 |
|
| Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma | |
K
boji evropských a českých zemědělských lobbistů za vyšší ceny masa
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 4.12.1998
Konec
ideologií rozhodně není na obzoru
Michal Tošovský, Mladá Fronta Dnes, 13.10.1998
Volného
trhu je na planetě zoufale málo
Michal Tošovský, Mladá Fronta Dnes, 1.10.1998
Kdo
je viník? Ubohá neviditelná ruka trhu!
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes 2.6.1998
Kapitalismus
je organizovaný šachový turnaj
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 16.4.1998
Liberalismus
je stále aktuální, aneb oběd zadarmo nikde neexistuje
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 13.2.1998
Volný trh
bez omezení chrání slabé a chudé
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 31.1.1998
Exhumace zapáchá a
hrozí infekcí
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 12.1.1998
VÚSC
– potenciální zdroj ekonomické nestability
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 11.11.1997
Affirmative action -
spíš ne než ano
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 19.9.1997
Stávku v
monopolních oborech je nutné omezit
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 17.3.1997
Vyšší
územně správní celky v širší souvislosti liberálního uvažování
Ladislav Možný, Parlamentní zpravodaj, č. 8/96
Pozitivní
svobody mají svá rizika
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 23.7.1996
Posun vlevo - kdo vydělá?
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 4.6.1996
Spor o
ombudsmana je součástí souboje vizí
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 16.4.1996
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 2.10.1995
Korporativismus má u nás tradici, ale ne místo
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 24.5.1995
Nátlakové
skupiny už i v Čechách
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 23.4.1995
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 23.2.1995
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 9.1.1995
Podhodnocený kurs nás nebude
chránit navěky
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 26.10.1994
 |
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] |  |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
PAVEL KOHOUT Aut or působí j ako i nvest iční manažer
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
PAVEL KOHOUT Autor působí jako investiční mana
žer |
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
LADISLAV MOŽNÝ Autor, ekonom, je šéfredaktorem Svobodných rozhled
ů |
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Je jisté, že mnoho různých skupin se pokusí vylepšit si v nastalé nestabilní politické situaci svoji ekonomickou pozici prostřednictvím požadavků na různá cla, dovozní kvóty, zpřísnění hygienických a technických předpisů, různé průmyslové politiky a podobně. Že tato situace není nová, může doložit i citát z Karla Havlíčka Borovského. V roce 1851 do Slovanu napsal: "Hlavní známka každé aristokracie jest, že zneužívá moci státní, zákonů ke svému zisku. Tak i naši fabrikanti chtějí cla na cizozemské zboží zneužívati k tomu, aby zamezili cizímu lacinějšímu a lepšímu zboží cestu k nám a aby nám mohli své špatné výrobky za drahý peníz prodávati." Nemůže být překvapením, že dříve socialistické strany včetně naší sociální demokracie důrazně prosazovaly volný obchod, neboť cla a další překážky poškozovaly díky vyšším cenám na domácím trhu jejich voliče, kteří se rekrutovali z řad nemajetných. Díky bohatství, kterým naše generace disponuje, však dochází do určité míry k poklesu citlivosti na velikost ceny, na čemž se pokoušejí některé skupiny výrobců parazitovat. Děje se tak rovněž díky neodůvodněnému nadřazování kolektivu nad jedince a omezování osobní svobody jménem "vyšších" zájmů. Demonstrativní ukázkou z poslední doby je případ pěstitelů jablek. Nová vláda na popud Josefa Luxe schválila dovozní kvóty na j abl ka, přičemž zde došlo ke klasi ckému politickému obchodu: Josef Lux se jako nositel této myšlenky pokusil koupit volební hlasy zemědělců pěstujících jablka za peníze všech ostatních obyvatel. Je logické, že tato nátlaková skupina dá Luxovi svůj hlas, neboť je velká naděje, že tento politik jí zajistí extra příjmy i napříště. Pro 99,9 procenta obyvatel, kteří jablka nepěstují, je ztráta způsobená růstem cen jablek v důsledku zavedení dovozních kvót (například z 10 na 20 korun) natolik malým nákladem vzhledem k množství, které jich snědí za rok, že se jim nevyplatí podniknout jakoukoli politickou protiakci. Nicméně nutností platit kvůli politickému rozhodnutí vyšší cenu došlo k chybnému umístění zdrojů, které získal spotřebitel vlastní prací. Morální aspekt takového jednání rovněž nemůže být opomenut, neboť došlo k legalizované loupeži na soukromém majetku spotřebitelů. V tomto případě Josef Lux nekupoval za své. Pokud by chtěl někdo dobrovolně podporovat naše pěstitele jablek, jistě by byl ochoten na volném trhu kupovat dražší tuzemská jablka, ale ti, kdo se této transakce zúčast ni t necht ěj í , by měli dostat šanci . Neobstojí ani argument o dotaci pěstitelů v cizině. Soběstačnost v produkci jablek je na úrovni soběstačnosti v produkci ananasů, tedy bez významu, a pokud nám chtějí cizí daňoví poplatníci tento produkt dotovat, proč si od nich tyto peníze nevzít. Domácí pěstitelé mohou svoje schopnosti a kapitál uvolnit pro efektivnější využití. Každý občan by si měl před schválením takovéto výhody položit otázku, zda by pěst i t el i jabl ek v pří padě, že by ho požádal, příspěvek dal. Nebezpečím v případě kladné odpovědi j e i t o, že u dveří tohoto občana by se mohla začít tvořit fronta. Ta se zatím tvoří v čekárnách politiků, neboť tam se lze domoci almužny spíše než u občana, který může rozdávat jen ze svého. Je škoda, že vláda Josefa Tošovského se uvedla tak nešťastně, ale na druhou stranu je to zcela logické, neboť je politicky velmi slabá. Od kabinetu, kde faktickým lídrem je lidovecký předseda Lux, jehož strana se nemusí ohlížet na zájmy spotřebitelské většiny, neboť jí k setrvání u moci stačí uplatit potřebné procento "klientů", nakonec asi nelze nic jiného očekávat. Patří však k dějinným paradoxům dnešní sociální demokracie, že opatření typu dovozních kvót na jablka kvituje, a táhne tak za jeden provaz s agrárnickou lobby proti zájmům slabých sociálních skupin, které jsou vyššími cenami nejzranitelnější.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Vyzvedávání ostatků mrtvoly je činnost, která je často doprovázena hnilobným
zápachem a hrozí šířením infekčních chorob v případě, že se pokoušíme kostru
přivézt zpět k životu pomocí umělého dýchání. Nechme však hřbitov hřbitovem a
podívejme se na současnou politickou scénu. Zde dochází ke kříšení mrtvoly
nepolitické politiky. Bohužel ostatky jsou možná starší než sedm či osm let.
Charakteristickým rysem rétoriky dnešních dnů jsou slogany jako skoncování s
hašteřením politiků, změna komunikace s občany, nadřazení celospol ečenského
zájmu zájmům strany, vláda odborníků a podobně. Výtky, které slyšíme, jsou
formulací nespokojenosti s projevy demokratického systému politických stran. Osm let
po listopadu máme blbou náladu, neboť politici usilují jen o svůj prospěch místo
společného blaha. Tyto nešťastné názory pramení ze zásadního nepochopení funkce
demokratického politického systému. Demokracie jako instituce nevznikla primárně jako
systém pro zajišťování pohody a blahobytu, ale jako obrana před totalitní mocí.
Demokracie není výzkum veřejného mínění, ale systém, ve kterém jsou ti, již
touží po moci, ať už ze zištných, či nezištných důvodů, ve své moci omezeni a
je možné je vystřídat nenásilnou cestou. Je s podivem, že tak krátce po svržení
komunistické diktatury na tento zásadní rys demokracie zapomínáme. Jako nejlepší
uspořádání se v historickém vývoji ukázal systém politických stran, ve kterých
se sdružují lidé s podobnými názory a snaží se s nimi získat co nejvíce hlasů ve
volbách. To je samozřejmě doprovázeno neustálými půtkami, falešnými a
nepodloženými obviněními, lhaním. Jde totiž o hodně - o moc. Demokracie je jediný
systém, který tyto síly dokáže vybalancovat tak, že se navzájem hlídajíkoalice a
opozice, moc výkonná, zákonodárná a soudní. "Zhnusení" z každodenního
politického boje však nevidíme v zemi poprvé. Ve druhé polovině třicátých let,
tedy zhruba po 17 letech fungování demokracie, už velmi silně převládalo u voličů
i politiků mínění, že se s tím hašteřením, politikařením, nesamostatnými
poslanci, "pětkou" a korupcí už doopravdy musí něco udělat. Výsledek
známe - omezená demokracie jako předstupeň úplné totality v letech 1945-48. Nabídka
balzámu na uklidnění společnosti v podobě nikomu neodpovědných
"odborníků" vychází z mylné představy, že ministrem školství by měl
být učitel, ministrem zdravotnictví zdravotník a ministrem dopravy strojvedoucí nebo
řidič autobusu, zkrátka někdo, kdo "tomu opravdu rozumí". To samozřejmě
implikuje, že optimální vláda je vláda osvícenská, která to myslí dobře a hodně
toho ví. V totalitě možná, ale v demokracii to musí být především politik
odpovědný voličům. Základem fungování politických stran v demokratickém systému
je volba reprezentujících politiků. Podpora názorové platformě v ODS, která
odmítla uznat a podřídit se výsledkům vnitrostranických voleb, je pak symptomem
doby, kdy je patrna snaha oslabovat politické strany jako instituce. Žádná
organizovaná skupina, ať už formální, či neformální, nemá jakýkoli smysl
existence, pokud její členové nerespektují pravidla, na kterých se na počátku sami
dohodli. Strana, ve které část vrcholných členů tvrdí, že v ní je, ale že nej
sou ni komu odpovědni, je pro voliče obtížně čitelná. Dnes opět tolik
probíranému Václavu Klausovi je nutno připsat jedno velké historické pluspřeměna
Občanského fóra na ODS coby klasickou politickou stranu. Je to možná větší
úspěch než nastartování ekonomické reformy, neboť moderní demokracie je založena
podobně jako trh na vzájemném soupeření politiků sdružených ve stranách. Ti v
zápase o moc sledují pouze svoje osobní cíle, přičemž aby jich dosáhli, musí
sloužit ostatním a hlídat se navzájem. Nepolitická politika je cesta do pekla
dlážděná dobrými úmysly. Usilujme o to, aby byla co nejdříve zakopána co
nejhlouběji.
Typ grafiky: Foto ČB
Václavu Klausovi je nutno připsat jedno velké historické plus - přeměnu bezbřehého
Občanského fóra na ODS coby klasickou politickou stranu (na snímku se Zdeňkem
Jíčínským na posledním sjezdu OF v říjnu 1990)
Autor obrázku: FOTO: ČTK - KAREL NEVALD
LADISLAV MOŽNÝ Autor je ekonom
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Horké události posledních dní jako demise ministra zahraničí, turbulence na světových kapitálových trzích a nemoc prezidenta rychle odsunuly do pozadí hlasování v parlamentu, které schválilo vytvoření vyšších územně správních celků. Diskuse byla krátká a zcela odpovídala nezájmu, kterým tuto problematiku častovala veřejnost. Změna, která však nastala, může mít pro další vývoj naší země dalekosáhlé dopady. Věřme, že ty pozitivní budou převažovat, ale už předem musíme být připraveni na to, že navrhovaných 13-14 miliard, které nás vyšší územně správní celky budou stát, není v žádném případě konečných.
Už celá diskuse o nutnosti zřízení vyšších územně správních celků byla zajímavá tím, že se mluvilo o nenaplňování Ústavy ČR, když se přijetí VÚSC opožďovalo. Nebyly vyslyšeny hlasy některých právníků, kteří poukazovali na to, že Ústava ve svém znění zřízení VÚSC nevyžaduje, ale dává pouze prostor pro jejich vznik. Při pozornějším čtení nejvyššího zákona se totiž dovíme, že “Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje.”
Mluvit tedy v tomto případě o povinnosti či závazku zřídit VÚSC vyžaduje již určitý typ interpretace, ale zaměřme se na teď na praktické dopady zřízení těchto “veřejnoprávních korporací”, jak je nazývá Ústava.
Nejdříve se podívejme, co znamená pro vznik VÚSC pro politický život České republiky. Pro politické strany představuje tento mezičlánek prostor, kde se mohou etablovat a vytvářet si pozice politického vlivu. To má význam zejména pro menší strany, které mají takto pojistku, že v případě podpory v určitých regionech při vypadnutí z republikového parlamentu neztratí svoji pozici docela a regiony jim mohou posloužit jako prostor k nástupu v dalších volbách a odvrátit hrozbu upadnutí do úplného zapomnění.
Z výše uvedených důvodů lze dobře pochopit, proč měly VÚSC velkou podporu u ODA a KDÚ-ČSL., neboť jim to umožní získat vliv regionech a dále tím oslabit centrální státní moc, proti převaze nejsilnějšího koaličního partnera, ať už se jedná dnes o ODS nebo v budoucnu o ČSSD jako největších politické strany.
Doposud diskutovaný aspekt přerozdělování poltického vlivu má však také ekonomickou stránku. Prostor pro růst politiků na regionální úrovni bude nepochybně zaměřen především na rozvoj regionu. Těžko lze očekávat, že v politice na úrovni vyšších územně správních celků půjde o jiné záležitosti, než výstavbu silnic, vybavování nemocnic a podobně. Velká politická témata, jako je vztah občana a státu, svoboda, vyrovnaný rozpočet a snižování daňového zatížení budou chybět a budou diskutována jen na celostátní úrovni.
Z výše řečeného tak jasně vyplývá, že za úspěšnějšího politika na úrovni bude považován ten, který postaví více plynových přípojek, opraví víc silnic, zkrátka ten, který víc utratí ve prospěch svých spoluobčanů. Otázka financování bude bagatelizována a hrozí, že regiony se budou mezi sebou přetahovat o část koláče státního rozpočtu, případně se pokusí získat peníze na infrastrukturní a veřejně prospěšné projekty prostřednictvím zadlužení. Tímto způsobem hrozí, že sice státní rozpočet bude vyrovnaný, ale rozpočty veřejné jako celek, tedy včetně rozpočtů obcí a regionů, budou schodkové.
Veřejný dluh tohoto typu má velká politická rizika, protože velká politická síla regionů může zabránit účinnému prosazování vyrovnaných rozpočtů z celostátní úrovně. Pro politika, který bude na regionu, kde je hlavním tématem zvelebování, čili veřejné výdaje, tak bude velmi těžké se prosazovat s tématem rozpočtové disciplíny.
Bohužel platí, že čím více politiků, tím více nároků na kapsu daňového poplatníka. Regionální politik ať už na úrovni obce nebo vyššího územně správního celku má pochopitelnou tendenci se zviditelnit tak, že “udělá něco pro lidi”, a to stojí vždy peníze. Čím blíže je politik lidem, tím více má tendenci konat dobro. Čím více je politiků, tím více chtějí utrácet, aby se zalíbili voličům.
Střídmou rozpočtovou politiku lze nejlépe dělat z celostátní úrovně a pokud se dokáží v oblastí veřejných výdajů VÚSC dostatečně prosadit, je s vyrovnaností veřejných rozpočtů veta. S tím pak následují klasické problémy – pomalý růst národního hospodářství vzhledem k velkému přerozdělování, vyšší úrokové míry a menší dostupnost úvěrů pro podnikatele v důsledku vypůjčování a samozřejmě tlak na růst cenové hladiny v důsledky rozpočtové expanze.
Pokud můžeme shrnout, VÚSC se mohou stát nebezpečným místem ve sféře veřejných rozpočtů se silnou tendencí ke rozpočtovým schodků bez ohledu na cenu, které toto zadlužení přináší. Měli bychom proto věnovat vyšším územně správním celkům maximální pozornost, aby se z nich nestalo kukaččí vejce ekonomické nestability.
Ladislav Možný
autor je ekonom
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Skončily prázdniny a s nimi zmizely z titulních stránek zprávy o emigrujících Romech a komentáře o jejich postavení v české společnosti a o rasismu obecně. To ale neznamená, že zmizel vlastní problém a navíc došlo k události, která má s touto problematikou značnou souvislost.
Na konci srpna vstoupilo v Kalifornii v USA po desetiměsíční soudní blokaci v platnost referendum o zrušení systému státní podpory etnických menšin a žen, který je známý jako Affirmative action (přibližný překlad pozitivní akce).
Spojené státy jsou zemí, která má díky své historii hluboké zkušenosti s rasismem a s bojem proti němu. Proto je vhodné podívat se krátce na vývoj Affirmative action. V roce 1964 byl za prezidenta Lyndona Johnsona přijat zákon o občanských právech, kterým vyvrcholila kampaň za zrovnoprávnění etnických menšin a žen. Tento zákon výslovně založil tzv. legislativní "barvoslepost", čili rovnost všech občanů před zákonem bez ohledu na rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost či pohlaví.
Postupem času se však změnil původní přístup založený na rovnosti příležitostí do podoby, kdy začala převládat tendence k rovnosti výsledků. Dnes Affirmative action reprezentuje celou sadu konkrétních vládních opatření. V oblasti přijímání státních zaměstnanců je to preference příslušníků menšin, dále se jedná o vyčleňování míst na státních universitách pro příslušníky minorit a žen nebo jejich preference při přijímacím řízení. Velkou oblastí uplatnění Affirmative action jsou také státní zakázky, kde je doporučováno jejich zadání alespoň z 15% celkového objemu firmám vlastněným členy menšin a alespoň 5% z objemu státních zakázek pro firmy vlastněné ženami.
Po dlouhé kritice je tedy v Kalifornii tento systém opouštěn a očekává se, že podobný vývoj bude následovat i v dalších státech USA.
To co můžeme sledovat ve Spojených státech je velmi poučný příběh, neboť diskuse o postavení Romů v české společnosti ukazuje na bezradnost nebo neznalost těchto faktů. Základní premisou svobodné společnosti je výše zmíněná rovnost příležitostí a rovnost před zákonem, nikoli rovnost ve výsledcích, které je dosahováno na základě diskriminace druhých na základě barvy pleti či pohlaví.
Rovnost příležitostí ovšem v žádném případě neznamená stejnou startovní čáru pro všechny. Už jen z biologických důvodů nebo z důvodů, že si nevybíráme rodiče, prostředí či místo, do kterého se narodíme vzniká neodstranitelná nerovnost, kterou se snažíme eliminovat pouze u extrémních případů, jako je např. zdravotní poškození. Právě program Affirmative action je takovým pokusem o nemožné. Čas ukazuje, že nelze získat větší rovnoprávnost z hlediska rasy či pohlaví jedněch tak, že budeme druhé diskriminovat. Hrozí, že Ti kteří získají výhodu v rámci takovéhoto programu např. při přijetí na universitu, jsou považováni za méně schopné jedince a dochází tak paradoxně přesně k opaku záměru tvůrců takového sytému - společnost je rozdělená do rasových skupin podle přístupu k výhodám.
V našem případě je absurdní stanovit si cíl začlenit Romy do české společnosti, neboť svobodná společnost toleruje svým členům odlišnosti a začlenění neznamená nic jiného než převýchova k hodnotám, které kdosi považuje za optimální.
Je mnoho lidí, kteří cítí potřebu slabším pomáhat, ale bohužel nejen v případě Romů se jedná o sociální inženýrství založené na jednání s různě definovanými skupinami, nikoli s jednotlivci. Paradoxně tak tito lidé podporují rasismus, proti kterému z přesvědčení bojují, neboť jejich přístup je založen důsledně na definici skupin založené na barvě pleti či rase.
Zastánci těchto socializujících názorů požadují především přesun státních prostředků a dalších výhod ve prospěch těchto minorit a pokud jsou úspěšní, činí tyto skupiny závislé na podporách a ještě více je stigmatizují v očích ostatních členů společnosti.
V našem případě bychom se měli přestat soustředit na barvu pleti, jako kritérium pro státní dotace, ale měli bychom udělat maximum, aby právo bylo uplatňováno vůči každému stejně. Svůj osud si však každý občan musí zařídit sám. Bohužel ti, kteří nejhlasitěji mluví o rasismu, podrývají přístup založený na individualitě každého občana a systematicky podporují přístup založený na skupinových znacích, jako je barva pleti, a tak nechtěně podporují rasismus, který je na kolektivním přístupu založen.
Řešením problému s naší romskou komunitou je důsledný občanský a individuální přístup, který sice není navenek efektní, ale je efektivní, protože nehledá to co občany rozlišuje, ale to, co je spojuje.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Někteří lidé rozlišují stávky pouze na vítězné a prohrané a současné spory o
zákonnosti stávky železničářů jim připadají bezvýznamné. Jde však o naprosto
mylný způsob uvažování, podle kterého bychom například krádeže dělili pouze na
úspěšné a neúspěšné. Pouze měřítka úspěšnosti na své činy používá
pachatel, a nikoliv společnost. Právo na stávku nemůže být absolutní, jak se
veřejnosti snaží namluvit odborářští předáci, a nový zákon o stávce by měl
toto právo zřetelně omezit tam, kde by narušovalo základní principy, díky nimž
naše společnost existuje. Jedním z takových principů je i hospodářská soutěž,
jejíž spojitost s prosperitou společnosti je i na konci 20. století casto
přehlížena. Díky hospodářské soutěž i dnes většinu zboží a služeb v
širokém pojetí vytvářejí ti, co to nejlépe dovedou, a to způsoby, které jsou v
dané době a situaci nejvhodnější. Je to hospodářská soutěž, která každodenně
řeší pro jednotlivce neřešitelné otázky, které výrobky se mají vyrábět či
která technologie je na jejich výrobu nejvhodnější. Soutěž vede k tomu, že se
surovinami a lidskou prací se neplýtvá, což také mimochodem vede k efektivní dělbě
práce. Na rozdíl od aparátu státních úředníků či expertů, bájných to postav v
hlavách některých idealistů, rozhoduje neosobní mechanismus hospodářské soutěže
spravedlivě, nemilosrdně a neuplatitelně. Hospodářská soutěž se tak řadí k
nezbytným a prospěšným koordinačním mechanismům složité společnosti. V oborech,
jako jsou železnice, pošty či energetika, je hospodářská soutěž státem významně
omezena a zároveň jde o obory provázané dělbou práce s celým hospodářstvím.
Celonárodní hospodářská důležitost za nepřítomnost i hospodář ské sout ěže
děl á z těchto oborů snadný prostředek vydírání. Ten je zneužitelný i k
prosazování odborářských požadavků formou stávky. Jak můžeme pozorovat, v
případě odborů se zpravidla jedná o požadavky mzdové, zaměstnanosti, personální
či organizační. Zákon by proto měl přinejmenším chránit tu část hospodářské
soutěže, která v monopolních oborech zbyla, a to je soutěž o pracovní síly. Ty
zaměstnance, kteří jsou navzdory stávce ochotni pracovat, je třeba zákonem ochránit
před vydíráním a hrozbami stávkujících. Zákon by měl dále vycházet z toho, že
pracovní místa nejsou majetkem stávkujících pracovníků a že udržování
přebytečných zaměstnanců je tím nejdražším sociálním programem. Nehospodárnost
a nepořádek budou ve státem posvěcených monopolech existovat vždy, dokud nebudou
vystaveny hospodářské soutěži. Zákon o stávce by však měl v každém případě
zakázat vynucování nápravy nedostatků předpojatými odboráři, protože
celospolečenský dopad nedostatků mají právo posuzovat pouze občané nepřímou
demokratickou volbou. Shrnemeli vyjmenované důvody, demokratická společnost by se
měla stávkovému vydírání ve státem posvěcených monopolech bránit zákonným
omezením stávek, bez ohledu na důvod existence monopolů. Každý člověk, který by
měl zájem v takovém monopolu pracovat, by měl na toto omezení předem přistoupit.
Někdo sice může namítnout, že stávkám v monopolech zcela nezabrání žádný
zákon. To je pravda, ale tak tomu je s každým zákonem. DANIEL MÜNICH Autor působí v
CERGE UK
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Vyšší územně správní celky jsou tématem, jež se probíralo s různou intenzitou celé volební období. Pokud někdo jejich ustavení podporoval, obvykle argumentoval veřejným zájmem, možností občana lépe se podílet na správě svého regionu a podobně. Prozkoumání myšlenkového zázemí vyšších územně správních celků bude tedy velmi zajímavé.
Nebudeme se zabývat hledáním mezinárodních podobností vnitřního uspořádání států, neboť lze dobře najít příklady pro i proti, aniž by jeden typ významně převládal. Zobecnit snad lze jen fakt, že velikost naší země nepřekračuje nějakou kritickou mez ani co se týče počtu občanů, ani co se týče rozlohy, aby bez mezistupně typu vyšších územně správních celků upadala v chaos a nepořádek.
Názory na zlepšení řádu věcí lze rozlišovat z hlediska významu, jaký tyto pohledy přikládají úloze státu v těchto změnách. Konstruktivistický postoj je založen na víře, že lidské záležitosti lze řídit a především zlepšovat přes instituci zvanou stát, naopak skeptici tento názor nesdílejí. Hranice nejsou ostré, lidé o těchto přístupech málokdy takto exaktně uvažují a v konkrétních situacích se rozhodují bez dlouhých vědeckých úvah.
Dalším klíčovým bodem pro hlubší prozkoumání problému je otázka, proč máme stát vůbec zřízen. Elementárním důvodem je snížení transakčních nákladů, které by vyplývaly z toho, že bychom všechny svoje zájmy museli hájit sami. Jde hlavně o ochranu našeho života, ochranu našeho majetku a vynucení smluv, které jsme uzavřeli a řada dalších pravomocí. Například se nám nevyplatí, abychom přirozenou selekci těch nejlepších v některých profesích, které mohou ohrožovat naše zdraví nebo majetek, nenechávali v rukou trhu. Poznat, že stavitel mostu je špatný až poté co spadl most, jehož stavbu řídil, je neefektivní způsob výběru. Proto se vyplatí omezit vstup do takovýchto druhů podnikání prostřednictvím různých zkoušek, testů a lhůt, jež jsou garantovány a vymáhány státem. Stejně tak v případech ochrany majetku si platíme policii a spory necháme rozhodovat soudům jejichž autoritě se dobrovolně či nedobrovolně podvolujeme.
Anarchie je nevýhodná, neboť bychom v ní museli nést obrovské náklady nejistoty. Stát je tedy velmi užitečný, ale stejně jako neexistuje oběd zadarmo, ani on není zadarmo a musíme jeho náklady nést na svých bedrech. Nyní jde o to pokoušet se najít minimum nákladů na stát. Pokud totiž stát začne příliš rozšiřovat svoji působnost, naše náklady opět začínají stoupat.
V okamžiku, kdy stát uznáme jako užitečnou věc, musíme zkoumat jeho formu. Ta demokratická, která se etablovala na části zeměkoule a existuje už několik let i u nás, se jeví jako nejlepší z nám známých. Důvod je v tom, že snižuje jak nejistotu a riziko každého jednotlivce, které vyplývají z možného násilí vládců státu vůči jeho občanům a vůči němuž je jednotlivec bezbranný, tak nejistotu, která vyplývá z ohrožení ostatními členy společnosti. Avšak nic není zadarmo. Za demokracii platíme v podobě komplikovaného a krátkozrakého rozhodovacího procesu na úrovni státu, náročného byrokratického aparátu a podobně. Přesto můžeme jako individua říci, že se nám vyplatí tyto náklady nést. Demokratický stát uvádí v život základní negativní lidská práva, tedy práva na život, na svobodu a na majetek.
Na druhou stranu ale musíme umět jasně formulovat stanovisko, že demokratická forma řízení je v mnohých oblastech života nevhodná a nepoužitelná, neboť zisky, které přináší jsou nižší, než náklady, které vyžaduje. Demokratická forma řízení, čili většinové hlasování se vyznačuje především těžkopádností a nebezpečím potlačení menšiny, je málo odolná proti jakémukoli populismu. Náklady jsou jak administrativní, tak především časové. I proto se demokracie chrání systémem vyvážených mocí a požadavky kvalifikovaných většin. To co je únosné na celostátní úrovni je však potřeba zvažovat kdekoli níže. Navíc příliš časté volby vedou prokazatelně k poklesu účasti voličů v nich.
Demokratický stát má bohužel zcela zjevnou historickou tendenci neustále rozšiřovat svoje pole působnosti v životě jednotlivce, tedy tam kam se zpočátku zapřísahal, že nebude vstupovat a co se zapřísahal chránit. Rozdíl proti nedemokratickým formám je však v možnosti obrany jednotlivce, který má možnost pokoušet se bez postihu chránit svoje soukromí, svoje základní lidská práva.
Toto rozšiřování zásahů státu do individuálního soukromí je zapříčiněno volebním mechanismem, prostřednictvím kterého si politici kupují hlasy voličů a platí jim za to sliby. Politik, který touží po moci, stejně jako dobrý obchodník zdůrazňuje výhody koupě svého produktu, ale již nemluví o ceně, která za něj musí být zaplacena z peněz voličů. Jako velmi dobrý artikl jdou posledních padesát let na odbyt tzv. pozitivní práva. Zatímco negativní lidská práva (tedy právo na život, svobodu a majetek) se vyznačují tím, že jednotlivec chce pouze, aby si ho druzí nevšímali a domáhá se ochrany až při narušení svého soukromí, pro pozitivní práva je typické domáhání se svého práva na druhých a to a priori. Skupina pozitivních práv je široká - právo na práci, právo na vzdělání, právo na důstojné bydlení, důstojné stáří a další. Společnosti zařiď to! Ale společnost, to je jen abstrakce. Jsou to jen naše peněženky, které to zařídí. Není divu, že pracujeme z každého roku 5 měsíců na daně, aby skupiny těch, kdož mají "právo", mohli toto právo realizovat. Přesto se někteří lidé evidentně domnívají, že "daně nosí do státního rozpočtu čáp".
Není překvapením, že lidé s konstruktivistickým názorem si pak většinou myslí, že vědí jak nejlépe tato pozitivní práva zajistit. Nevýhodou pozitivních práv je, že se velmi obtížně odbourávají, neboť stále více jedinců profituje z přerozdělování a odebírání státního peněžního korýtka od úst skupin voličů vede zároveň k ztrátě jejich voličské podpory. Volič začíná pociťovat právo na zdroje ze státního rozpočtu a odmítá uznat, že je to on sám, kdo je musí zaplatiti. Podporuje proto přinejlepším stagnaci daňového břemene při růstu transferů, které ze státního rozpočtu přijímá. Politické strany se pak na předvolebním trhu mohou prosadit jen kupováním hlasů voličů za sliby růstu sociálních jistot a nerostoucích daní a nemluví již o tom, že je to za cenu projídání voličových úspor. Vzhledem ke krátkosti volebního období je nízká pravděpodobnost, že se zjistí, že společnost díky nim žije na dluh.
Přerozdělovací proces však vede v delším horizontu ke ztrátě efektivnosti, jak to můžeme ilustrativně sledovat na příkladu Západní Evropy, kde v souvislosti s Maastrichtskou smlouvou a zavedením jednotné měny už vlády narážejí na tuhý odpor voličů ke snižování jejich životní pohody, jak jsme viděli nedávno ve Francii, nebo jen bezmocně přihlížejí na růst národního dluhu, jak to vidíme třeba v Belgii.
Jaká je souvislost s vyššími územně správními celky? Pokud vzniknou a budou fungovat na demokratickém principu, nikoli jen jako převodová páka pro zefektivnění práce výkonné moci, vznikne nová úroveň regionálních parlamentů. Neefektivní demokratický proces těžko přinese nějaké rozšíření svobody jednotlivce a širší prosazování základních (a tedy negativních) lidských práv, ale naopak prostor pro politický trh, na kterém politici budou prodávat pozitivní práva za hlasy voličů a rozšiřovat přerozdělování
K tomu patří i tvrzení, že vyšší územně správní celky nám umožní, abychom si svoje věci spravovali sami. Myslí se věci veřejné. Toto tvrzení se prezentuje jako heslo občanské společnosti. Občanská společnost je však v tomto konceptu chápána tak, že na nejvyšší příčce hodnot je právě věc veřejná případně její správa. V ohnisku liberálního konceptu je ale jednotlivec, pro nějž je stát jen jedním z prostředků, v jehož rámci realizuje svoje vlastní osobní cíle, tedy většinou vytváření mezilidských vztahů jsou rodina, přátelství, solidarita a zabezpečování svého ekonomického blahobytu. Nikoli tedy věc veřejná a její správa. Ta má snižovat jen jeho nejistotu a náklady a ne být nejvyšším ideálem.
Elementární pro pochopení rozšíření nabídky pozitivních práv a tzv. sociálních jistot se vznikem další parlamentní úrovně je přirozená snaha politiků ukázat svým voličům, že nově vzniklé parlamenty, ve kterých zasedají občanům něco přinášejí. Pokud by takový regionální politik zaujal postoj nezasahování a svěření důvěry spontánním společenským procesům, které vedou spolehlivě a ověřeně k nejvyššímu blahobytu a svobodě, jasně by tím také řekl, že je vlastně zbytečný a že centrální parlament a vláda se do našeho života vměšuje zcela dostatečně.
Výše zmíněná situace ovšem nutně povede k tomu, že regionální politici ve snaze ospravedlnit svoji existenci budou tíhnout ke konání regionálního dobra. Avšak stejně jako centrální dobro i regionální dobro musí být financováno a proto na nás budou chtít na daních naše peníze, aby za nám za ně toto dobro mohli prokazovat, případně si na něj od nás budou půjčovat. A opět dochází ke ztrátě efektivnosti, neboť prostředky vynaložené přes přerozdělovací procesy jsou vynaloženy vždy méně efektivně, než pokud je umísťují jednotlivci. Zase přibudou dny v roce, kdy budeme pracovat na někoho, kdo to s velkou pravděpodobností k přežití nijak nepotřebuje.
Pokud někdo zastává zřízení vyšších územně správních celků, nijak také nezamýšlí nad tím, jak tuto instituci naplní lidmi. Při nezaměstnanosti okolo 3% a při růstu ekonomiky těžko očekávat, že regionální správa bude mít co nabídnout svým zaměstnancům, aby přilákala alespoň ty průměrné. Hrozí tak, že kromě růstu úrovně přerozdělování se nám do cesty bude plést další zamračený důležitý úředník, který nám bude ze svého postu ukazovat svoji moc, neboť jinde v konkurenci na pracovním trhu neobstál. Zajištění lidských zdrojů v našich konkrétních podmínkách posttransformačního růstu se tak může stát jednou z překážek realizace. Je ale symptomatické, že vyšší územně správní celky jako objekt politického soupeření nevyvolávají žádný zájem z hlediska realizace. Soukromý manažer by si těžko mohl dovolit rozšiřovat výrobu, pokud by si nebyl jistý, že zdroje nebudou příliš drahé nebo dokonce nedostupné. Jak by asi vypadalo rozšíření produkce demokracie zřízením vyšších územně správních celků lze odhadovat z analýz a prognóz vývoje naší země, které jasně naznačují, že kvalitní a kvalifikovaná pracovní síla bude jedním z nejužších profilů pro příštích pět let.
Tolik tedy technická poznámka, která dokresluje neefektivnost rozhodování na politické úrovni přes trh volebních hlasů.
Demokracie je vynikající věc, ale zavádět ji tam, kde nám přinese místo širší svobody větší přerozdělování, to je pravá pýcha rozumu, víra, že společnost lze projektovat a řídit lépe než to dokáže spontánní řád, který vzniká v podmínkách ochrany pouze základních negativních lidských práv, kde si lidé řídí svoje osudy sami, bez konstruktivistických projektů.
Závěrem lze říci snad jen to, že jsme byli před vyššími územně správními celky, budeme i po nich. Z hlediska svobody jednotlivce nepřinesou zřejmě nic nebo jen málo, jednotlivec se přizpůsobí, stejně jako se přizpůsobuje mnohému jinému, ale měli bychom pamatovat, že změna, která nevede k zlepšení, vede už jenom svými vlastními náklady přechodu ke zhoršení.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Nejprve definujme pojmy, které Król jen nastínil. Negativní svobody nebo také negativní lidská práva se vyznačují tím, že zajišťují jednotlivci ochranu před ostatními členy společnosti. Je to právo na život, na svobodu (především pohybu a vyjadřování) a právo na majetek. PTyto svobody, ale domnívám se, že v češtině je výstižnější slovo práva, znamenají jediné: pokud nikomu do těchto práv nezasahuji, nemá nikdo právo bránit mi se svobodně vyjadřovat, pohybovat se, něco vlastnit a samozřejmě žít.
Naproti tomu pozitivní svobody či práva jsou taková, jejichž naplnění nevyžaduje pouhou pasivitu spoluobčanů jako práva negativní, ale již nějaké jejich uskrovnění.. Klasickými pozitivními právy jsou právo na zdravotní péči, na sociální zabezpečení a důchod, na vzdělání, na práci. V moderní politické praxi jsou tato práva zajištěna prostřednictvím státu, který používá institucionální násilí k výběru daní a tím zajištění těchto práv.
Hned na první pohled je zřejmé, že je zde určitý problém, neboť nikdy ve společnosti nedojde k jednomyslnému konsensu, co by mělo být právem a co ne. Prakticky to řešíme prostřednictvím demokratických institucí, ale z hlediska zdůvodnění nám pomáhá etika.
Etika, čili teorie mMorálkya. V je v naší civilizaci je ponejvíce formována křesťanstvím. To znamená, že za morální je považována také solidarita. Považujeme tedy za správné pomoci sousedu v nouzi a prakticky to zajišťujeme prostřednictvím státních institucí, které přebírají z velké části péči o nemocné, staré a nemohoucí.
Ale Tady je ale potřeba, obrátit se zpět ke Królovi, neboť jeho stať vyjadřuje silný a také velmi problematický etický názor. Dává příklad se sousedem, který rychle a poctivě zbohatl (to je velmi důležité, Król nikde o nepoctivosti nemluví).Souseda nezajímá vzdělání, ale hmotný blahobyt, a Król je znepokojujen, že se takto lidé dnes často chovají. Že lidé preferují tzv. konzumní styl života.
Z tohoto jeho tvrzení jasně vyplývá etický soud, že vzdělávat ducha je morálnější, než hromadit majetek. Tento soud je však typickou ukázkou obrovské pýchy rozumu autora. Autor zcela opomíjí rozdílnost jednotlivců ve společnosti. Je jasné, že velká část populace z čistě genetických důvodů prostě nemůže přemýšlet stejně jako filosofové. Król se domnívá, že ví, co je dobré pro jeho souseda. S, ale to vyplývá pouze z toho, že soused je ale zcela jiná osobnost daná svým původem a svou sociální zkušeností. Soused ale přitom nijak Królovi neškodí, nechce ho zabít, sebrat mu majetek nebo omezit jeho pohyb, negativní svobody zachovává.
V moderní společnosti totiž každý sám musí najít smysl svého života, který nemůže být pro všechny stejný. Někdo preferuje solidaritu, někdo honbu za ziskem, někdo vzdělání.
Królův soud tedy nelze přijmout jako součást morálky nebo z něj odvozovat, že je součástí naší morálky, ale lze jej brát pouze jako osobní zkušenost pana Króla. To je velmi důležité, neboť pokud se člověk příliš nakloněný pozitivním svobodám či právům dostane k poltické moci nebo k tomu tyto myšlenky použije, hrozí, že nám svoje osobní hodnoty bude vnucovat přes státní instituce. Dvě největší tragédie 20. století - národní socialismus německý a socialismus a komunismus sovětský mají ve svém základě právě takové zdůvodnění, podle kterého někteří lidé vědí lépe, co je dobré pro jiné a vědí to lépe než ti, kterých se to týká.
Životy desítek milionů lidí draze zaplacená zkušenost pomohla lidem vystřízlivět a díky tomu dnes převládá Królem kritizovaný hierarchický skepticismus. Bohužel pohled do našeho zahraničí - Balkán, Čečensko, Blízký východ, tam všude někdo ví, co je pro druhého lepší.
Pokud jsou tedy Królovy myšlenky o pozitivních svobodách pouze radou k osobnímu zamyšlení, jsou cenným příspěvkem pro každého z nás. Pokud by ale měly sloužit jako zdůvodnění nějaké praktické politiky, je na místě nejvyšší skepticismus a opatrnost. Dnešní státní moloch se nám plete pod nohy až až a naším cílem je jeho vliv na naše životy omezit a ne si nechat diktovat to co je pro nás dobré a ani o tom nevíme!
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Volební úspěch sociální demokracie je často interpretován jako únava z transformačních reforem a jako reflexe potřeby po větší "sociální spravedlnosti".
Obecným programem sociálních demokracií v celé Evropě je snížení handicapu těch slabších, kteří se v tržní soutěži nedokáží tak důrazně prosadit. Jedná se hlavně o zaměstnance s nižší kvalifikací a dělníky, zkrátka o lidi, kteří nemají ani ostré lokte, ani nějaké mimořádné vrozené nadání. Nejlépe to shrnuje tvrzení: "Není každý podnikatel."
Je praktická politika sociální demokracie tou nejlepší ochranou těch slabších? Při pohledu na vývoj v poválečné Západní Evropě lze o tom vážně pochybovat.
Sociálně demokratický program se vyznačuje velkou rolí státu v ekonomice, tedy existencí různých průmyslových politik, státně garantovaných úvěrů, dovozních cel a podpor exportu. To vše pod ideálem vyrovnání nedokonalostí trhu. Důsledkem této intervence je pravý opak, než je deklarovaný cíl ochrany slabších.
Významný vliv státu v ekonomice znamená významné posílení vlivu dobře zformovaných nátlakových skupin, které jsou vesměs tvořeny těmi s nejostřejšími lokty, např. úspěšnými podnikateli nebo těmi nejvzdělanějšími a nejinteligentnějšími, jako jsou právníci, lékaři, lékárníci, auditoři, kteří se sdružují do tzv. profesních komor. V souhrnu se tedy jedná o elitní menšinu, výkvět národa.
Tato elita si je dobře vědoma, že kromě možnosti zajištění si dobrého výdělku prostřednictvím prodeje svého zboží a služeb na trhu, kde se dosahuje největšího zisku právě maximálním uspokojením zákazníka, je tady ještě možnost dodatečného příjmu. Ten má však na rozdíl od tržní směny, kde získávají jak prodávající tak kupující, povahu hry s nulovým součtem. Snaha nátlakových skupin je zaměřena na získání příjmů ze státního rozpočtu, čili na daně placené obyvateli. Zatímco výrobek na trhu si kupující koupit nemusí, u daní je situace jiná. Každý je donucen platit ať už přímo ze mzdy či DPH při běžných nákupech.
Forem je samozřejmě mnoho - přímé dotace firmám, státní záruky za úvěry, exportní dotace, dovozní cla, svěřené licencování výkonu povolání do rukou profesních komor atd. Na daních si pak připlácíme, abychom mohli kupovat méně kvalitní a dražší výrobky, než bychom mohli směňovat při normální konkurenci.
Vzhledem k výše uvedenému složení nátlakových skupin z elit pro ně není problémem obhájit svoje mimořádné zisky. Nejčastěji samozřejmě s poukazem na "sociální" výhody. Výhody však plynou čistě do kapes členům úspěšných lobby.
Používají se i metody za hranicemi zákonů v podobě úplatků státním úředníkům při zadávání veřejných zakázek, ale z těch se podaří odhalit jen mizivou část vzhledem k oboustranné motivaci k mlčení.
Jediným známým prostředkem obrany proti těmto hledačům mimořádných zisků je omezování vlivu státu v ekonomice. Ideálu samozřejmě v praxi nemůže být dosaženo, ale pokud jej spustíme ze zřetele, vládní výdaje začnou utěšeně bobtnat a zisky elit rovněž.
Čerstvé prohlášení ekonomického odborníka sociální demokracie Jana Klacka o tom, že sociální demokracie je pro celní ochranu ohrožených firem je charakteristické. Jan Klacek však nebyl novinářům schopen sdělit kritérium podmínky ohroženosti (Hospodářské noviny, 4.6.1996). Po tomto prohlášení se každý velký podnikatel nebo manažer musí zatetelit blahem a začít přemýšlet, jak zdůvodnit svoji potřebnost, aby došlo k přesunu prostředků z kapes daňových poplatníků na jeho účet, nejlépe samozřejmě pod záštitou sociálního klidu, sociální spravedlnosti, podpory exportu nebo perspektivního odvětví.
Zprávy o rostoucím vlivu sociální demokracie a levicových ideálů vůbec jsou tedy dobrou zprávou pro menšinové elity, ale špatnou pro daňové poplatníky. Ti nejlepší dostávají šanci jak si vylepšit svoji beztak dobrou pozici, ostatní budou této menšině odevzdávat část daní, nemluvě o ztrátách plynoucích z poklesu efektivnosti trhu a tím i dlouhodobému zpomalení růstu. Volby však dopadly dle přání většiny obyvatel.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Problém, který se ještě nedávno zdál zcela okrajový, se takřka přes noc stal doslova mediálním trhákem. Zřízení instituce ombudsmana, jež je nyní na programu v českém parlamentu je velmi zajímavá jak z hlediska myšlenkových proudů, které se zde střetávají, tak z hlediska sledování zájmů, jež se proti sobě obrací.
Nejprve se pokusme popsat tlaky na politické scéně, které v této kause působí. Na první pohled se zdá, že na straně, která institut ombudsmana prosazuje, stojí president Václav Havel, většina opozice, a část koalice, konkrétně KDU-ČSL a část poslanců ODA. Tento různorodý konglomerát, díky němuž bude možná zákon přijat, je evidentním výsledkem blížících se voleb. Každý z této skupiny, kromě presidenta Havla, má maximální zájem se zviditelnit v předvolebním boji a ještě se vyhřívat alespoň chvíli v morálním slunci presidenta, jenž má značný kredit u obyvatelstva. Vítězství může mít mediální cenu, neboť výsledek není zcela jistý a vyhraný zápas se silným protivníkem, jakým ODS nepochybně je může vylepšit předvolební image. Výhodná bude i prohra, neboť zastánci ombudsmana se stylizují do role ochránce demokracie. Karty odhalil jen Josef Lux, který jasně řekl, že mu jde i v této kause o moc.
Nezdá se, že by tedy šlo o samotný problém ombudsmana, ale spíše o učebnicový příklad z teorie veřejné volby. Politici se v předvolební horečce snaží získat hlasy nejroztodivnější způsobem.
Samostatnou kapitolou je president Havel. Ten kromě politické hry, ve které má vynikající šanci posílit svůj neformální vliv a pro kterou má nejvhodnější okamžik, kdy jeho tiší odpůrci jsou nejslabší vzhledem k blížícím se volbám, sleduje i svoji vizi občanské společnosti, o které je zřejmě přesvědčen.
Lze očekávat, že pokud budou poslanci disciplinovaní a dostaví se do sněmovny, bude instituce ombudsmana schválena. Volební cyklus je neúprosný.
Za povšimnutí ale stojí ideály jež proti sobě stojí a jejichž nositeli jsou v tomto duelu president Václav Havel a premiér Václav Klaus.
Presidentova vize občanské společnosti, tak jak ji konzistentně předkládá prakticky po celou dobu svého úřadování a jak ji prezentoval i ve své poslední úvaze vysílané Českým rozhlasem z Lán, je společnost neziskových organizací, vyšších územně správních celků, ombudsmana, zastupitelské demokracie, spolurozhodování a věci veřejné. To jsou klíčová slova a těmito slovy charakterizuje Václav Havel svůj žebříček hodnot. Na prvním místě je věc veřejná a její správa. To je alfa i omega, té sloužíme, na té se podílíme. Tato společnost se realizuje přes stát, který má vhodné zákony, jež tuto širokou správu věci veřejné umožňují.
Vize Václava Klause má na prvním místě lidského jednotlivce a jeho rodinu. Stát je pro něj pouhým prostředkem, který mu umožňuje realizovat svoje osobní cíle, chrání jeho život, majetek a vynucuje smlouvy, případně mu zajišťuje určitou jistotu v případě existenční nouze. Je to tedy forma, která sama o sobě nemá žádný cíl, ale jednotlivcům a jejich rodinám umožňuje naplňovat svoje touhy a to jak materiální tak i duchovní.
Občanská společnost Václava Havla je ideovým základem Západní Evropy. V politické rovině pak vede k dnes již poněkud diskreditovanému státu blahobytu charakterizované péčí o občana "od kolébky po hrob". Společnost ve vizi Václava Klause jako forma, kterou každý občan naplňuje podle svého pokaždé znovu, je blízká anglo-saskému pojetí lidské svobody.
V praktické politice většinou převládají pouze zájmy sledující maximalizaci vlivu a moci, ale dlouhodobý vliv ideálů je zřetelný. Je dobře, že můžeme dnes vybírat z takovýchto konceptů, jež bychom pravděpodobně před sedmi lety nedokázali ani rozlišit. Ale nyní je čas, kdy má rozdíl pro nás srozumitelný význam. Každý ho může vyjádřit hlasováním ve volbách.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Existence Senátu se stává horkým tématem diskusí v okamžiku, kdy se schvaluje volební zákon a kdy zazněly návrhy ponechat Senátu pouze formální místo v systému státní moci. Bylo by přirozené, kdyby spor o potřebnost Senátu probíhal mezi pravicí a levicí. Avšak některé hlasy pravice jsou s levicí za jedno, jeho úlohu snižují a hovoří o nepotřebném a nechtěném dítěti rozpadu federace. Tato shoda názorů je poněkud překvapující. Pokud problém poněkud zjednodušíme, tak jádro neshod mezi pravicí a levicí spočívá v tom, že pravicově založení lidé soustřeďují své úvahy na to, jaká pravidla by měla platit, zatímco levice se zaobírá myšlenkami, jakže by měl vl astně nakonec svět a společnost vypadat. Otázkou, v rámci jakýchže pravidel by měla společnost k takovému světu dospět, si již levice hlavu neláme, protože věří v možnost takový svět zkonstruovat zákony. Není divu, že naší levici se představa Senátu jako hradby takovému konstruktivismu nezamlouvá.Stále má v dobré paměti, jak byla vláda zákona nahrazena pohodlnějším ovládáním zákony. Smyslem rozdělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je vzájemnou kontrolou a soupeřením těchto tří sil omezit pokušení jedné z nich zneužít svou moc na úkor občanů. Poslanecká sněmovna České republiky jako součást pilíře moci zákonodárné má však dnes k moci výkonné, tedy vládě, velmi blízko. Dle ústavy je totiž ministerská vláda odpovědná právě Poslanecké sněmovně. Ta v některých případech skrze svého předsedu navrhuje premiéra a v neposlední řadě je to Poslanecká sněmovna, která vládě vyslovuje důvěru a nedůvěru. Nic z toho není úlohou Senátu, a ten je tím od moci výkonné oddělen. Stav, kdy by měl Senát jen formální místo nebo by neexistoval by se rovnal balancování státní moci na vratké trojnožce. Blízkost moci zákonodárné a výkonné byla možná vhodná v časech ekonomické transformace, při potřebě operativně přijímat mnoho dočasných a neobyčejně účelových zákonů. Přichází doba, kdy se parlament bude zabývat spíše dolaďováním zákonů a kultivací právního prostředí, a proto je nutno včas zabránit, aby se vše nezměnilo v italské poskytování krátkodobých laskavostí jedněm na úkor druhých. Je to Senát, který při jiném systému volby senátorů, jejich menší loajalitě vůči stranám a jiném vztahu k moci výkonné vytvoří trvale přítomnou systémovou hradbu proti pronikání zájmů nátlakových skupin do přijímané legislativy. Bylo by samozřejmě iluzí se domnívat, že Senát problém zájmových skupin vyřeší zcela a jednou provždy, ale jistě se stane silným klackem hozeným takovým skupinám pod nohy. Pravicovým politikům, kteří snižují úlohu Senátu se buď ovládání zákony zalíbilo stejně jako levici, nebo přeceňují imunitu Poslanecké sněmovny. Hlas premiéra z italských Benátek o potřebě postavit se skupinovým zájmům v České republice zní při jeho známém despektu k Senátu velmi pochybně. Nátlakové skupiny se u nás již stačily zformovat, zasadily již několik ran a je načase náš systém proti nim opevnit kruhovou hradbou. Proti skupinovým tlakům však musí být opevněn politický systém a nelze se spoléhat na slova jednotlivých politiků o jejich vůli skupinovým zájmům čelit. Bylo by totiž nezodpovědné ponechat nátlakovým skupinám bránu otevřenou a potom politikům vyčítat, že jejich tlakům podléhají.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
V nedávno uveřejněném článku se pan Martin Potuček zastal korporativismu. Ve své stati však pan Potuček opomněl velmi podstatné hledisko a to hledisko ekonomické. Zaplňme tedy vzniklou mezeru.
Základním kamenem Potučkovy úvahy bylo tvrzení, že "některé problémy mají a mohou řešit právě a pouze ti, kterých se bezprostředně dotýkají, případně ti, kteří jim nejlépe rozumějí." Tento postulát však pro korporace z politicko ekonomického hlediska neplatí. Profesní sdružení, komory, cechy a podobné organizace se formují proto, aby jejich prostřednictvím mohli jejich členové uplatňovat svoje zájmy na celospolečenské úrovni. Až potud je vše O.K. Problém ale vyvstává v okamžiku, kdy stát deleguje na tato sdružení některé výkonné pravomoci, jako je schvalování výkonu profese. Vzpomeňme, že vždy a všude platí - moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.
Každá takováto korporace se začne pokoušet omezovat vstup do odvětví a zavádět monopolní praktiky typu minimální ceny za výkon, aby zvýšila a dlouhodobě zajistila příjem svým členům. Tento okamžik je rozdílný od soutěže na volném trhu, neboť se jedná o tzv. hru s nulovým součtem. Zatímco při normální konkurenci je prodávající i kupující v plusu, neboť spolu dobrovolně uzavírají smlouvu, u hry s nulovým součtem v tomto případě prodávající, člen komory či korporace, inkasuje navíc něco, co kupující nedobrovolně ztratí a co by kupující za nemonopolních podmínek neplatil.
Přisuzovat tyto monopolistické choutky korporací transformaci naší postkomunistické společnosti je chybné, neboť toto charakteristické jednání, snaha získat monopol, je typická pro všechny komory a cechy na celém světě a dokonce i v celé historii lidstva. Jde totiž o peníze, a ne o malé. Západní Evropa je ukázkou, kde různé lobby formulují svůj zájem tak, aby to vypadalo, že jednají v zájmu veřejnosti a přitom aby veřejnost platila lobbystům více, než kdyby jim nebylo dopřáno sluchu.
Druhý problém se pak týká kontroly korporací. Pokud totiž stát předá nějaké pravomoci, zbavuje tím veřejnost možnosti kontroly nad odevzdanou oblastí. To, co ve státní správě vyvolá skandál ve sdělovacích prostředcích, se na půdě nějaké komory odehraje zcela bez povšimnutí. Zatímco např. korupce na ministerstvu může vést k porážce strany ve volbách, podobný případ v komoře může vést maximálně k odvolání jejího předsedy. O nespravedlivých praktikách korporací nemůže občan hlasovat ve volbách a tím vytvářet mocný korektiv, tak jako ho vytváří u politických stran. Každý se samozřejmě může proti rozhodnutí komory, která má nějakou pravomoc, odvolat, ale o tom málo kdo doví a těžko to zabrání diskriminačnímu jednání těchto organizací.
Uvědomme si, že demokracie je nástroj, který neslouží k výzkumu veřejného mínění, ale ke kontrole a pravidelnému střídání těch, kteří touží po moci. Pokud tedy nějakou složku moci, a to pravomoci komor jsou, deleguje stát na privátní organizaci, není obvykle důsledkem nic jiného, že si za to jako zákazníci pěkně připlatíme do pomazané kapsy. Korporace v dnešní době neohrožuje stát, nebo demokracii jako takovou, ale slouží svým členům k zvyšování zisku a z ekonomického hlediska k špatné alokaci disponibilních zdrojů, deformaci cen a národohospodářským ztrátám.
Ten, kdo pozapomene na ekonomickou stránku věci, jako se to přihodilo panu Potučkovi, může najít na korporacích možná něco přitažlivého, ale při posouzení všech aspektů představují korporace, komory, cechy a další jim podobná sdružení hlavně nespravedlivé přerozdělovaní a ztrátu národního
bohatství.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
podtitul:
Nátlakové skupiny jsou většinou zaštítěny nadprůměrně inteligentními lidmi, kteří jsou schopni dovést eskamotérství se slovy sociální a ekologický takřka k dokonalosti
V pátečním vydání MF Dnes jsme si mohli přečíst článek s nadpisem O stávce lékaři uvažují jako o poslední možnosti, rozhovor s předsedou Lékařského odborového klubu Davidem Rathem. Celý text se je jenjeví jako další perlaou na šňůře požadavků různých úzkých skupin obyvatel na zvýšení své životní úrovně na úkor daňových poplatníků. Stojí za to. Vzhledem k v poslední době vysoké četnosti podobných talků stojí zato, abychom se na ně podívali blíže.
Zdá se, že stále více inteligentních lidí si uvědomuje, že vhodnou interpretací některých faktů lze získat od státního rozpočtu prebendy, široké veřejnosti jinak nedostupné. K dosažení této nezasloužené výhody je zapotřebí, aby skupina, která ji chce získat, byla dostatečnědostečně malá a ostře profilovaná. Tato skupina pak vystoupí s tím, že by bylo vhodné, aby měla buď nějakou daňovou úlevu, nebo nějaký extra příjem ze státního rozpočtu. Tato výhoda je za prvé vždy prezentována jako zanedbatelná z hlediska celku a za druhé je zdůvodněna nějakým sociálním nebo ekologickým motivem, tedy vlastně službou všem. Cílem je však dosáhnout nezasloužené tržní výhody proti těm, kteříkteží do nátlakové skupiny nepatří.
Klíčovým rysem je pak způsob prezentace takových pokusů. Základem je oddělit důsledně pojmy stát a občan. V argumentaci nátlakové skupiny nese náklady celé akce stát, výnosy však bude kromě nátlakové skupiny inkasovat ai občan v podobě hezčí přírody, české písničky nebo usměvavého lékaře. Vzhledem k tomu. že nNátlakové skupiny tohoto typu jsou většinou zaštítěny nadprůměrně inteligentními lidmi, kteří jsou schopni dovést eskamotérství se slovy sociální a ekologický takřka k dokonalosti., kombinací útoků na city i rozum veřejnosti vzniká dojem, jakoby akce měla samé výnosy a takřka žádné náklady, jež navíc ponese anonymní stát a nikoli jeho občané.
Do arzenálu takovýchto nátlakových skupin patří nezbytně také vytváření dojmu vlastní nepostradatelnosti a nenhraditelnosti a dojmu, že jedině stát může situaci napravit. Oni sami jsou nešťastnou obětí náhodné nebo úmyslné nespravedlnosti a pomoci si v žádném případě sami nemohou. Často vydírajínaznačují i to, že by mohli veřejnost a politiky pohrůžkou vydírat neposkytnutím své služby, tedy stávkou, což naznačují např. lékaři. Tím zastírají maskují neochotu pokusit se zlepšitzvýšit svůj materiální úděl svoji konkurenceschopnost svými vlastními silami nebo zlepšit svůj materiální úděl přechodem do jiného oboru. Vhodným argumentem může být např. vyvolávání obavy ze zahraničního kapitálu jakožto hrůzostrašného elementu, který nás nejdříve skoupí a pak vystěhuje nebo navozování dojmu, že někdo by měl mít určitý příjem, tak jak si ho sám stanovil. Často se také používá příklad ze zahraničí, kde už se podbná nátlaková skupina prosadila a čerpá z veřejných zdrojů nezasloužený profit jako příklad hodný následování.
Celá tato hra je umožněna tím, že stát má na rozdíl od jednotlivce nebo soukromé firmy měkké rozpočtové omezení. LVýše zmíněný lobbista ví, že žádný soukromník ho nemůže v jeho požadavcích uspokojit neboť na to prostě nemá prostředky, zatímco stát má možnost si peníze vždy opatřit deficitním financováním rozpočtu. DalšíDruhou pákou je pak vydírání vlády, spočívající ve vytváření dojmu, že se vládnoucí politici nestarají o své občany, čímž tlačí vládu ke zdi ze strany úbytku volebních preferencí. Zde tedy hraje důležitou roli sepjetí ekonomiky a poltiky.
Paradoxem celé této situace je, že daňový poplatník, tedy každý z nás, si pak na daních připlácí na to, aby jím nakupované výrobky a služby byly dražší a méně kvalitní. Příkladem mohou být evropští zemědělci, kteří dokáží spotřebovat polovinu rozpočtu Evropské unie a důsledkem je, že potraviny v Evropě jsou daleko dražší než např. v USA, kde je ochrana zemědělců podstatně nižší.
Nejhorší je, že pokud stát takovouto prebendu poskytne, její příjemce se začne na veřejnosti tvářit, že je to jeho svaté právo a neváhá se bránit případnému odebrání výhody těmi nejdrsnějšími metodami, tedy politickým vydíráním vlády a vydíráním veřejnosti formou stávky. Zrušit tyto výhody pak bývá z pozice systému takřka na hranici možností zastupitelské demokracie jako formy střídání vlád.
Po této obecné typologii bychom se mohli podívat na tři takové nátlakové skupiny, kterých jsme si mohli všimnout u nás. Malé pivovary čtyři roky poctivě lobují v parlamentu a přesvědčují veřejnost o své nepostradatelnosti. Nešťastný důsledek se již dostavil, můžeme si ze svých peněženek připlácet do kapsy lobbistů. Lékařský odborový klub nás zase přesvědčuje, že lékař by měl mít trojnásobný základní plat než dnes. Kdo by ho také nechtěl, že. Neváhá vyhrožovat stávkou, kdy bude odkládat operace, pokud mu vláda nevyhoví. Vládo starej se, chci mít dvacet tisíc za měsíc a nezapomeň, že za rok jsou volby!.
Do kategorie zlých snů pak patří požadavek Iniciativy na ochranu českého hudebního trhu, která se domáhá povinného vysílacího času pro "českou písničku". Že za tím není nic jiného, než získat nezaslouženou tržní výhodu a ochránit se před případným nezájmem posluchačů a zajistit si do budoucna stabilní zisky, je nad slunce jasnější.
Společným rysem je získat si výhodu na náklady daňových poplatníků, svyvoláním dojmu, že to je tak zanedbatelná částka, že to vlastně nic nestojí. Jenže chytráků nemůže být nekonečně a zdraví státních financí v Západní Evropě je jasně prokázanou slepou uličkou. Věřme, že naše současná vláda nebude dopřávat sluchu podobných nátlakových skupin a nebudeme tak nuceni ze svých daní platit i ty, kteří to evidentně nepotřebují.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Tah, který provedla vláda, tedy ostentativní přehlížení stávky, mohou někteří odboráři považovat za aroganci, ale je asi nejlepší Když byla před časem udělena Nobelova cena za ekonomii třem ekonomům za přínos k teorii her, většina lidí neměla ponětí, o čem tato věda je. Dnes jsme svědky situace jako vystřižené z učebnice teorie her. Hlavními aktéry jsou odborové vedení, řadoví odboráři a vlád a. Hraje se o podporu odborového vedení od jeho členů a vláda je do hry zatažena, ať chce, či nechce. Odbory tvoří odboroví vůdci a řadové členstvo. Zjednodušeně řečeno, členové volí vedení, aby hájilo jejich zájmy, a vedení se o to snaží, nebo se alespoň snaží vyvolat dojem snahy. Pozice vůdců není nikdy jednoduchá. Aby si udrželi místa, musí přesvědčit členstvo o tom, že jsou ti praví, kteří se za jejich zájmy umějí brát. V době nezájmu a skepse členstva vůči úloze odborů ve společnosti musí totiž vedení nejen projevovat snahu hájit zájmy členů, ale je nuceno zájmy pracujících i specifikovat a vysvětlovat. Aby se mohlo za zájmy členstva bojovat, musí nějaké existovat. Zde nejde o to, jestli jde o zájmy skutečné, či smyšlené, zájmy oprávněné, či naopak poškozující ostatní pracující a v konečném důsledku samy odboráře. Odborové vedení nedávno označilo za zájem odborářů nesouhlas se systémem sociálního pojištění navrhovaným vládou, a povýšilo ho dokonce na zájem všech pracujících. Třetím hráčem nuceně vstupujícím do hry jsou vláda či vedení podniků, které musí zvolit dobrý protitah. Zde rozhoduje, v jaké pozici vláda či zaměstnavatel jsou, zda mají kam ustoupit a nakolik jsou k ústupkům ochotni. Konečný výsledek ovlivňuje také extrémnost požadavků. Stávka jako forma nátlaku může pro vedení odborů splnit svou úlohu, jestliže si členové extrémnost požadavků neuvědomují. Extrémní požadavky a nátlak tak mohou být výsledkem vypočítavosti, hlouposti či bezhlavosti. Výstražná stávka je tou nejméně rizikovou extrémní formou nátlaku. Účastníci stávky nepřicházejí o mzdu, není přesně jasné, kdo stávkuje, nejsou problémy rozhodnout, kdy má stávka skončit, a ve stávce samé se nedá prohrát, protože jde jen o výstrahu. Vedení odborů pro zisk kreditu bojovník a za zájmy členů však zároveň riskuje i jeho ztrátu. Musí si předem dobře spočítat, jaký přístup zvolí. Pozice vlády či vedení podniku je jiná. Jejich ústupek může být považován za slabost a vyvolat další extrémní požadavky. Naopak jejich jednání z pozice síly může snížit apatii odborových členů ke specifikovaným zájmům a utvrdit je v důvěře k vlastnímu vedení, což může v budoucnu vés t k důraznějším vystoupením. Tah, který provedla vláda, tedy ostentativní přehlížení stávky, mohou někteří odboráři považovat za aroganci, ale je asi nejlepší. Odborové vedení vyneslo trumfy, ale štych, který bralo, je prázdný, a budeli takto pokračovat, trumfy mu brzy dojdou. Nám, kteří sledujeme hru o kredit odborovéh o vedení zpovzdáli, nezbývá než věřit, že vláda vytrvá a řadoví odboráři brzy přijdou na to, jakou roli v této hře hrají.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Po delším období relativního smíru mezi zaměstnavateli a odbory rozčeřila hladinu událost, která naznačila, že pod povrchem těchto vztahů doutná určitý problém. V pondělí 17.10.1994 došlo v jedné z nejvýznamnějších českých továren automobilce Škoda Mladá Boleslav k hodinové výstražné stávce na protest proti chystanému propuštění necelé tisícovky zaměstnanců a proti chystaným organizačním změnám v automobilce. Vzhledem k významu automobilky pro českou ekonomiku i pro způsob privatizace, který tato firma prodělává je velmi vhodné se pokusit rekonstruovat důvody, jež tamní odbory k této konfrontační akci vedly.
Mladoboleslavští odboráři daly najevo, že již nebudou trpně přihlížet akcím managementu z VW. Postavily se jednoznačně proti úspornému opatření propustit necelou tisícovku svých přebytečných kolegů, čímž ke svým předchozím průběžným požadavkům na zvýšení mezd v automobilce s poukazováním na mzdy v jiných továrnách skupiny VW přidaly další. Odbory tak již tradičně "zapomněly" na to, že růst mezd a zachovávání počtu pracovníků vede k růstu cen finálních výrobků a k poklesu konkurenceschopnosti továrny. Postoj "ani muže ze závodu, ani korunu ze mzdy" pro odboráře na celém světě více méně typický je totiž omletou ukázkou ignorování základního faktu, že poptávka po pracovní síle je odvozenou poptávkou od poptávky po finálních výrobcích. Čím jsou mzdy vyšší, tím je výrobek dražší a tím hůře se prodává. Čím hůře se výrobek prodává, tím hůře se daří výrobci a také jeho zaměstnancům.
Argument, že naše výrobky se mohou ještě zdražovat, protože jsou díky podhodnocenému kursu stále ještě proti západním konkurentům velmi laciné však neplatí. Kurzový polštář má nutně krátkodobou povahu a již dnes vidíme, že zdaleka není tak nadýchaný, jak býval. I při domácí inflaci okolo 10% při průměrné inflaci v západní Evropě okolo 3% se koruna zhodnocuje za rok o cca. 7%. A bohužel zatím platí, že výrobky z vyspělého světa jsou kvalitativně lepší. Ruku na srdce, kdyby VW Golf stál stejně jako Favorit, kdo by si ho koupil i v Čechách?
Pokud tedy odbory brojí proti racionalizaci, staví se proti zájmu těch které dle vlastních slov ochraňují. To platí dvojnásob o odborářském odporu proti tzv. fraktalizaci mladoboleslavské Škodovky. Jejich poukaz na to, že v jiných továrnách skupiny VW se místním odborářům podařilo tento plán přinejmenším zastavit, je pouze ukázkou toho, že horizont úvah našich odborových bossů končí podobně jako u jejich západních kolegů u vrat jejich továrny a u příští volební schůze. Přejímat tento pštrosí postoj se nejeví rozumné v situaci, kdy se specielně u automobilů na evropský trh valí konkurence z Japonska a z USA, kde se prostě řada produktů vyrábí laciněji.
Na konec je třeba si všimnout ještě jednoho kontextu. Mladoboleslavské odbory se zviditelňují v době, kdy dochází k náběhu nového modelu a kdy dochází k ostrým střetům mezi vládou jako dosud majoritním vlastníkem továrny a vedením VW. Je logické, že v zájmu odborů je snaha takovouto důraznou akcí získat na svou stranu veřejné mínění a oddálit, či dokonce napomoci zrušit uvažovaný převod většinového podílu v továrně na VW vykreslováním současného managementu jako "bezcitných kapitalistů z Německa, kteří málo platí a vyhazují dělníky z práce". Odborářům logicky vyhovuje významný podíl státu na firmě, neboť vyjednávat se za nic odpovědnými nekvalifikovanými vládními úředníky je o 1000% jednodušší, než tvrdý střet s profesionály, kteří se každoročně zodpovídají valné hromadě.
Stávka v Mladé Boleslavi je důkazem, že naši odboráři se rychle učí západoevropské líbivé taktice, založené na omylu, že pokud někdo dosáhne určité životní úrovně, má už na ní nadosmrti právo. Snaha institucionálně bránit neosobním tržním silám, jež nám pomohly k bohatství , aby nám ho zase při nevhodné konstelaci odebraly je sice páteří programů většiny levicových stran, ale je nasnadě, že pouze oddaluje řešení a činí ho obtížnějším. Odborářské zavírání očí před realitou se spoléháním se v posledku na ochranářské praktiky vládních úředníků, jak to vidíme např., ve vztahu západní Evropy k našemu cementu či oceli je právě tohoto druhu. A konkurence nespí. O automobilovém průmyslu to platí dvojnásobně.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]] | |
