Sociální politika

Omezení růstu mezd nebude pro vládu jednoduché
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 22.10.1996

Když solidaritu, tak zcela profesionální!
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 21.11.1998

"Dokud se nerozpadne v prach solidarita aktivně činných lidí s důchodci, pak tu je stále jistota, že bude z čeho penze vyplácet," prohlásil nedávno ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Je nepochybné, že solidarita je velká a ušlechtilá věc. V životě dokonce existují situace, kdy pocit solidarity je tak intenzivní, že všechno ostatní se zdá být nedůležité. Zvláště silný pocit solidarity například člověk cítí při pohledu do hlavně pistole doprovázeném výzvou "naval prachy". Kdo by odolal? Projevy solidarity však bývají doprovázeny jinými, méně příznivými pocity, zejména jeli solidarita vynucována neurvalým a společensky neúnosným způsobem. Oběti loupežných přepadení se zhusta uchylují k velice silným prohlášením na adresu pachatelů. Krajním projevem těchto negativních emocí je výrok jistého loupežně přepadeného občana, který byl nedávno publikován v elektronických médiích: "Takovýho grázla bych pověsil." A nyní jsme u toho, čím se loupež zásadně liší od státní sociální politiky. Povrchní pohled neodhalí mezi činností lupiče a státního průběžného důchodového systému žádný podstatný rozdíl: oba subjekty provádějí přerozd' elování majetku od jedněchk druhým. Individuální lupič tak ovšem činí nesystematicky a neodborně, zkrátka trestuhodně. Všeobecné opovržení si plně zaslouží pro naprostý nedostatek profesionality. Mezi nevzdělaným lupičem s pistolí v ruce a profesionálem z ministerstva práce a sociálních věcí je obrovský rozdílobě kategorie jsou téměř nesrovnatelné. Své peníze dáváme lupičům (obšas) i státu (pravidelně každý měsíc ve formě takzvaného důchodového pojištění). Ani nás přitom nenapadne, že důchodové pojištění nemá se skutečným pojištěním zhola nic společného. Málokoho skutečně zamrzí, že peníze, které bychom mohli použít na podporu vlastních rodičů nebo prarodičů v jejich stáří, musejí procházet filtrem státního rozpočtu. Naše peníze odtud vyjdou zmenšené o platy úředníků a dost možná skončí v kapse důchodce, který vlastní vilu, auto, chatu, a navíc načerno pronajímá cizincům státní byt v Dejvicích. V našich očích však nejde o loupež, protože stát provádí přerozdělování majetku kultivovaným a systematickým způsobem. Úředníci zodpovědní za tuto činnost mají zcela jinou společenskou váhu a prestiž než nějaký lupič diletant, který se třese zimou a nervozitou, když večer číhá v parku na vhodnou oběť. Je tu však ještě jiný rozdíl než systém a společenská úroveň. Soukromě hospodařící lupič obvykle nespravedlivě ignoruje chudé a sobecky soustřeďuje svůj zájem na majetnější vrstvy. Chudý člověk nemá šanci, aby v rámci solidarity poskytl jednotlivému lupiči svůj automobil či zařízení bytu už z toho prostého důvodu, že žádné auto ani vlastní byt nemá. Ministerstvo práce a sociálních věcí však sleduje daleko lidštější a velkorysejší přístup než nějaký omezený lupič individualista. Důchodové odvody platí všichni, kteří pracu jí, včetně například nebydlících. Díky péči českého sociálního systému tak mají možnost prožít povznášející pocit solidarity i ti, které by běžný lupič amatér s opovržením ignoroval. Připravují se však další inovace. Ministerstvo se totiž zhlédlo v prosperitě řady zemí na východ od Košic, které poskytují svým občanům štědré možnosti jak projevit solidaritu. Například Lotyši přispívají do důchodového systému 38 procent hrubé mzdy a Kazaši dokonce 58 procent. Naproti tomu skoupá americká vláda vyžaduje od svých občanů na příspěvcích do průběžného důchodového systému hubených 15,3 procenta hrubé mzdy. Ministerstvo proto zcela logicky navrhuje vzdálit se drsné a sobecké Americe a přiblížit se nám mnohem bližším poměrům východní části evropského kontinentu. Atmosféru sobectví, ve které jsou Američané nuceni žít, Češi ani ostatní Východoevropané neznají. Zejména příslušníci mladší generace by si měli této vymoženosti vá' zit a měli by přestat obtěžovat otázkami, kdo a z čeho zaplatí jejich budoucí důchody. Vždyť jen sobecký a přízemní tvor myslí na peníze, když jde o tak vysoce lidský cit, jakým je solidarita.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Nemáme penzijní pojištění, ale prostou daň
Pavel kohout, Mladá Fronta Dnes, 30.9.1998

V rámci debaty o reformě penzijního systému často zaznívají ideologické argumenty namísto věcné logiky. Prvotním omylem je nesprávné chápání základní otázky. Ta nezní "průběžný, nebo fondový penzijní systém", nýbrž "jak zavést stabilní systém penzijního zabezpečení". Je nesprávné chápat průběžný systém jako "levicové" a fondový systém jako "pravicové" řešení. Takto otázka skutečně nestojí. Je nutné hledat fungující řešení bez ohledu na ideologickou čistotu. Druhým omylem je prohlašovat současný průběžný důchodový systém za formu pojištění. Ve skutečnosti nejde o žádné pojištění , nýbrž o jeden z mnoha typů daní. Vybrané peníze jsou okamžitě utraceny, takže o pojištění nemůže být ani řeči . Vzhl edem k tomu, že ve své současné podobě směřuje průběžný systém ke krachu (což je objektivně dokumentovatelný fakt, se kterým snad již nikdo soudný nepolemizuje), je nutné urychleně připravovat jeho zásadní rekonstrukci. Dalším populárním omylem je představa, že průběžný systém, jsouli správně nastaveny jeho parametry, je schopen vždy vyplácet reálné penze bez ohledu na případné ekonomické turbulence. Není to prostě pravda. Slavný německý spisovatel Erich Maria Remarque sugestivně popisuje sebevraždy důchodců zubožených inflací v letech 1921-23. Němečtí důchodci byli v té době odkázáni na podobný penzijní systém jako jejich současní čeští kolegové a hrubě na to doplatili. Přitom nešlo o jediný příklad v historii, kdy důchodci odkázaní na státní péči přišli na buben. Spoléhat se na nějaké "správné nastavení parametrů" je hazard. Samozřejmě, že důchody lze valorizovat a důchodovou daň lze zvyšovat téměř libovolně. To je však velmi krátkozraké řešení. Hospodářství na takovou politiku zcela zákonitě doplatí růstem nezaměstnanosti, poklesem tvorby hrubého domácího produktu a odlivem kapitálu. A koho postihne hospodářské zpomalení nejtíživěji? Samozřejmě že ty nej chudší: důchodce. Penzijní systém, máli fungovat skutečně stabilně a ku prospěchu svých klientů, musí být nutně z větší části založen na principu klasického komerčního pojištění. ("Nekomerční" systémy jsou charakteristické tím, že vždy bez výjimky na ně někdo nespravedlivě doplácí a často to jsou právě sami důchodci.) Je v zásadě lhostejné, zda tuto funkci budou provádět již existující životní pojišťovny anebo případně nově zřízené penzijní pojišťovny, či jak těmto institucím budeme říkat. Jelikož každá skutečná pojišťovna vytváří z peněz pojištěnců fondy, mohli bychom použít i již existující penzijní fondy. Pokud jde o životní pojištění, lze namítnout, že průměrně vydělávající občan si je nemůže dovolit. Ano, jak by také mohl, když tato forma projevu zodpovědnosti vůči budoucnosti není nijak daňově zvýhodněna? Kdy by si mohl občan vybrat, zda bude přispívat do průběžného systému, anebo zda má tutéž sumu investovat do kapitálového životního pojištění, volba by byla každému jasná. Pro občana s měsíční hrubou mzdou 10 000 Kč činí měsíční sazba důchodové daně 2600 Kč. (Větší část této sumy takzvaně platí zaměstnavatel - jde o peníze, které ve skutečnosti tvoří část mzdových nákladů a které by se za normálních okolností objevily na výplatní pásce.) Stane-li se dvacetiletý člověk klientem životní pojišťovny a budeli platit 2600 Kč měsíčně, vyplatí mu pojišťovna v šedesáti letech sumu peněz, která vystačí na důchod ve výši poloviny mzdy po dobu kolem 30 let. Klasické komerční životní pojištění je tedy bez nejmenších pochyb efektivnější než průběžný důchodový systém. Bylo by v této souvislosti zajímavé vyhodnotit náklady na administrativu státního průběžného systému. Kolik procent z vybraných důchodových daní jde na režijní náklady samého ministerstva práce a sociálních věcí?

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Důchodci a německý císař Vilém
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 1.8.1998

Německý císař Vilém I. zaslal v roce 1881 Říšskému sněmu dopis, jenž vstoupil do dějin. Obsahoval myšlenku, která se během několika dalších desetiletí prosadila ve většině vyspělých zemí. Lze ji vyjádřit jedinou větou: "Ti, kdo nemohou pracovat z důvodů vysokého věku nebo invalidity, mají zcela zasloužený nárok na státní péči." V roce 1889 zavedlo Německo průběžný důchodový systém stejného typu, jaký nyní používá Česká republika. Zhruba tentýž systém provozuje i většina zemí Evropské unie, ale také například USA, Japonsko, Kazachstán a mnohé další. Od dob císaře Viléma se však mnohé změnilo. V dřívějších dobách činil povinný příspěvek do důchodového systému několik málo procent z hrubé mzdy. Například americká důchodová daň činila ve třicátých letech pouhá 2 % z hrubé mzdy. Nyní tato sazba činí v USA 15,3 %. Sazba důchodové daně v České republice činí 26 %, v Bulharsku 35 až 56 %, v Kazachstánu dokonce 58 % hrubé mzdy. Není náhodou, že čím chudší země, tím vyšší je zatížení obyvatel důchodovou daní. Vysoká daňová zátěž plodí chudobu, která vyvolává nutnost ještě vyšších sociálních dávek placených opět z vyšších daní. Zda se Česká republika doká' ze vyhnout tomuto bludnému kruhu, uvidíme. Řada států se snaží této pasti vyhnout prostřednictvím reformy důchodového systému směrem od státní péče k penzijním fondům. Některé země jsou v tomto směru dosti daleko (USA, Velká Británie, Nizozemsko), jiné alespoň vykročily (Polsko, Maďarsko, Rusko). Česká republika doposud zůstává na půli cestysnad v důsledku nešťastného zpolitizování otázky reformy důchodového systému. Existující české penzijní fondy nemohou při dané legislativě znamenat řešení. Kromě zmírnění daňové zátěže mohou penzijní fondy odpovědět na zapeklitou otázku, jaký důchodový věk je vlastně správný. V císařském Němec ku byl důchodový věk původně univerzálně stanoven na 70 let; v roce 1916 byl snížen na dosud platných 65 let. V nynější České republice činí tato hranice 60 let pro muže a 57 let pro ženy (v roce 2007 62 let pro muže a 61 let pro ženy), při' cemž průměrná doba života se prodloužila. Daňoví poplatníci se proto pořádně prohnou. Není proto divu, že se mnohým daňovým poplatníkům nelíbí, když někteří důchodci zároveň pracují. Proč mají tito pobírat penzi, která je zamýšlena jako pomoc těm, kdo pracovat nemohou? Na druhé straně, proč by pracující důchodci měli přicházet o zasloužený důchod, na který celý život přispívali? Oba argumenty mají svoji logiku. Řešení může přinést pouze systém penzijních fondů. V jeho rámci si každý pracující sám určí svůj důchodový věk, aniž dozná jakékoli finanční újmy. Lidé, kteří odcházejí do důchodu později, mají ve svém penzijním fondu naspořeno více peněz a mohou si užívat příjemného stáří. Světová turistická střediska jsou plná blahobytných amerických důchodců, kteří si díky penzijním fondům nemusí k stáru utahovat opasky. Na druhé straně lze odejít do důchodu třeba v padesáti letech, pokud dotyčnému stačí skromnější penze anebo pokud jeho příspěvky do penzijního fondu byly dostatečně vysoké. Státem vyplácené důchody by pravděpodobně nezmizely ani po penzijní reformě. Zůstala by jim však úloha, pro kterou byl průběžný systém původně určen: podporovat skutečně staré a nemocné lidi, kteří již nemohou pracovat. Lze souhlasit s císařem Vilémem, že tito lidé si zaslouží státní sociální péči. Zároveň však většina soudných lidí jist' e uzná, že by nebylo dobré, kdyby tato péče měla zruinovat národní hospodářstvícož v rámci existujícího systému reálně hrozí.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Chudým brát a bohatým dávat
Daniel Münich, RESPEKT č. 20 - 11. -- 17. května 1998

Vysokoškolské vzdělání bude u nás i nadále vzácné

Poslední mezinárodní srovnávací výzkum vzdělanosti, který uskutečnila mezinárodní společnost IEA (viz Respekt č. 14 a 18/98), přinesl zjištění, která nejsou pro náš vzdělávací systém příliš povzbudivá. Poslanecká sněmovna shodou okolností brzy po zveřejnění prvních výsledků schválila vysokoškolský zákon, na který se čekalo šest let. Rodil se nejdříve v přetahování mezi vysokoškolskou a státní administrativou a následně v řeži politických představ a zájmů ve sněmovně. Zákon na straně jedné obsahuje mnohá zásadní zlepšení, jako je například možnost vzniku soukromých vysokých škol, na straně druhé vinou politických kompromisů neobsahuje možnost zavedení školného na státních univerzitách. Nemá už smysl připomínat zarážející samozřejmost, s jakou naše veřejnost až dosud přijímala existenci zákonného zákazu existence soukromých vysokých škol, a tudíž i zákazu tak úctyhodné občanské svobody, jako jsou investice do vlastního vzdělání. Dnes jde o něco jiného: zdá se, že naše vysoké školství se ani po přijetí zákona nezbaví dvou zásadních nedostatků, totiž své relativní chudoby a kulhající kvality.


Bez školného a bez konkurence


Již zavedené státní vysoké školy získávají přijetím zákona statut veřejných škol a spolu s ním obdrží ještě více autonomie, než měly dříve. Financovat je však i nadále bude téměř výhradně státní rozpoč‚t. Tento systém by mohl uspokojivě fungovat, pokud by školy byly vystaveny efektivním formám konkurence. Jeden z mála představitelných zdrojů konkurence -- potřeba přilákat studenty -- nepřichází v úvahu, protože poptávka po studiu několikrát převyšuje nabídku. Představa, že dostatečnou konkurenci do systému vnesou nově povolené soukromé vysoké školy, je velice pochybná.
Nové soukromé vysoké školy, pokud nějaké vzniknou, budou mít obrovský handicap: bude jim chybět rozsáhlé materiální zázemí, kterým dnes disponují školy státní. A jestliže například mezi problémy státních škol přesto patří nedostatečné ubytovací kapacity na kolejích, lze jen stěží očekávat, že si je nechají postavit soukromé školy. Vždyť i ve Spojených státech, kde soukromé vysoké školy dosáhly světového věhlasu a kde žije mnohem více filantropů a lidí ochotných soukromé vysoké školy zakládat, bychom soukromé univerzity založené v druhé polovině našeho století hledali jen s obtížemi. Při velkých počátečních nákladech totiž soukromé finance nemohou obstát před školami, které platí stát. Bez konkurence se u nás nebudou prostředky školám rozdělovat o nic efektivněji než dosud a důsledkem bude spolu s nezájmem akademického světa o život zbytku společnosti i další stagnace kvality a rozmanitosti studia.


Trvale nízký rozpočet


Vysokoškolský sektor také může i nadále počítat s tím, že jeho finanční prostředky budou omezeny. Důvod je prostý: protože chod většiny škol bude nadále hrazen ze státního rozpočtu, lépe řečeno z daní placených všemi zdejšími občany, o objemu prostředků bude nadále rozhodovat mezigenerační dohoda zprostředkovaná na politické úrovni. Rozhodování o investicích zkrátka bude i nadále v rukou těch, kdo na vysokoškolském vzdělání nemají bezprostřední zájem, protože mají mnoho jiných, jim bližších zájmů. Naopak skupina těch, kteří studovat chtějí, protože si uvědomují finanční a nefinanční přínos vzdělání, bude i nadále závislá na politické (ne)vůli. Efektivní poptávka po vysokoškolském studiu podložená současnými či budoucími finančními prostředky jednotlivců usilujících o vzdělání tak bude i nadále významně převyšovat nabídku. A také podíl vysokoškolsky vzdělaných občanů u nás bude nadále patřit k nejnižším v Evropě. Vysokoškoláci přitom mají už dnes v průměru o šedesát procent vyšší plat než zbytek občanů a tento rozdíl nadále roste. To je jistě dobrá zpráva pro šťastlivce, kteří se na vysokou školu univerzitního typu za státní peníze dostanou, avšak bude opakovaně vyvolávat smutek a "blbou náladu" těch, kteří sice na studium mají, ale nevyjde na ně řada.
Jak známo, státem financované vysoké školství činí bohaté lidi ještě bohatšími a chudé lidi ještě chudšími. Pokud se totiž na přínos vysokoškolského studia pro jednotlivce podíváme optikou jejich celoživotních příjmů, zjistíme, že výnosy ze vzdělání mnohonásobně převyšují počáteční investice. Těchto výnosů se za státní prostředky a na úkor sociálně potřebných občanů dostává všeobecně schopnějším lidem, kteří by se o sebe a své rodiny dokázali dobře postarat sami, i bez studia na vysoké škole.


Daniel Münich
Autor je zástupcem šéfredaktora časopisu Svobodné rozhledy.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Regulace nájemného je další korupční aféra
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 6.3.1998

"V mnoha případech se zdá, že regulace nájemného je nejúčinnější dostupnou technikou k ničení měst - kromě bombardování." Autorem tohoto výroku je švédský ekonom Assar Lindbeck, který je mimo jiné členem komise pro udělování Nobelovy ceny za ekonomii. Při vší úctě k profesoru Lindbeckovi však není možné s ním souhlasit. Regulace nájemného je mnohem zhoubnější než bombardování. Srovnejme dostupnost bytů v Německu s dostupností bydlení v České republice. Kdysi rozbombardované Německo ve srovnání jasně vítězí. Regulace nájemného v Německu totiž nepřežila nacistický režim, alespoň ne nadlouho. Československý komunistický režim však toto Hitlerovo dědictví přijal za své. V zájmu objektivity je, pravda, nutno konstatovat, že i v demokratických zemích se regulace nájemného sporadicky objevuje - například v newyorských čtvrtích Bronx a Harlem. Výsledek? Chátrající paneláky a rozpadající se činžovní domy představují vnitřní zadlužení, jehož hodnota se pohybuje ve stovkách miliard korun. Bytová krize znemožňuje stěhování za prací, a brzdí tak hospodářský růst. Daňové úniky z černých podnájmů nelze vyčíslit. Přestože všichni soudní ekonomové o tomto balvanu na krku českého hospodářství vědí, konzumentům sdělovacích prostředků jsou vymývány mozky neuvěřitelným způsobem. "Vláda projednává, o kolik bude dražší nájemné," říká televizní hlasatel s tak vážnou tváří, jako kdyby šlo o další sérii katastrofických povodní. Zcela se však zapomíná na to, že zhruba dvě třetiny obyvatelstva bydlí v bytech, na které se regulace nájemného nevztahuje. Tito lidé jsou nuceni ze svých peněz dotovat zbývající třetinu obyvatelstva a deregulace nájemného by pro ně představovala obrovskou úlevu. Naopak regulace nájemného má mnohem zhoubnější dopad než loňské povodně. Lháři krmí veřejnost frázemi o sociální neprůchodnosti případné deregulace. Jak je však trvající regulace sociálně průchodná pro nebydlící? Kdo bere ohled na ty, kteří uveřejňují inzeráty typu "Mladá rodina hledá podnájem garsonky do 5000 Kč měsíčně"? Bez deregulace nikdy nebude bytů dostatek, i kdyby bytová výstavba byla všemožně podporována (z peněz daňových poplatníků, jak jinak). Tuto zákonitost teoreticky dokázal maďarský ekonom János Kornai ve své studii o nedostatkových ekonomikách. Bývalý ministr hospodářství Karel Dyba v roce 1995 prohlásil, že prý "každý nějak bydlí". Ano, jenže jde právě o to "nějak". Není třeba pochybovat o tom, že zmíněný autor tohoto památného výroku bydlí velmi dobře, stejně jako například Milouš Jakeš a většina našich bývalých stranických a vládních činitelů. Co však normální slušní lidé, kteří se léta potloukají po předražených podnáj mech, často bez nájemní smlouvy a s rizikem okamžit ého vystěhování? Bývalý premiér Václav Klaus v roce 1996 řekl, že jako ekonom zná nejméně deset argumentů proti regulaci nájemného. Přesto však někdejší "první muž zprava" vždy vehementně bojoval za její zachování. Proč? Ošklivé, avšak pravdivé zdůvodnění zní: nákup voličských hlasů. Regulace nájemného je totiž daleko největším případem korupce devadesátých let. Zatímco v široce diskutovaných skandálech šlo o pouhé miliony (Bács, Sinha, Kolek) nebo miliardy (lehké topné oleje), obyvatelé regulovaných bytů jsou každým rokem korumpováni částkami dosahujícími desítek miliard korun. Regulace nájemného je spíše organizovaný zločin než cokoli jiného. Jakákoli vláda (bez ohledu na politické zabarvení), která nezruší regulaci nájemného, se automaticky stává vládou zlodějů. Bohužel, zatím snad žádná politická strana nemá v programu zastavit okrádání dvou třetin populace a podplácení zbývající třetiny - přestože první skupina obyvatelstva je poškozována a druhá ponižována. Pro slušného člověka není snadné žít s vědomím, že je korumpován.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Problém střední třídy není jednoznačný
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 3.12.1997

Nedávno uveřejněná sociologická studie, týkající se také upadajícího stavu střední třídy v Čechách, dává řadu podnětů k zamyšlení. Typičtí zástupci střední třídy, jako jsou učitelé, lékaři, drobní podnikatelé či vědci sami sebe začínají považovat spíše za nižší střední třídu, přičemž právě oni by měli být stabilizujícím prvkem moderní demokratické společnosti. Závěr některých médií a politiků je asi takovýto – bylo by vhodné přijímat taková opatření na vládní úrovni, která by střední třídu posílila a tím stabilizovala společenskou situaci, jinak hrozí české společnosti nebezpečí politických extrémů.

Na první pohled se může zdát, že je nejvyšší čas pro vládní aktivitu, na druhé straně bychom však neměli přehlédnout jiné problémy, které rozhodně nejsou nezanedbatelné.

Česká republika přes usilovnou snahu dosavadních vlád trpí neduhem zvaným příliš vysoký podíl státu na národním hospodářství. V minulém roce se podařilo srazit podíl veřejných výdajů někam těsně pod 50% hrubého národního produktu, což je sice proti období komunistické diktatury obdivuhodný pokrok, ale z hlediska efektivity národního hospodářství to znamená, že skoro polovina veškerého vytvořeného produktu je přerozdělována z vůle státního úředníka, tedy neefektivně.

Kromě dopadů na pomalý hospodářský růst to také říká, že podstatná část těch, kteří mají být oporou demokracie žije z peněz, které jsou vybírány od ostatních daňových poplatníků. Jsou to např. již zmínění učitelé z různých typů škol, lékaři a zdravotníci, státní úředníci atd. Ti všichni jsou závislí platově na státním rozpočtu a jak můžeme dobře pozorovat, snaží se svoji platovou pozici vylepšovat i pomocí tvrdého politického nátlaku.

Vláda aby krátkodobě zlepšila postavení těchto adeptů střední třídy, by musela zvýšit přerozdělování, tedy zvýšit daně, což je právě faktor, který podvazuje ekonomický růst a zpětně růst střední třídy brzdí.

Ekonomové veřejné volby vypozorovali zajímavou závislost, když zjistili, že největší přesuny bohatství pomocí daní se nedějí od bohatých k chudým, jak je deklarováno v politických programech všech stran, ale v rámci právě střední třídy. Navíc střední třída má tu politickou schopnost a sílu přetahovat bohatství jak od bohatých tak ale i od chudých!

To, že existuje transfer od bohatších k chudším, je celkem dobře srozumitelné. K pochopení, jak střední třída dokáže čerpat prostředky na úkor chudých a slabých, je vhodné uvést pár příkladů. Mezi nejslabší a tím i nejchudší členy společnosti můžeme počítat např. zdravotně postižené. Přesto, že jich není významné procento populace, je neuvěřitelným problémem získat pro ně peníze na kvalitní invalidní vozíky, bezbariérové byty atd. Z hlediska státního rozpočtu se jedná o zanedbatelné částky, ale politická síla těchto lidí je velmi malá a proto peníze z daní neproudí k nim, ač má solidarity se slabými každý politik plná ústa.

Podobná situace je s těžce nemocnými – není možné financovat nákladné zdravotní zákroky doma či v cizině nebo se to děje formou veřejných sbírek, neboť vybrané daně jsou spotřebovány lehce nemocnými, kterých je podstatně více a jsou tedy jako voličská skupina nepoměrně zajímavější.

V České republice je tedy problém se střední třídou poměrně zapeklitý, neboť závislost jejích příslušníků na státním rozpočtu z nich dělá voličsky atraktivní skupinu, kterou se budou politické strany snažit korumpovat přísliby na zvýšené platy za cenu přesunu zdrojů od ostatních příslušníků této třídy, kteří svoje příjmy neodvozují od vybraných daní. Problémem totiž je, že opravdu bohatých lidí není nikdy tolik, aby mohli pokrýt zásadnější část výdajů státního rozpočtu.

Cílovým stavem, který zajistí stabilitu české společnosti a tedy i vodítkem pro opatření vlády tak musí být výrazně zmenšený podíl státu na celkovém hospodaření společnosti, který by nebrzdil efektivní využití zdrojů, zajišťoval dostatek zdrojů pro ty, kteří si sami pomoci nemůžou a ze střední třídy nedělal skupinu, která volí toho, kdo jí přihrne větší hromadu výnosu z daní.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Státní finanční podpora stavebního spoření tvoří jeden ze základních pilířů současné bytové politiky. Předpokládá se, že touto formou stát v příštím roce stavebním spořitelům vyplatí přibližně třicet procent celkového objemu rozpočtových peněz určených na podporu bydlení. Přestože se této formě podpory bydlení dostává širokého přijetí, zkoumavější pohled odhaluje souvislosti, které dobré, avšak povrchní dojmy výrazně kazí. Pokud by stavební spoření využívaly všechny domácnosti, dostala by každá z nich v průměru 1200 korun ročně ve formě státního příspěvku, když ovšem předtím tutéž cástku odvedla na daních. Zdánlivě by se tedy nic nestalo a lidé by se měli stejně, jako kdyby státní příspěvek neexistoval. Ve skutečnosti vždy existuje skupina lidí, která by oněch 1200 korun, pokud by je nemusela odvést na daních, raději utratila jinak, například za příjemnější a kvalitnější dovolenou. Pokud však chtějí tyto domácnosti dostat peníze, které na daních odvedly zpět, musí je utratit na bydlení, což je pro ně méně zajímavá alternativa než dovolená. Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část občanů má stejně jako bez ní a část se má hůře. V této úvaze bylo samozřejmě mnoho zjednodušení, na která nelze zapomínat. Různé domácnosti odvádějí na daních různé částky a jen některé z nich využívají stavební spoření se státním příspěvkem. K záporům tedy musíme přičíst skutečnost, že státní příspěvek nechtěně zavádí další formu přerozdělování. Na otázku, od koho ke komu touto formou vlastně přerozdělování probíhá, musíme pouze pokrčit rameny a vystačit s odhadem, že peníze se pravděpodobně otáčejí někde od střední příjmové třídy výše. Přerozdělování samo neprobíhá zadarmo, viz náklady na zřízení a chod stavebních spořitelen. Ve prospěch státního příspěvku se často uvádí skutečnost, že stimuluje sklon obyvatel k úsporám. To by samo o sobě bylo dobré, protože vysoké úspory jsou potřebné k financování vysokých investic do našeho zastaralého hospodářství. Zde je však nutno uvést, že mnohem přirozenějším stimulem vyšší spořivosti obyvatel by bylo snížení srážkové daně z úroků. Ta dnes činí 15 procent a z úroků je banky spořitelům povinně odvádějí. Často se uvádí tvrzení, že státní příspěvek na stavební spoření zvyšuje dostupnost bydlení pro skupinu domácností, které by si to bez něj nemohli dovolit. Rádo se však zapomíná, že dodatečné peníze, které samozřejmě státní podpora přináší, zvyšují poptávku. Následně vyšší ceny však vidinu lepšího bydlení opět vzdalují, a to nejen účastníkům stavebního spoření. Pro stavební spořitelny je státní příspěvek samozřejmě zajímavý, neboť jim přitahuje zákazníky, které by jinak neměly čím upoutat. Proto je v zájmu spořitelen prezentovat veřejnosti pouze ty lepší stránky stavebního spoření se státní podporou. Není však těžké si představit i horší způsoby lobbování za další rozšiřování této státní podpory, například přímo v politických kruzích. Takové snahy mají poměrně velkou šanci na úspěch, neboť státní příspěvek na stavební spoření téměř nemá odpůrce. Ve většině občanů budí dojem, že stát se o řešení bytového problému alespoň upřímně snaží a ti, kteří jej využívají, si to myslí dvojnásob. Pro vládu jde o úřednicky nenáročný a korupcí málo ohrožovaný způsob utváření dojmu, že se pro bydlení občanů něco dělá a ve srovnání s liberalizací bytového trhu jde o záležitost téměř bezrizikovou. Nebude proto překvapením, pokud se v dalších letech ve státních rozpočtech bude na tyto účely nacházet stále více peněz. Uklidňovat nás může snad to, že existují i mnohem horší způsoby, jak v bytové politice utrácet peníze daňových poplatníků. DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospodářském ústavu Akademie věd Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část občanů má stejně jako bez ní a část se má hůře. Státní finanční podpora stavebního spoření tvoří jeden ze základních pilířů současné bytové politiky. Předpokládá se, že touto formou stát v příštím roce stavebním spořitelům vyplatí přibližně třicet procent celkového objemu rozpočtových peněz určených na podporu bydlení. Přestože se této formě podpory bydlení dostává širokého přijetí, zkoumavější pohled odhaluje souvislosti, které dobré, avšak povrchní dojmy výrazně kazí. Pokud by stavební spoření využívaly všechny domácnosti, dostala by každá z nich v průměru 1200 korun ročně ve formě státního příspěvku, když ovšem předtím tutéž cástku odvedla na daních. Zdánlivě by se tedy nic nestalo a lidé by se měli stejně, jako kdyby státní příspěvek neexistoval. Ve skutečnosti vždy existuje skupina lidí, která by oněch 1200 korun, pokud by je nemusela odvést na daních, raději utratila jinak, například za příjemnější a kvalitnější dovolenou. Pokud však chtějí tyto domácnosti dostat peníze, které na daních odvedly zpět, musí je utratit na bydlení, což je pro ně méně zajímavá alternativa než dovolená. Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část občanů má stejně jako bez ní a část se má hůře. V této úvaze bylo samozřejmě mnoho zjednodušení, na která nelze zapomínat. Různé domácnosti odvádějí na daních různé částky a jen některé z nich využívají stavební spoření se státním příspěvkem. K záporům tedy musíme přičíst skutečnost, že státní příspěvek nechtěně zavádí další formu přerozdělování. Na otázku, od koho ke komu touto formou vlastně přerozdělování probíhá, musíme pouze pokrčit rameny a vystačit s odhadem, že peníze se pravděpodobně otáčejí někde od střední příjmové třídy výše. Přerozdělování samo neprobíhá zadarmo, viz náklady na zřízení a chod stavebních spořitelen. Ve prospěch státního příspěvku se často uvádí skutečnost, že stimuluje sklon obyvatel k úsporám. To by samo o sobě bylo dobré, protože vysoké úspory jsou potřebné k financování vysokých investic do našeho zastaralého hospodářství. Zde je však nutno uvést, že mnohem přirozenějším stimulem vyšší spořivosti obyvatel by bylo snížení srážkové daně z úroků. Ta dnes činí 15 procent a z úroků je banky spořitelům povinně odvádějí. Často se uvádí tvrzení, že státní příspěvek na stavební spoření zvyšuje dostupnost bydlení pro skupinu domácností, které by si to bez něj nemohli dovolit. Rádo se však zapomíná, že dodatečné peníze, které samozřejmě státní podpora přináší, zvyšují poptávku. Následně vyšší ceny však vidinu lepšího bydlení opět vzdalují, a to nejen účastníkům stavebního spoření. Pro stavební spořitelny je státní příspěvek samozřejmě zajímavý, neboť jim přitahuje zákazníky, které by jinak neměly čím upoutat. Proto je v zájmu spořitelen prezentovat veřejnosti pouze ty lepší stránky stavebního spoření se státní podporou. Není však těžké si představit i horší způsoby lobbování za další rozšiřování této státní podpory, například přímo v politických kruzích. Takové snahy mají poměrně velkou šanci na úspěch, neboť státní příspěvek na stavební spoření téměř nemá odpůrce. Ve většině občanů budí dojem, že stát se o řešení bytového problému alespoň upřímně snaží a ti, kteří jej využívají, si to myslí dvojnásob. Pro vládu jde o úřednicky nenáročný a korupcí málo ohrožovaný způsob utváření dojmu, že se pro bydlení občanů něco dělá a ve srovnání s liberalizací bytového trhu jde o záležitost téměř bezrizikovou. Nebude proto překvapením, pokud se v dalších letech ve státních rozpočtech bude na tyto účely nacházet stále více peněz. Ukl idňovat nás může snad to, že existují i mnohem horší způsoby, jak v bytové politice utrácet peníze daňových poplatníků. DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospodářském ústavu Akademie věd Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část o bč a n ů má stejně jako bez ní a část se má hůře

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Omezení růstu mezd nebude pro vládu jednoduché
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 22.10.1996

Vláda v poslední době několikrát deklarovala svůj záměr působit na snížení růstu mezd v celé ekonomice. Nepřiměřeně vysoký růst příjmů obyvatelstva totiž zvyšuje poptávku, na kterou není naše ekonomika schopna reagovat nárůstem produkce, ale pouze nárůstem cen, tedy inflací. V dnešní sit uaci vl áda neuvažuje o návratu k mzdové regulaci, ale hodlá intervenovat ve sférách, kde může na růst mezd přímo či zprostředkovaně působit. Nahlas deklarovaná snaha vlády má také působit jako signál ke snížení růstu mezd v soukromém sektoru. Statistiky dávají vládě v jejích obavách za pravdu. Roční růst průměrných nominálních mezd v celém hospodářství se zrychlil ze 17,5 procenta v roce minulém na 19,4 procenta v průběhu prvního pololetí roku 1996. Ve státní správě, armádě, školství a zdravotnictví, tedy sférách, kde má stát významný vliv, mzdový nárůst překonal 23 procent. V těchto oblastech se přitom vyplácí celá pětina objemu mezd v celé republice. Vládní obavy mají tedy své opodstatnění. Způsob, jakým chce mzdovému vývoji čelit, je však přinejmenším velice sporný. Je zřejmou skutečností, že dosavadní mzdový nárůst ve sférách st át ního vli vu odráží do velké míry snahy zabránit odchodu zaměstnanců do sféry soukromé. Státu sice od soukromého sektoru nehrozí konkurence v kvalitě výrobků a služeb, ale nevyhne se jeho trvalým snahám přetahovat schopné pracovníky s praktickými zkušenostmi. Mnozí zaměstnanci státní sféry disponují kontakty, které jsou často v soukromém sektoru k nezaplacení. Nesmíme také zapomenout, že státní správa se koncentruje v hlavním městě Praze, kde se silná konkurence mzdových nabídek finančního sektoru a zahraničních firem spojuje s minimální nezaměstnaností. Dlouhodobě udržitelný nárůst celkových reálných příjmů musí být podložen odpovídajícím nárůstem produktivity práce. Ten se odvíjí od technického a technologického pokroku. Takový pokrok má na produktivitu práce ve veřejných službách a státní správě vliv velmi omezený. Nemluvě o tom, že produktivitu v těchto oblastech často nelze ani stanovit, protože postrádají tržní ocenění. Kdo může například odpovědně prohlásit, že produktivita práce ve školství roste, či klesá? Zásadní nemožnost vyjádřit produktivitu práce je také jeden z důvodů toho, proč se v těchto sférách pro stanovení mezd používají tarify. Ty odměňují především vysloužená léta a papírové doklady o vzdělání a nedoceňují schopnosti, odpovědnost a flexibilitu. Aby stát zaměstnance takových kvalit neztrácel, musí jim zvyšovat mzdy dle vývoje v soukromé sféře. Zvyšování se však musí odehrávat v rámci tarifů, tedy plošně pro všechny zaměstnance bez ohledu na jejich kvality. Druhou alternativou by bylo za každého schopného pracovníka, který odejde, přijímat dva méně schopné. Problém by se však nevyřešil, neboť dvěma méně schopným by bylo nutno v součtu zaplatit více než jednomu schopnému. To je zřejmě případ státní správy a obrany. Tam vysoce nadprůměrným tempem, téměř sedm procent ročně, roste počet pracovníků, a na mzdách tak bylo v prvním pololetí vyplaceno dokonce o 29 procent více než ve stejném období roku předchozího. To sice může být na pováženou z hlediska tvorby státního rozpočtu, ale z hlediska mzdové inflace tomu nelze přikládat zásadní význam, neboť tyto výdaje tvoří pouhých 6 procent objemu mezd vyplacených v celé republice. V neposlední řadě se nabízí otázka, jak daleko vlastně sahá reálná moc vlády svým rozhodnutím mzdový nárůst omezovat. Lze stěží věřit tomu, že by si do své mzdové politiky nechaly mluvit státem vlastněné banky nebo průmyslové kolosy s podílem státu, jako jsou Telecom, ČEZ či Škodovky. Železničáři dle dosavadních zkušeností dostanou přidáno, pokud se jejich odbory hlasitěji ozvou a školství se trvale potýká s odchody schopných pracovníků. Zde vyjmenované problémy samozřejmě narůstají tak, jak se na bedra státu přenášejí další a další úkoly. Pokud na něj budou nakládány takové úkoly, jako je program bytové výstavby či netržní regulace zemědělství, bude muset ze soukromého sektoru přetahovat další pracovníky. To se mu nikdy nemůže podařit nabídkou podprůměrných mezd. V současném rozruchu kolem bank a ost rých střetů v Posl anecké sněmovně záměry vlády selhávají i jako signál. Doufejme, že ho zaslechli alespoň vyjednavači kolektivních smluv pro příští rok. DANIEL MÜNICH Autor působí v CERGEEI Omezení růstu mezd ve státní sféře může ohrozit splnění úkolů, kt eré jsou na stát kladeny

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Hrozí nám sociální předávkování
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 15.6.1997

V pomalu se uklidňující atmosféře po bouřlivém hlasování o důvěře vládě minulý týden projde pravděpodobně bez většího povšimnutí informace o vývoji sociálních dávek v roce 1996, kterou zveřejnilo Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Suchá fakta říkají, že reálný přírůstek sociálních plateb domácnostem v roce 1996 činil 7,7%, což je více než celkový růst peněžních příjmů těchto domácností. Jinými slovy to znamená, že se zvýšil podíl příjmů, které domácnosti dostávají od státu vůči ostatním jejich příjmům.

Problém spočívá v tom, že lidé pomalu, ale jistě stále více spoléhají na prostředky jež sami nevytvářejí, ale jež produkují jiní a oni je pak utrácejí. Asi není třeba příliš rozvádět známý fakt, že čím více se přerozděluje, tím více klesá efektivita národního hospodářství a schopnost růstu, vzrůstá nezaměstnanost, roste zadlužení státu a stále se zvětšují budoucí náklady na odstranění těchto deformací. Podívejme se ale na celý problém prizmatem moderní ekonomické disciplíny zvané public choice (veřejná volba), která se zabývá hlavně politickým trhem, tedy získáváním voličských hlasů.

V politickém soupeření v demokratickém systému se jednotlivé strany snaží přesvědčit voliče, aby jim dali svůj hlas. Ekonomové zabývající se veřejnou volbou však vypozorovali, že demokratická volba má tendenci se měnit v prostý nákup hlasů voličů za příslib finančního zvýhodnění na úkor ostatních členů společnosti.

Ti, kdo slibují, pak navíc důsledně používají takové formulace, aby se zdálo, že výhody některých zaplatí stát, zatímco ostatní to nebude stát nic. Obecně je používáno tvrzení, že stát musí cosi komusi platit, ale už se nedořekne, že to musí platit všichni daňový poplatníci. V politické praxi to však má své významné důsledky, které dopadají především na pravicově orientované strany. Ty jsou proti levicovým v zásadní nevýhodě. Levicové strany ze svého principu slibují svým voličům méně práce a více peněz, tzv. sociální pohodu, přičemž neustále opakují, že různé dotace, dávky, kompenzace a podobně zajistí pro voliče stát. Levicové strany si tedy přímo za konkrétní peněžní sliby nakupují hlasy, slibují bohatství i když se nebudeme muset honit za ziskem. Pravicové strany jsou při získávání hlasů v nevýhodě, neboť jejich primárním krédem je zodpovědnost jedince za svůj život, malý, ale silný stát a solidarita na úrovni zabezpečení proti nenadálým neštěstím. Pravicové strany musí tedy přesvědčovat hlavně silou svých myšlenek.

V delším období se však ukazuje, že pravicové strany se kromě nabídky ideálů voličům neodvažují sáhnout na již zakotvené přerozdělování z minulosti a nebo podlehnou svodům a ještě přerozdělování zvýší, tím, že začnou prodávat voličům sociální pohodu v umírněnějším balení. Důsledkem těchto procesů je však stále rostoucí procento voličů, kteří svoje příjmy odvozují od neefektivního přerozdělování, různých dávek a pod. a tak se stávají přirozenými voliči levicových programů, neboť ty jim jejich dosavadní výhody jsou ochotny přislíbit za jakoukoli cenu.

Situace však kupodivu nemá tragické vyústění, jak by se mohlo zdát. Díky otevírání světových trhů a globalizaci světové ekonomiky roste soustavný tlak na efektivitu a rozpočtovou disciplínu.. Dnes ukázkovým příkladem je kontinentální západní Evropa – postupující pokles konkurenceschopnosti na světových trzích, vysoká nezaměstnanost, frustrace rozdělující společnost a neochota ke změně chování podporovaná levicí, která vzývá stát jako zdroj bohatství. Abychom tedy nemuseli procházet brzo tímto slzavým údolím, neměly by vládnoucí pravicové strany u nás připustit další růst počtu voličů závislých na přerozdělování, ale naopak zajistit jejich pokles. Je to v zájmu jejich i celé společnosti.

[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Dávky v nemoci - žádoucí solidarita
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 27.6.1996

Výše dávek nemocenského pojištění pro zaměstnance v poslední době připoutala pozornost médií a rozproudila se okolo nich velmi zajímavá debata na téma míra solidarity. Vesměs je předmětem kritiky nedostatečná výše státních dávek v nemoci pro poplatníky s vyššími příjmy a demotivující pro poplatníky s příjmy nízkými.

Pro přesnost zopakujme, že dávka se ve většině případů vypočítává z vyměřovacího základu rovnajícího se průměrnému hrubému dennímu příjmu za předcházející čtvrtletí, vyplácí se za kalendářní dni, tj. i za soboty a neděle, první tři dny nemoci se vyplácí 50% z vyměřovacího základu, další dny pak 69% z vyměřovacího základu. Vyměřovací základ však může být maximálně 270,- Kč na den. Dávka se vyplácí jako čistá. Maximálně může tedy zaměstnanec dostat za měsíc okolo 5000,- Kč čistého.

Volba je tedy, zda stát, či soukromé pojištění nebo obojí. Základním problémem státu jako podnikatelského subjektu je, že vybrané prostředky obhospodařuje vždy méně hospodárně než soukromý subjekt motivovaný ziskem. Ještě méně hospodárně než stát se pak chovají soukromé či polosoukromé instituce, jež však mají státní garancí zaručenu úhradu ztrát, jako jsou např. u nás tzv. veřejnoprávní instituce typu zdravotních pojišťoven.

Naše země zatím stále trpí přílišným vlivem státu na hospodářském životě země a navíc pochmurným dědictvím zaostávání daného 40 lety komunistické tyranie. Pokud nedojde k oddělení středních vrstev obyvatel od příjmů ze státního rozpočtu, tam kde je trh schopen zajistit efektivnější alternativu, což je právě případ dávek v nemoci, není možné snížit podíl veřejných financí na domácím produktu a tím zajistit do budoucna tempa růstu dostatečná ke snížení našeho zaostávání za zeměmi Evropy a následně i naši politickou integraci tamtéž. Lze naopak očekávat, že jakmile se otěží chopí sociální demokracie, k čemuž jednou nepochybně dojde, okamžitě nás bez skrupulí zadluží a jak vidíme ve světě, nebude síly, která by prosadila splacení tohoto dluhu.

Současná konstrukce dávek má tedy vhodnou podobu, neboť motivuje majetnější, aby se sami pro případ nemoci zajistili ať už úsporami, rodinnou solidaritou nebo soukromým pojištěním. Naopak chudším zajišťuje dostatečný příjem i v situaci, kdy si jej nemohou ne svojí vinou zajistit. Otázka zneužívání pak padá spíše na vrub ochoty lékařů uznat každého za nemocného, neboť jsou k tomu finančně motivováni, ale to je jiná stránka problému s jiným řešením.

Princip, že platím daně, abych z toho něco měl, je princip trhu a nikoli solidarity. Právě snížení podílu státu na domácím produktu a tedy i snížení daní je nejúčinnější překážkou rozpadu celospolečenské solidarity a navíc bezpečně vede k nejrychlejšímu růstu společného koláče. Nikoli neprůhledná "solidarita" každého s každým.

Sdělovací prostředky v poslední době nešetří papírem ani časem a věnují nemalý prostor problematice dětských přídavků. Je to téma ožehavé, ale neměli bychom pro stromy zapomínat na les. Pozoruhodné je především množství odpůrců adresnosti výše zmíněné dávky, přičemž přinášejí množství zajímavých i obskurních argumentů na podporu svých tvrzení. Charakteristické je, že si ze systému sociální péče a veřejného rozpočtu vybírají pouze dětské přídavky a bez ohledu na jakékoli vazby pak bijí hlava nehlava na poplach za udržení jejich současné formy. Pokusme se na dětské přídavky podívat z nadhledu.

Liberálové ve stručnosti chtějí zajistit určitou minimální hranici, pod kterou nenechá stát nikoho padnout v případě neúspěchu. Tato hranice však nemůže být příliš vysoko, aby nebrala motivaci těm, kteří do její sítě spadnou. Pomoc od státu dostanou ti, kteří ji potřebují. Musí si pro ni ovšem dojít. Pro socialisty je sociální sytém institucí, která zajišťuje rovnoměrné rozdělení bohatství bez ohledu na schopnosti jednotlivců, je to Jánošík, který bohatým bere a chudým dává. Klíčové je zde i zajištění dávek pro každého, nikoli jen pro toho, kdo si požádá.

Ve skutečnosti dochází vždy k prolínání koncepcí, přičemž se dá většinou vysledovat tíhnutí k některému z výše uvedených směrů. Tyto systémy se také vyznačují jinou náročností na svoje financování. V protikladu zde stojí hlavně liberální a sociálně demokratický model, neboť finanční náročnost je úměrná míře přerozdělování.

Zajišťování rodinné "pohody" prostřednictvím státního rozpočtu obecně nevede nikam jinam, než k závislosti občana na státu. Tvrzení, že rodina je v jakémsi celospolečenském zájmu "povinna mít děti" či představa, že stát občanovi pochvalně poklepává prstem rodinných přídavků na rameno za to, že si pořídil dítě pak už silně zavání sociálním inženýrstvím a světem George Orwella.

Sociálně orientovaní zastánci celoplošných dávek se obecně koncentrují především na to, jak rozdělit společný koláč, liberálové prostřednictvím adresnosti pak uvažují o tom jak tento společný koláč zvětšit. Jak již bylo zmíněno na začátku, koláč se přerozdělováním zmenšuje, neboť přerozdělovací proces má svoje nemalé náklady a je nutně neefektivní.