování cen, by si měl uvědomit, že v městském autobusu z praktických důvodů také platíme stejně, ať jedeme v dopravní špičce náročné na spotřebu nafty, nebo ve večerních hodinách bez postávání v zácpách. Podobně je tomu na železnici, kde se jízdné nestanovuje podle toho, kolik lidí ten který den na daný vlak přišlo. Lidé, kterým vadí smluvní tvorba cen a volají po jednotné sazbě, by se měli oprostit od myšlenkových stereotypů a měli by si uvědomit, že smluvní tvorba cen běžně funguje v mnoha jiných konkurenčních službách. Svoboda smlouvy patří k zásadám tržního hospodářství a její omezování patří do arzenálů socialistů. Liberální politici by řešení případných problémů měli hledat spíše v podpoře průkaznosti a vynutitelnosti smluvních závazků.

---

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

---

Cestovní kanceláře – pozor na státní zásahy!
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 14.9.1997

Krachy cestovních kanceláří jsou opravdovým mediálním hitem letošního léta a pro velké množství jejich klientů jsou zklamáním a utrpením v podobě vážných problémů s návrtem do vlasti či ztrátou úspor určených na neuskutečněnou dovolenou.

Jako obvykle se však chyba hledá tam kde není, totiž u státu. Ze současných problémů cestovních kanceláří někteří bez vysvětlení dovozují, že stát by měl cosi podnikat, aby se situace neopakovala. Pregnantně tento postoj vyjádřil místopředseda vlády Josef Lux, který mj. řekl: “Riziko podnikání může a musí postihnout podnikatele, ale jeho zákazníka musí stát chránit.” To jsou ovšem slova hodná chytré horákyně.

Takovýto názor vyplývá z přání, aby existoval tzv. “oběd zadarmo” nebo z politického postoje, kdy voličům říkám, co dostanou a zatajím jim, kdo to zaplatí. Pokud se soukromá firma dostane do ekonomických potíží, tzn. není schopná hradit svoje závazky a pokud se jí nepodaří sehnat dodatečné zdroje třeba v podobě úvěru, zkrachuje. Takto v tržní ekonomice končí mnoho firem, a nutno poznamenat, že se jedná o blahodárný evoluční proces, kdy úspěšní a dobří zůstávají a slouží zákazníkům a špatní, kteří nabízejí špatné služby, nebo neumí počítat, jsou ze hry vyřazeni ven.

V myslích mnoha lidí však díky dlouhotrvající komunistické propagandě vypadá bankrot asi tak, že se za kvílení věřitelů propadne krachující firma do země. Není tomu tak. Zdroje, které firma vázala, tedy budovy, stroje, zboží a zaměstnanci se uvolní pro efektivnější použití v ekonomice.

Na druhou stranu však po velké většině bankrotující firem zbude tu větší tu menší počet věřitelů, kteří svoje pohledávky opravdu nedostanou zaplaceny ani poté, co je majetek bankrotářů rozprodán a zaznamenají tedy ztrátu. To však vytváří silný tlak na všechny účastníky trhu, tedy dodavatele a zákazníky, aby pečlivě vybíraly, komu svěří své peníze.

Realita České republiky je bohužel poněkud jiná. Soudy vyhlašují bankroty řádově ve stovkách případů, zatímco ve vyspělých ekonomik se jedná řádově o tisíce až desetitisíce. Na vině je jak legislativa tak soudy. Tento očistný proces je však nezbytný pro správné fungování tržní ekonomiky.

My jsme dnes svědky, kdy očistným procesem prochází sektor cestovního ruchu. Nejnešťastnější by v tuto chvíli bylo řešení, kdy by se stát začal v tomto odvětví angažovat a příliš cosi zakazovat, omezovat a přikazovat. Domněnka, že špatný podnikatelský záměr lze zastavit vyžadováním jakéhosi diplomu či x-leté praxe je naivní. Výsledkem bude vždy jen růst cen z důvodů omezení konkurence, což ovšem těm, kteří již v tomto oboru působí bude vyhovovat.

Není žádný důvod, aby si zákazník nemohl vybrat mezi neznámou, nedůvěryhodnou a levnou cestovní kanceláří nebo solidní, spolehlivou a drahou. V životě vždy existuje vztah mezi rizikem a ziskem. Chci-li ušetřit a riskovat, jedu s Peter´s Travel Clubem, chci-li jistotu a zaplatit víc, pojedu s Čedokem. Je čistě otázkou každého z nás, aby si vybral a není důvod k tomu, aby méně rizikově averzní povahy nejezdily s riskantnějšími kancelářemi.

Už dnes je tato diferenciace na trhu cestovního ruchu vidět a je to zdravá tendence.

Je ale nezbytně nutné, abychom kontrolovali politiky, neboť letošní černé léto cestovních kanceláří se stává záminkou, aby se stát začal vměšovat do další oblasti života a opět snížil svobodu rozhodování jednotlivce a různě omezoval podnikání v oboru cestovního ruchu. Demokratická a otevřená společnost je obecně založena na svobodě rozhodování jedinců a na odpovědnosti za tato rozhodnutí.

Přesunutím odpovědnosti na stát i v oblasti cestovního ruchu tak opět ztratíme část své svobody a navíc se prohloubí frustrace z toho jak stát bude špatně dostávat svým přijatým závazkům, případně jak to bude drahé. Stát totiž není k těmto aktivitám zřízen, není na to zařízen a pokud si to neuvědomíme, budeme mít “blbou náladu” věčně.

Ladislav Možný

autor je ekonom

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

V průběhu minulého týdne proběhla tiskem zpráva o pohlcení dvou menších telekomunikačních firem v Čechách významnou telekomunikační společností Rann Globalnet, aby se pokusila v rámci možností konkurovat SPT Telecom v oblasti pevných telefonů. To opět obrací pozornost ke komunikacím specielně a k problematice monopolů, především tzv. přirozených.

Důsledkem takové situace je nižší kvalita poskytovaných služeb a výrobků a vyšší ceny. Monopoly se historicky utvářely různě, buď jako výsledek úspěšného ovládnutí určitého odvětví schopným podnikatelem nebo jako tzv. přirozené monopoly. Za ty byla a částečně dodnes jsou považována tzv. síťová odvětví, právě tedy např. telekomunikace, rozvod elektrické energie. “Přirozenost” jejich monopolu spočívala v technologických důvodech, tedy v nutnosti mít jednotnou telefonní síť či rozvod energií.

Aby tyto monopoly nezneužívaly svoje postavení na trhu k bezohlednému ždímání zákazníků, byly v minulosti i ve vyspělých ekonomikách podrobeny státnímu dohledu či přímo regulaci cen či objemů výstupů nebo byly znárodněny a staly se z nich státem řízené podniky. Jak se však občas stává, z úřadů na ochranu před monopoly se často stávají úřady na ochranu monopolů. Když byly ve Spojených státech demonopolizovány komunikace, došlo k úžasnému nárůstu kvality a poklesu cen poskytovaných služeb. Telekomunikace ve Spojených státech jsou tak považovány za jedny z nejvyspělejších na světě a jsou jedním z důležitých prostředků k rozvoji moderní informační společnosti. Evropská Unie stanovila demonopolizaci telekomunikací na rok 1998, ale je to výsledek dlouhého boje a je provázen celou řadou vyjímek.

Problém monopolů v telekomunikacích je příkladnou ukázkou, jak vývoj technologie zasáhl chápání “přirozenosti” monopolu. Vývoj nových vynálezů, které nebylo možno předvídat, vedl k tomu, že dnes je monopolizace telekomunikací určena z převažující části vyjednávací politickou silou státních telekomunikačních společností, pro které je tato situace velmi výhodná, nikoli důvody technologickými.

Zásadní věcí, která v různých úvahách o demonopolizace hraje roli, jsou tzv. názory odborníků. Standardní situace vypadá tak, že veřejnost a především ti, kteří rozhodují, tedy politici, problému po odborné stránce nerozumí. To není chyba, neboť je zbytečné, aby každý chápal princip fungování např. optického vlákna, stačí když umí použít telefon pro svoje potřeby. Firmy, které však chtějí bránit demonopolizaci a vstupu konkurence do odvětví, pomocí pro laiky nesrozumitelné technické řeči snadno zdůvodní, proč “to” opravdu nejde, aby v oboru působil někdo další.

Jako poslední obrovskou výhodou konce druhého tisíciletí je dostatek světového kapitálu pro potenciálně zajímavé projekty. Dnes již není problém investovat do nových ziskových technologií a zavádět je ve velkém měřítku, neboť nashromážděné bohatství dává dostatek zdrojů, které jsou díky globalizaci světové ekonomiky dostupné takřka kdekoli.

Na závěr lze shrnout – je samozřejmě jasné, že více konkurence je lepší než méně konkurence, a to kdekoliv. Zásadou musí být skepse vůči technickým názorům oponujícím otevírání jakéhokoliv oboru hospodářské soutěži, světový vývoj nových technologií je velmi rychlý. Je třeba dávat pozor na státní úřady “dozírající” na slušné chování státních monopolů, mají totiž zcela stejný zájem jako tyto monopoly, neboť při otevřené konkurenci by přišly o práci. A do budoucnosti nepřeceňovat dnešní přirozené monopoly, neboť obecně neexistuje žádný způsob jak předvídat vědeckotechnický pokrok .

Jisté je však to, že zájem investorů o výzkum je pochopitelně orientován do dnes monopolizovaných oborů, neboť jsou to oblasti s vysokou mírou zisku. Tak se zcela samovolně prosazuje svobodná soutěž a nám nezbývá, než se neustále ptát politiků, proč např. máme jenom dva povolené operátory mobilních telefonů.

Ladislav Možný

Autor je ekonom

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Dejte taxi řádnou šanci
Ladislav Možný, 28.2.1996

Abychom se dostali k jádru problému, je vhodné seznámit se s elementárními premisami veřejných financí. Proč vůbec stát přebírá některé aktivity a pokouší v nich osud, když víme, že efektivita jeho podnikání je vždy nižší, než v soukromém sektoru? Jejich Hhlavní tři funkce veřejných financí jsou funkce stabilizační, redistribuční a alokační. Stabilizační funkce je reprezentováno makroekonomickou politikou vlády, redistribuční funkce, to je známý Jánošík, který má bohatým brát a chudým dávat, a konečně alokační funkce , která nás teď nejvíce zajímá, má zajišťovat produkci tzv. veřejných statků.

Veřejný statek je produkt, který tržní prostředí nevyrábíneprodukuje vůbec a nebo jen v nedostatečném množství. Většinou se jedná o statky, u kterých je problém vyloučit zákazníka ze spotřeby nebo je to příliš nákladné. Klasický je případ majáku. Stavitel majáku nemůže zabránit, aby ho používali i ti, kdo nic nezaplatí. Proto trh takovýto typ statku neprodukuje a je zde prostor pro stát, aby donutil obyvatele zaplatit daně a postavil za ně maják, který některým z nich bude sloužit.

Vláda samozřejmě neprodukuje jen takovéto čisté veřejné statky, ale v důsledku tradic či snahy zalíbit se voličům a vytvořit u nich dojem, že existuje oběd zadarmo, se pouští i do produkce statků, jež může zajistit tržní mechanismus sám, lépe a levněji.

Dalším klasickým místem, kde vláda sype písek do ekonomických soukolí, jsou monopoly, hlavně ty tzv. přirozené. Pokouší se jim regulovat cenu, různě jim bránit v expanzi a často svou politikou spíše tyto monopoly konzervuje., ale je to otázkou seriózní diskuse a dlouhodobých pozorování a argumenty pro zásahy vlády snad v této oblasti existují.

Vraťme se ale k naší taxislužbě. Proč je přes veřejný rozpočet protahována městská hromadná doprava, je ještě pochopitelné ve světle takových argumentů, jako jsou koordinace, negativní ekologické aspekty individuálního automobilismu ve městě apod., , ale u taxislužby to jasné není. Taxislužba není ani veřejným statkem v tom smyslu, že by ji trh nebyl schopen zajistit v dostatečném množství, ani nemá charakter přirozeného monopolu, ale naopak má vysoce konkurenční povahu. Zbývá tradice nebo politický kalkul. Tradice je socialistická a snaha koupit hlasy voličů na politickém trhu za regulaci cen taxíků je přinejmenším podivná, pokud zaznívá z úst reprezentantů pravicových stran. Bohužel jakýkoli politik i na regionální úrovni si lépe koupí hlasy voličů prostřednictvím nekonzistentních opatření, než realistickou snahou minimalizovat vlastní aktivitu a předáním důvěry neosobnímu trhu.

Současný legislativa tak na jedné straně reguluje vstup do odvětví taxislužby tím, že ji řadí mezi tzv. koncesované živnosti, tedy že na její provozování není automatický nárok jako u jiných živností. Na druhé straně mohou radnice regulovat konečnou cenu pro zákazníka. Na stránkách bulvárních i seriózních deníků si pak můžeme počíst o tom, jak spolu pracovníci pražského magistrátu a taxikáři hrají známu hru na detektivy a na zloděje. Magistrát si dokonce pokusil najmout agenty z řad civilistů (cizince nevyjímaje), aby chytil neposlušné taxikáře za ruku. Jakou blamáží tato akce skončila, kdy jeden agent cizinec dostal od taxikářů do nosu a u soudu pak taxikáři svědčili, že napadl on je, snad není třeba příliš ventilovat. Nesmíme ovšem zapomínat, že tato fraška se hraje za naše peníze, peníze daňových poplatníků.

Pro regulaci cen taxislužby a regulaci vstupu do tohoto podnikání prostě neexistují důvody. Pokud se někdy chceme dočkat poklesu cen taxi a zkvalitnění jejich služeb, cesta vede jen přes úplnou deregulaci. Konkurenční povaha tohoto odvětví pro to dává dobré předpoklady.

Taxislužba není ničím tak vyjímečná, abychom dávali byrokratovi na jakékoli úrovni možnost prosazovat svůj vliv vůči soukromým subjektům. Ve společnosti svobodných a za sebe odpovídajících lidí není místo pro takovéto omezování. Taxikáři si plně zaslouží mít stejné podmínky jako tisíce jiných živnostníků.

Ladislav Možný

Autor je ekonom

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

Represe proti drogám - bludný kruh
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 16.1.1996

Abychom pochopili problém, musíme se nejdříve zamyslet nad tím, co drogy charakterizuje. Drogy jsou statkem podobným např. alkoholu nebo cigaretám a to nejen účinky, ale podobnost existuje i v poptávce po tomto zboží. Poptávka po drogách je totiž nepružná. Co to znamená? Velká změna ceny vyvolá jen malou změnu poptávky, čili zdražím-li takový statek o 100%, poptávka klesne např. o pouhých 5%. Pokud bude uvalena daň na alkohol jako takový, mohu se jí vyhnout jen tak, že alkohol nekupuji vůbec nebo zaplatím zvýšenou cenu. Klíčová je rovněž neexistence náhražek, a protože velké množství lidí spotřebovávat takovéto zboží prostě chce, není prodané množství příliš závislé na ceně jako u jiných druhů zboží. Drogy se vyznačují také tím, že poptávka se stává u části narkomanů nepružná z fyziologických důvodů v okamžiku, kdy jejich organismus vyžaduje drogu i přes řekněme rozumovou snahu o snížení spotřeby.

Předchozí závěr by byl relativně povzbudivý, jenže narkoman se v praxi pokusí prolomit hranici danou jeho příjmy, tak aby udržel fyzický objem spotřeby drog, což je dáno neexistencí náhražek fyzickou závislostí na droze. Růst příjmů u narkomana se však nejeví příliš reálně, neboť droga poměrně rychle snižuje hodnotu jeho pracovní síly. Narkoman se pokusí zvýšit svůj příjem nelegálně: krádežemi automobilů, překupnictvím, distribuceí drog atd. Výsledkem je zachovaný fyzický objem spotřeby drog při růstu obratu způsobeném růstem cen.

V demokratické společnosti nelze totiž zabránit spotřebě prakticky jakéhokoli zboží, pokud po něm existuje reálná poptávka, a toa v případě drog, ale třeba i prostituce existuje. Demokratický stát nemůže mít nikdy dostatek represivních nástrojů, aby takovéto problémy eliminoval násilím a pokud se mu to povede, přestane být zase demokratický. Reálná dostupnost drog pro každého přes snahu policie v ČR je toho důkazem. Není to ale její chyba, nýbrž systémová závada při hledání příčiny. Zvýšená represe povede vždy jen ke zvýšení cen drogy a nikoli k poklesu její spotřeby. Atakovat nabídku bez zvýšení pružnosti poptávky po drogách od nelegálních distributorů např. bezplatným rozdáváním drog závislým narkomanům vede jen k růstu obratu nelegálních prodejců a výrobců drog a růstu kriminality.

---

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

---

Problém dvojích cen není problém morálky
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 17.6.1995

Účtování vyšších cen cizincům, jež praktikují někteří podnikatelé ve službách, je odsuzováno slovy o nemorálnosti a špinění dobré pověsti země. To sice působí velmi přesvědčivě na city, ale o podstatě cenové diskriminace samotné, jak se účtování různých cen nazývá, neříká zhola nic. Zastřené formy cenové diskriminace, které s cizinci nemají vůbec nic společného, existují však bez povšimnutí i v našem každodenním životě a jakékoliv jednoznačné hodnocení její škodlivosti je záležitost velmi rozporuplná. Když nám obchodník nabízí slevu při nákupu více kusů jednoho zboží, můžeme si být jisti, že používá jednu z forem cenové diskriminace. Většina obchodníků totiž dobře ví, že každý zákazník je ochoten zaplatit nejvíce za první kus zboží a cena, za kterou je ochoten nakoupit kusy další, klesá. Tento způsob rozdílných cen samozřejmě mnohdy přináší větší zisk než prodej za cenu jednotnou. Stejný cíl, ale jinou cestu používá smlouvající trhovec na tržišti. Snahou a uměním takového trhovce je samozřejmě každého zákazníka otipovat, odhadnout maximální cenu, kterou je ochoten zaplatit a kývnout v pravý okamžik. Pro mnohé je smlouvání oblíbenou a nezbytnou součástí obchodování a nikomu nevadí, že jde o velmi zjevnou formu cenové diskriminace. Jestliže zábavní či kulturní podnik nabízí poloviční vstupné pro mládež a důchodce, zpravidla označuje svou cenovou politiku za sociální nebo přinejmenším očekává, že tak bude chápána. Jestliže není zábavní podnik návštěvníky za běžné vstupné zcela zaplněn, není zavedení polovičního vstupného pro zřetelně rozlišitelnou skupinu návštěvníků ničím jiným než další formou cenové diskriminace. Telekomunikační firmy používají různou výši denních a nočních tarifů, aby dosáhly rovnoměrnějšího zat í žení sí tě, a omezi l y tak zat ížení ve špičce. Takovou cenovou politiku však lze také považovat za cenovou diskriminaci. Vyšší denní tarify zaplatí ti, kterým na telefonním hovoru hodně záleží, a především firmy, které se bez komunikace neobejdou vůbec. Ti, kteří mají hlouběji do kapsy a za denní tarify by vůbec netelefonovali, si raději počkají na večer a telekomunikační firma o jejich peníze nepřijde. Ten, kdo rád nakupuje se slevou, s kupóny nalezenými v inzerátech, a raduje se z šikovného nákupu zboží, které by jinak nekoupil, si zároveň může být jist, že se podílí na cenové diskriminaci. Bohatým lidem totiž často hledání kupónů, nůžek a dopravního spojení do prodejny nestojí za inzerovanou slevu a nabízené zboží si koupí i bez slevy, jestli' ze je zrovna potřebují. Obchodník tímto způsobem pouze nepřímo rozlišuje, jakou cenu jsou zákazníci ochotni zaplatit, a nikdo jeho počínání nekvalifikuje jako cenovou diskriminaci. Jestliže tuzemský výrobce aut prodává našim distributorům auta za ceny nižší než distributorům v zahraničí, nikdo u nás tuto praxi nenazve cenovou diskriminací. Takový výrobce si jednoduše účtuje vyšší ceny na trzích, kde je ochota zaplatit vyšší ceny (problém pro automobilku samozřej mě může vyvst at , jest li že zahraniční distributor začne místo od firmy samé nakupovat od našeho distributora za nižší ceny). Nabízíli hoteliér ubytování, je vzhledem k západním cizincům ve stejném pokušení cenově diskriminovat jako ostatní podnikatelé. Smlouvání není v našich krajích zvykem, a tak používá jiné cesty. Může poskytovat slevy mladistvým nebo důchodcům, kteří by jinak šli spát pod stan, respektive by necestovali. Může snižovat cenu za každý další den pobytu nebo použít kupóny na slevu, které cizinci jen stěží naleznou. Účtování vyšších cen západním zákazníkům je tak jen jednou z cest cenové diskriminace. Pouze podle kabátu zákazníka se cena, kterou je ochoten zaplatit, těžko odhaduje. Skutečnost, že zákazník přichází ze západního světa, je však téměř jistým příznakem jeho ochoty zaplatit mnohem více než našinec. Uvedené příklady ukázaly, že pojem diskriminace s přívlastkem cenová nemá nic společného s morálkou ani špiněním dobré pověsti země. Zákon o cenách je velmi stručný, když říká, že cena se sjednává mezi nakupujícím a prodávajícím, a jestliže nemá omezit podnikání a svobodný trh, o moc víc ani říkat nemůže. Snahy o zamezení cenové diskriminace jinou cestou než je podpora konkurence povedou pouze ke složitějším a nákladnějším formám cenové diskriminace, a nikoliv k jejímu odstranění.

---

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

---

Minimální mzda neobstojí
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 21.1.1995

Na pořadu dne je u nás, stejně jako ve Spojených státech, otázka minimální mzdy, přesněji řečeno otázka, zda ji zvýšit. Zatímco tam se tato otázka vrací na jednací stůl již pravidelně, u nás se jedná spíše o první vlaštovku. Prezident Clinton a jeho poradci z Demokratické strany prosazují zvýšení minimální mzdy z dnešních 4,25 na 5 dolarů, zatímco parlamentní republikánská většina o takovém zvýšení nechce ani slyšet. U nás lze očekávat zastánce zvýšení minimální mzdy v řadách opozice a odborů, zatímco vládě se do zvyšování moc nechce. Pokud jde o vliv minimální mzdy na ekonomiku, nejde totižani tak o to, zda je, či není zavedena, ale jde o její výši. I tady platí, že čím vyšší cena, tím nižší poptávka. A skutečnost, že mzda je cenou práce, kterou určuje trh, chápou dnes již mnozí. Z diskusí, které až doposud proběhly, vyplývá, že vliv minimální mzdy na zaměstnanost především mladé generace je přijímán bez zásadních rozporů. Otázkou praktické politiky zůstává, kolik procent lidí přijde o prác i, jestliže se minimální mzda zvýší o dané procento. Ekonomická teorie trhu práce však odhaluje vztahy mnohem hlubší a rozsáhlejší, na prvnípohled netušené. Ti, jichžse úroveň minimální mzdy týká, mají převážněminimální pracovní dovednosti a znalosti. Jsou to ti, pro které je práce jediným zdrojem růstu kvalifikace. Pracovat pro ně znamená nejen mzdu, ale především jedinou možnost, jak získat zkušenosti a praxi, které se dajípozději prodat za mzdu vyšší. A nejen to. Pracovní místo dává mladému člověku možnost prokázat schopnosti, spolehlivost a pracovitost. Tedy vlastnosti, které za městnavatelé v dnešní anonymní společnosti jen těžko na první pohled odhalují. Na nízkou mzdu, kterou platízaměstnavatel nastupujícím lidem, se můžeme dívat také jako na zálohu, kdy dobírka bude vyplácena později vyššímzdou, ažnový zaměstnanec prokáže svou zodpovědnost a spolehlivost. Jde o cestu, jakou se pracovitost a spolehlivost, tedy vlastnosti tolikžádané a postrádané, mohou začít v naší společnosti prosazovat a slavit úspěch nad lenostía nespolehlivostí. Minimální mzda snižuje ochotu zaměstnavatelů poskytovat nevyučeným zaměstnancům dodatečné vzdělání a vedlejší odměny ve formě lepších pracovníc h podmínek. Finanční závazky mladých lidí vstupujících na trh práce jsou nejmenší, a tak srovnáv at jejich příjem s příjmem rodiče živícího rodinu není zcela na místě. Mladý svobodný člověk však jednou nevyhnutelnězestárne a založí ro dinu. Zůstaneli takový člověk vinou minimální mzdy bez praxe a solidních pracovních zkušeností, bude mít problémy najít zaměstnáníještě větší. Neschopen uživit rodinu bude kandidátem na sociální dávky. Nezaměstnanost způsobená minimální mzdou dává zaměstnavatelům možnost diskriminace. Jeli mzda dána pouze rovnováhou na trhu práce, potom musí zaměstnavatel zaměstnávajícína základě barvy pleti či pohlaví vyplácet vyššímzdy, a snižuje tak svou konkurenceschopnost oproti tomu, kdo zaměstnává jen podle nejmenších mzdových nákladů. Tržní síly tak skrze nákladnost diskriminace přispívají k její eliminaci. Minimální mzda, která naopak tlak tržníc h sil narušuje, diskriminaci nahrává. Profesor Lawrence Summers z Harvardovy univerzity trefněříká, že minimální mzda odstraňuje tržní pokutu za praktikování diskriminace.Věcná diskuse o minimální mzdě nemůže nevzít tyto poznatky v úvahu a musí zvážit všechny negativní důsledky. Zdá se, že argumenty na podporu minimální mzdy jsou chabé. Již dříve však kdosi řekl, že buďlze podporovat politiku více pracovních příležitostí, menší diskriminace, získávání praxe a zkušeností, nebo naopak prosazovat vyšší mzdy pracujících. Ať bude prosazován o jedno či druhé, vždy lze očekávat výpad od opozice.

---

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]]

---

 

 
Úvodní stránka