 |
|
| Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma | |
Zapomenuté
Kennedyho dědictví
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 6.11.1998
Rozpočtový
deficit: hrozba, nebo záchrana?
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 15.10.1997
Švédská
inspirace pro novou českou vládu
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 17.7.1998
Hledáte osvědčený recept
na hospodářský růst?
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 10.6.1998
Skryté
dluhy nás mohou stáhnout ke dnu
Pavel Kohout, Mladá Fronta Dnes, 2.4.1998
Otevřený dopis Tomáši
Ježkovi
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 23.10.1997
Balíček
a antibalíček – jedinečná možnost porovnání přístupů
Ladislav Možný, Parlamentní zpravodaj č. 7/97
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 16.7.1997
Dovozním
depozitům po zásluze zvoní hrana
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 24.6.1997
Vláda
ordinuje správnou ozdravnou kůru
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 14.6.1997
Antibalíček je problematickou
směsí opatření
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 26.5.1997
Ministr Dlouhý je
nevinen
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 22.5.1997
Konec tunelářů v
Čechách – záleží na každém z nás
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 16.5.1997
Ekonomická fakta
– levice v potížích
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 30.4.199
Ekonomický
balíček – Pandořina skříňka?
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 8.4.1997
Vývoj
státního rozpočtu - klid není na místě
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 5.4.1997
Slovo k deficitu
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 7.11.1996
Řád
a pořádek nestačí - k prosperitě je třeba víc
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes, 23.10.1996
Daniel Münich, Mladá Fronta Dnes, 23.8.1996
Novela
živnostenského zákona - kámen v liberální mozaice
Ladislav Možný, Parlamentní zpravodaj č.
2/95
Ukázal se premiér opravdu
špatným prognostikem ?
Ladislav Možný, Mladá Fronta Dnes,10.9.1994
 |
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] |  |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Vážený pane Ježku, obracím se na Vás ve věci postupu privatizace státního majetku v České republice v první polovině 90. let, který je dnes terčem časté kritiky. Chci Vám poděkovat za to, že jste se v době svého působení v tomto procesu nenechal zatlačit odpůrci odstátňování do kouta a preferoval jste především rychlost předávání majetku ze státních do soukromých rukou.
Dnes je ve velké míře i díky Vám podíl státu na mém životě o řádný díl menší a já s ním mohu proto nakládat svobodněji. Vaši odpůrci, kteří tvrdí, že se s privatizací nemělo tolik chvátat a více se mělo dbát na kultivaci právního a morálního prostředí a na dohled nad ním, se mýlí stejně jako ti, kdož tvrdili, že cenové liberalizaci a ztržnění devizového kurzu měla předcházet restrukturalizace podniků.
Neuvědomují si, že právě státní vlastnictví je zdrojem rozkladu morálky, neboť se vždy jedná o řízení bez osobní odpovědnosti, s permanentní a samozřejmě zcela nemorální a také hojně využívanou možností krytí ztrát z kapes daňových poplatníků, kteří se to často ani nedovědí.
Vaši odpůrci žijí v mylném přesvědčení, že morální a etické chování lze nejprve nařídit, naučit či vytvořit shora pomocí jakýchsi dokonalých zákonů a pak je teprve možné pustit trh do takto připravených podmínek. Mýlí se stejně jako socialističtí plánovači.
Svobodnou společnost nelze zkonstruovat. Správný je postřeh, že v tržním prostředí v západní Evropě a Americe se etické a morální normy tvořily stovky let. Tyto normy se vytvořili jako produkt společnosti odpovědných jedinců, kteří neměli za zády ochrannou ruku státu.
Těžko lze očekávat, že po čtyřiceti letech lenošení a nezodpovědnosti, které poznala drtivá většina našich obyvatel, se budou všichni chovat vždy korektně. Dnes se ale šmahem zapomíná na ty, kteří privatizací prošli poctivě a podnikatel či finančník má neprávem punc podvodníka.
Vy, pane Ježku, jste svou prací a entusiasmem pro budoucnost odstranil významnou část příčiny, která vede ke zkáze mravů. Státní vlastnictví i v tržní ekonomice je vždy temným místem, kde je etika na štíru. Právě zde má nejširší prostor podplácení úředníků, kteří bez odpovědnosti řídí správu majetku, který nevlastní. Ti, kteří se nechtějí podrobit normální tržní konkurenci, kde musí kvalitou svých služeb a výrobků soutěžit o přízeň zákazníka, se zde ucházejí o peníze bezmocného daňového poplatníka, který nemůže odmítnout platit daně.
Čím menší bude podíl státu na našem životě, tím více bude osobní odpovědnosti a tím více bude morálky. To je fakt, který jste si Vy naštěstí uvědomil. Dnešní tempo privatizace jasně ukazuje, kam by vedlo jakékoli zdržení. Větší majetek ve státních rukou by byl ještě větším vysavačem na daně, než jak je tomu v nynější situaci. Nekonečné parazitování bezskrupulózních a neschopných na majetku daňových poplatníků, to je realita státem vlastněných firem všude na světě.
Tím, že jste zmenšil prostor pro tyto nečestné praktiky, jste udělal pro postupnou obnovu morálky více, než si všichni Vaši kritici zřejmě dovedou představit.
Normy slušného chování se snadno zničí, jak ukázalo období komunistické diktatury a jejich obnova je dlouhodobou evoluční záležitostí, na které se podílíme my všichni.
Ze základů našeho mladého demokratického státu jste svým jednáním ve vrcholných funkcích prozíravě vysekal alespoň část zdrojů neustálého pokušení a nemravnosti a za to Vám ještě jednou patří můj dík.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Úvodem
Jarní měsíce roku 1997 byly pro českou ekonomiku velmi horké. Napětí při plnění příjmové strany státního rozpočtu, prohlubující se deficit běžného účtu platební bilance a s tím související znehodnocení koruny, informace médií o tunelování, to vše vedlo i k politické nestabilitě, která potíže jen prohloubila. Vláda reagovala svými dvěma balíčky a to nejprve 26. dubna 1997 a dále modifikací z 28. května 1997. Vyjádřila se i nejsilnější opoziční strana a tak dne 14.5.1997 zveřejnila, “Opatření k prevenci krize ekonomiky ČR – Alternativa ČR”, tzv. antibalíček.
I když ještě neuplynulo mnoho času od událostí na jaře, můžeme dnes hodnotit všechny návrhy z poněkud většího nadhledu. Dnes se zdá, že se jednalo spíše než o ekonomickou krizi, o politickou a mediální krizi a krizi důvěry. Koruna si z ekonomického hlediska našla novou a nutno říci nijak dramatickou novou polohu, která je výslednicí působení tržních sil, ceny neletí do astronomických výšek a hospodářství se nepropadá do hlubin.
Ač by se tedy mohlo zdát, že se jednalo o mnoho povyku pro nic, měla tato “krize” svoji katarzi v tom, že pomohla uvést do popředí problémy, s jejichž řešením vláda v posledním období poněkud otálela a jež by opravdovou ekonomickou krizi mohly navodit.
Pokusme se ale nyní porovnat přístupy hospodářské politiky, jež pro řešení problémů navrhla koaliční vláda a opoziční sociální demokracie. Navržená opatření mají komplexní ráz a jsou makroekonomického, mikroekonomického i institucionálního rázu. Vzhledem k tomu, že lze vysledovat oblasti, kterým se všechny “balíčky” věnují, porovnáme je právě podle těchto oblastí, kterým se věnují.
Jako základní kategorie, ke kterým se balíčky vyjadřují, lze vysledovat, jsou makroekonomická nerovnováha především vnějších vztahů, mikroekonomické problémy restrukturalizace podniků a zlepšení podnikatelského prostředí, zvýšení konkurenceschopnosti firem a produktivity práce, dále otázka ochrany domácího trhu, podpory exportu, řešení problémů kapitálového trhu, otázka privatizace a problém hospodářské kriminality.
Vnější a makroekonomické rovnováha
Tato oblast je kromě oblasti privatizace předmětem nejzávažnějšího sporu mezi vládními a opozičními politiky a ekonomy a proto jí bude věnován rozsáhlejší prostor.
Nejprve se podívejme na oblast vnější a makroekonomické rovnováhy. Vládní balíčky uvedly v život dovozní depozita, prosazují omezení růstu mezd státních zaměstnanců a mezd v podnicích s významným podílem státu, dále tvrdé škrty ve výdajích státního rozpočtu a v druhém balíčku podporu restriktivní politice centrální banky. Dále vláda trvá na vyrovnaném rozpočtu pro letošní rok a mírně přebytkovém pro rok příští, tedy na fiskální neutralitě či restrikci.
Naproti tomu ČSSD navrhuje zavedení dovozní přirážky ve výši 10 – 20%, stejně jako vláda mluví o tlumení růstu mezd, ovšem v souladu s kolektivními smlouvami a s posílením vlivu tripartity a možností obnovení rámcových generálních dohod od příštího roku. ČSSD navrhuje deficitní rozpočet a zvýšení výdajů státního rozpočtu, tedy fiskální expanzi. Co se týče měnové politiky, ČSSD navrhuje nejprve politiku neutrální a posléze přechod k politice expanzivní.
Riziku cenového vzlínání při zavedení dovozní přirážky, tedy přizpůsobování cen domácích výrobců cenám dovozového zboží, chce ČSSD předcházet administrativními opatřeními přes Úřad pro hospodářskou soutěž, případně pomocí cenové regulace.
Společným rysem je administrativní omezování dovozu pomocí dovozních depozit či dovozní přirážky. Dnes můžeme říct, že vládní dovozní depozita z ekonomického hlediska ztratila opodstatnění, neboť česká koruna je nyní v režimu tzv. dirty floating vůči německé marce, což znamená její volný pohyb s intervencemi ČNB dle jejího uvážení bez stanovení exaktního pravidla pro tyto intervence. Už se také objevují prohlášení, že budou na podzim zrušena.
Dovozní depozita, tak jak jsou navrhována ČSSD, jsou opatření podstatně razantnější. S jistotou lze ale říci, že ať už dovozní depozita nebo dovozní přirážka jsou opatření administrativní, která mají nepředvídatelné mikroekonomické důsledky, matou subjekty na trhu, neboť deformují ceny a tím pádem vedou ke vzniku neefektivit a úzkých míst v ekonomice. Jejich jediným dlouhodobějším důsledkem může být jen snížení tempa růstu jako důsledek výše zmíněných neefektivit. Navíc může vznikat problém s jejich odstraněním, neboť se mohou najít silné zájmové skupiny, které tyto opatření zvýhodňují a v jejichž zájmu je toto zvýhodnění udržet. Pak se z těchto opatření stává i politický problém.
Návrh sociálních demokratů si je navíc vědom i rizika, že domácí ceny se automaticky přizpůsobí zvýšeným cenám dovozů a tak dojde pouze k růstu inflace. Jejich řešení pomocí administrativních zásahů včetně zmrazení cen však není skutečným řešením problému, ale pouze jeho odložením. Ekonomie má zkušenosti s kontrolou cen v tržních systémech, v USA za prezidentů Kennedyho, Johnsona, Nixona i Cartera byla snaha regulovat cenový růst prakticky po celá 60. a 70. léta. Příkladem může být zmražení cen a mezd v USA v roce 1971 prezidentem Nixonem, kombinované s expanzivní prorůstovou hospodářskou politikou. Toto opatření se nejprve jevilo jako účinné, ale po uvolnění regulace ceny i mzdy opět vylétly a inflace stoupla.
Závěr z těchto uskutečněných experimentů hospodářské politiky, které jsou kvalitně statisticky dokumentovány, je, že cenová a mzdová regulace problém růstu cen pouze odsouvá, ale neřeší, že vede k neefektivní alokaci zdrojů v ekonomice a že je prakticky nemožné vymyslet takový administrativní systém, aby neměl nežádoucí nechtěné vedlejší účinky.
Naopak co se týče celkového mixu hospodářské politiky, vláda navrhuje fiskální i monetární střídmost, opozice fiskální a monetární expanzi. To je diametrální odlišnost a stojí za to, podívat se na světový hospodářský vývoj posledních let a na řešení, která se uplatnila v obdobných situacích, jako je dnes situace České republiky.
Tuto situaci lze shrnout asi tak, že do země proudí větší množství zahraničního kapitálu, dále, že země má deficit běžný účtu platební bilance, země je příznivě hodnocena v cizině a dochází k tlakům na zhodnocení měny. Po těchto příznacích obvykle následuje určitý pohyb směnného kurzu směrem dolů, zbrždění růstu, pokles devizových rezerv, zlepšení bilance zahraničního obchodu.
Podobnými peripetiemi prošlo např. v letech 1991-1992 Irsko, 1991-1993 Finsko, 1992 Španělsko a 1992-1993 Portugalsko, ale i další země. Tyto krizové procesy vedly k obnovení vnější rovnováhy, ale celkově ukázaly, že k obnovení vnější rovnováhy přispívají pouze restriktivní a to fiskální i monetární opatření.
Z pohledu ekonomické vědy a historické zkušenosti je nutno dát za pravdu vládním opatřením, neboť expanzivní hospodářská politika by vedla k růstu cen a k prohlubování nerovnováhy, které bylo možné pouze odkládat administrativními kombinacemi opatření typu dovozní přirážka/cenová regulace.
Privatizace
Další oblastí, kde vládní a opoziční ekonomové ve svých balíčcích nenacházejí shodu, je oblast privatizace. Vláda navrhuje, aby se uspaný proces privatizace firem se státní účastí opět rozběhl, aby proběhla rovněž privatizace bank a aby došlo k likvidaci či restrukturalizaci zbytkových státních podniků.
Naproti tomu sociální demokraté rozdělují podniky na “strategické” a “nestrategické”. S privatizací nestrategických souhlasí, privatizaci strategických včetně bank chce vyloučit nebo odsunout.
Na tomto bodu je velmi přesně vidět dělící hranice mezi názory vlády, která spoléhá na fungování tržních mechanismů spjatých se soukromým vlastnictvím, a názory sociálních demokratů, kteří preferují silnou roli státu v ekonomice.
Diskuse na toto téma již byla vedena mnohokrát a pokud lze shrnout závěry moderní ekonomie, dává spíše za pravdu vládním ekonomům. Soukromé vlastnictví jako institut vede k vyšší efektivitě než vlastnictví státní a dlouhodobě podporuje růst efektivity hospodaření a tedy i celkový růst hospodářství. Podíváme-li se do Evropské unie, hospodářská politika pomalu ale jistě akceptuje tyto poznatky ekonomické vědy a postupně je zavádí do praxe. Západoevropské trhy jsou stále více liberalizovány, včetně např. chystané liberalizace trhu telekomunikací a energetického trhu a ruku v ruce s tím probíhá prodej dříve dominujících státních podílů do soukromých rukou.
Tento proces úzce souvisí s přípravou členských států Evropské Unie na zavedení jednotné měny Euro.
Tento trend je vyvoláván především globalizací světové ekonomiky, která vytváří tlak na růst efektivity podnikání a privatizace tak přestala být výlučně ideologickým tématem, ale stala se spíše součástí strategie posilování konkurenceschopnosti domácího průmyslu ve světovém měřítku.
Vzhledem k tomu, že Česká republika by se měla v brzké budoucnosti stát plnohodnotným členem Evropské Unie a už dnes je součástí světové ekonomiky, měla by ve vlastním zájmu sledovat trendy, které převažují ve vyspělých státech. V oblasti privatizace je tedy vládní balíček konzistentní s vývojem světového hospodářství, zatímco návrhy sociální demokracie by nás mohly poněkud zdržet a způsobit v budoucnosti problémy s neefektivitou státních podniků nebo podniků z velké části vlastněné státem.
Mikroekonomické problémy, restrukturalizace podniků a zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana domácího trhu, podpora exportu, řešení problémů kapitálového trhu, problém hospodářské kriminality
V titulku zmíněné oblasti zájmu vládních i opozičních opatření mají společný rys – tyto návrhy řešení problémů se neliší zásadně. Vláda i opozice se shoduje v tom, že v těchto oblastech je potřeba změnit současný stav.
Je zajímavé, že v otázce ochrany domácího trhu kromě výše zmíněných dovozních depozit a dovozní přirážky obě strany zvažují možnosti minimální dovozní ceny, případně stanovení kvót na dovoz různého zboží.
Takováto ochrana domácího trhu je velmi problematickou záležitostí, neboť vesměs je diktována vyjednávací pozicí různých nátlakových skupin výrobců, kteří se pomocí něj snaží zajistit si výhodné postavení na domácím trhu, ale málokdy přispěje k zlepšení postavení zákazníka. Ten je při uvedení takovýchto opatření do praxe nucen nakupovat dražší a méně kvalitní zboží a často dojde k zúžení nabízeného sortimentu.
Bohužel se tak prosazují partikulární zájmy úzkých a silných skupin, jejichž vzrůst zisku je zajištěn čistě poklesem užitku všech ostatních členů společnosti, kteří nejsou schopni se sjednotit proti dobře organizovaným tlakům.
V tomto bodě bohužel vláda i opozice posiluje korporativní zájmy, což zase z dlouhodobějšího pohledu nevede jinam než ke ztrátě efektivity.
Naopak shoda, která panuje v oblasti posílení možnosti vymáhání soukromých práv, především věřitelů, zrychlení a zefektivnění práce soudů či zkvalitnění orgánů, které se zabývají novými typy hospodářské kriminality, je krokem, který jde správným směrem. Jeho největším problémem je však realizace. Vláda, která tyto opatření uvádí v život, už narazila např. u soudců na odpor, který je odůvodňován jejich institucionální nezávislostí nebo na dlouhodobý problém získávání kvalifikovaných odborníků pro boj s hospodářskou kriminalitou.
Pro boj s hospodářskou kriminalitou sociální demokracie zahrnula do antibalíčku i institut majetkových přiznání. Tento institut by však v praxi mohl narazit na problém proveditelnosti a zahlcení státní správy množstvím informací, jež by je nebyla schopna ověřit a zpracovat.
Pokud se ale podaří prosadit změny v této oblasti, nelze to hodnotit jinak než kladně.
V oblasti kapitálového trhu jsou vládní představy daleko konkrétnější než představy opoziční, ale směr úvah je podobný. Vláda navrhuje zřízení Komise pro cenné papíry, dále navrhuje novelizaci zákonů, tak aby byl vyloučen konflikt zájmů při výkonů funkcí v orgánech fondů a investičních společností. Vláda také zamýšlí oddělit jasně úvěrové operace bank od jejich funkce majitele a správce portfolia.
Razance ministerstva financí, s jakou v poslední době zasáhlo proti některým investičním společnostem a fondům při podezření z nekorektního jednání je, zdá se, důkazem vůle k prosazení změn na kapitálovém trhu.
Opoziční návrh se omezuje v podstatě jen návrh vytvoření vrcholného orgánu pro dozor nad finančním a kapitálovým trhem.
Vláda se tedy již pustila do díla a u opozice to vypadá spíše na nedostatek odborníků na danou problematiku, což ostatně není překvapivé, neboť s tímto problémem se potýká i celá česká ekonomika.
V oblasti podpory exportu vláda navrhuje především posílení a rozšíření funkce České exportní banky a Exportní garanční a pojišťovací společnosti a možnosti poskytování dlouhodobých úvěrů Konsolidační bankou a posílení obchodního zastoupení,tam, kde jsou naše obchodní zájmy významné.
Sociální demokracie v oblasti podpory exportu navrhuje kromě vládních opatření sáhnout ještě k možnosti daňového zvýhodnění exportérů. To je samozřejmě věc, která je poměrně diskutabilní, neboť jako každé selektivní mikroekonomické opatření může přinést zcela neočekávané důsledky, neboť vede k tomu, že ti, kteří vyrábějí pro domácí trh mají výrazně jiné podmínky, než ti, kteří vyrábějí pro trh zahraničních. To může vyvolávat v ekonomice nepředpověditelné distorze a opět vytvářet nepředpověditelná úzká hrdla a tak narušovat efektivní umísťování dostupných zdrojů.
Závěr
Pokud se dnes podíváme na atmosféru, ve které se oba vládní balíčky a antibalíček sociálních demokratů objevily, jeví se nám jako poněkud hysterická. Nicméně je dobře, že došlo k reflexi problémů, jejichž řešení bylo v poslední době poněkud “u ledu”.
Vládním balíček lze hodnotit vesměs spíše kladně až na zavedení dovozní depozit, jejichž účinek je problematický, a která nám přinesla obvinění ze strany Evropské Unie z protekcionismu. Kladem ve vládních materiálech je uvedení termínů řešení a zatím se zdá, že vláda postupuje směrem, který naznačila a který by i při současné úrovni ekonomických znalostí měl opět navést českou společnost a ekonomiku na trajektorii stability a růstu.
Opoziční antibalíček z pochopitelných důvodů zatím nelze prakticky testovat, ale nutno poznamenat, že především v bodě největšího sporu s vládními opatření, tedy v požadavku monetární a fiskální expanze, je řešením, které je z hlediska podobných situací u jiných zemí považováno za nevhodné, nebylo historicky ověřeno s pozitivními výsledky a mohlo by vést k opravdové makroekonomické destabilizaci české ekonomiky. Rovněž kombinace dovozní přirážka/cenová regulace se jeví jako poněkud zastaralé opatření neodpovídající dnešní úrovni ekonomické poznání, neboť neúčinnost takovýchto opatření byla již v ekonomických statistikách prokázána.
Kromě řešení praktických situací nám uveřejnění balíčků a antibalíčků umožnilo také porovnat přístupy koalice a sociální demokracie k řešení stejných problémů a to rozhodně není málo.
Ladislav Možný
autor je ekonom
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Návrh na zavedení zelené, tedy zlevněné nafty pro zemědělce, v parlamentu neprošel. Přesto jsme nadále stoupenci tohoto návrhu v čele s ministrem zemědělství Josefem Luxem (viz článek v MF DNES 12. července) přesvědčováni o správnosti této formy zvýhodňování zemědělců. Chtěl bych polemizovat spíše s argumenty věcnými, i když argumenty sugestivní a zavádějící převažují. Jako zásadní argument se uvádí skutečnost, že tam, kde se motorová nafta spotřebovává k převážně ji ným účelům než k silniční dopravě, spotřební daň deformuje náklady, produkční ceny, a tím i hospodářský výsledek a konkurenční schopnosti odvětví. Je pravda, že traktory a kombajny po silnicích jezdí méně než ostatní dopravní prostředky, ale stejně věcně se dá tvrdit, že když už tato technika po veřejných komunikacích jede, mnohem výrazněji je zatěžuje a znečišťuje. Zároveň významně omezuje provoz a představuje mnohem větší ohrožení plynulé a bezpečné veřejné dopravy. Zemědělská technika zároveň patří mezi větší znečišťovatele ovzduší, přičemž zplodiny vypouští přímo ve volné přírodě. Na základě argumentu o výjimečnosti bychom museli udělat výjimky i pro všechny dieselagregáty, čerpadla, pro říční a námořní dopravu, případně zavést něco jako zelený kerosen pro letadla. Museli bychom začít poměřovat společenskou přínosnost traktoru jezdícího poli, jízdu autobusem dopravujícím lidi do práce či jízdu mlékárenské cisterny a mohli bychom skončit zvýhodněním výrobců tak nepostradatelného zboží, jako je obuv. Záměrně používám příklady, které stejně jako v případě zemědělské výbory budí u čtenáře či posluchače pocit výjimečnosti hodné zvýhodnění. Každou položku nekonečného seznamu kandidátů na vyrovnání podmínek by bylo samozřejmě nutno doprovodit i mírou zvýhodnění podle neurčitelné společenské přínosnosti. Nakonec by o všem rozhodoval současný názor sto jednoho poslance či mnohem pravděpodobněji, schopnost té které zájmové skupiny přesvědčit o svých pravdách ty pravé ministerské úředníky.Další argumentační ni t obhájci zelené nafty odvíjejí z názoru, že stát má vyrovnávat reálné podmínky pro profesní skupiny, kteréžto vyrovnání není zvýhodněním, ale celospolečenským zájmem. Pomíjím argumentační bezobsažnost pojmu celospolečenský zájem a poukazuji na to, že rozdílné podmínky jsou v hospodářství naprosto přirozenou skutečností, přičemž nemám na mysli rovnost před zákonem. Každý jednotlivec, podnikatelský subjekt či každé odvětví se vyvíjí a chová odlišně podle aktuálních podmínek a situace. Některá odvětví se zmenšují či zanikají, jiná expandují či vznikají. Lidé se přizpůsobují a racionálně reagují na méně či více výhodné podmínky. Cílem jejich jednání je vytvářet si další výhodnější příležitosti. Neustálé změny a rozdílnost podmínek nelze oddělovat od života, nebo se je dokonce snažit vymazat. Kdyby stát vyrovnával podmínky ve stylu zastánců zelené nafty, tak u nás stále jezdí koňská spřežení, protože povoznictví by bylo díky státnímu vyrovnávání podmínek stále výhodnou oblastí podnikání. Zelená nafta je zastřenou formou dotování zemědělství a v této souvislosti je třeba poukázat na další jev s dotováním úzce spojený. Snížení produkčních nákladů, k čemuž by dotováním skrze zelenou naftu z principu docházelo, by motivovalo další nárůst nabídky zemědělské produkce. To by ovšem obratem vedlo k poklesu nebo lépe řečeno zaostávání cen zemědělských produktů za cenami vstupů, na což si zemědělci i pan ministr stále stěžují. Obdobným způsobem se na cenovém zaostávání zemědělské produkce podílejí již dnes existující přímé či nepřímé dotace jdoucí do zemědělství. Za již laciný a otřepaný argument je třeba považovat strohý poukaz na skutečnost, že u některých našich sousedů mají naftu pro zemědělce také zlevněnou. Lze jen reagovat, že stejně nesmyslně by mohl člověk týrající zvířata obhajovat své jednání tím, že jeho soused to praktikuje také. DANIEL MÜNICH Autor pracuje v CERGE a v Národohospodářském ústavu
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Za prvé – dovozní depozita jsou administrativní opatření vlády, která se tímto způsobem snaží vylepšit běžný účet platební bilance, tedy snížit dovoz zahraničního zboží a tím zabránit jinému jevu, znehodnocení měny. Jako každé administrativní zboží, vnášejí dovozní depozita matoucí signály pro všechny účastníky trhu, neboť uměle deformují ceny, a prodávající i kupující nedostávají správné signály, co si mají koupit a co ne s ohledem na vzácnost daného statku.
Naštěstí se zdá, že díky nedávným událostem okolo znehodnocení české měny vůči měnám zahraničním se podařilo zbořit nedávno vzniklý mýtus, že vláda musí udržovat pevný kurs, aby se jejím občanům bez ohledu na jejich pracovní výkony žilo stále lépe. Vláda dovozní depozita zavedla právě proto, aby se vyhnula tlaku na korunu, ale to se jí stejně.
Za druhé – odstraněním dovozních depozit ustane kritika z protekcionismu od orgánů Evropské Unie na naše hlavy, což se nám bude po summitu v Amsterodamu, kde bylo jasně řečeno, že do Evropské Unie vstoupí jen ti nejlepší, velmi hodit. Některé domácí hlasy se s ohledem na dovozní depozita pustily do kritiky vlády, že je v Bruselu neprosazovala dostatečně razantně, nebo do kritiky Bruselu, že nám nechce dopřát také trošku toho obchodního protekcionismu. Pokud však pozorně sledujeme evropskou integraci, bylo jedním z jejích největších úspěchů právě odstranění vnitřních bariér mezi členskými státy.
Zde se jedná právě o to, aby krátkodobý zájem vlády, která samozřejmě sleduje především cíl dalšího zvolení, nemohl pokaždé, kdy se jí to bude z různých vnitropolitických důvodů hodit, blokovat volný mezinárodní obchod. Je jednoznačným měřítkem úspěchu, že tolik za byrokracii a nepružnost kritizovaná Evropská unie to dokázala a že se její členové na zásadě vzájemného volného obchodu, který nemůže být narušován nahodilými předvolebními politickými zájmy právě vládnoucích stran. dohodly. Proto berme varovný hlas z Bruselu nejen jako kárání, ale především jako ochranu všech občanů této země před nežádoucími politickými aktivitami vlády, ať už je to vláda pravicová nebo levicová. V budoucnosti se nám tento hlas Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu či WTO může ještě velmi hodit, neboť to, o čem uvažuje Miloš Zeman s Josefem Luxem v oblasti mezinárodního obchodu v případě realizace povede v době světové globalizace k hospodářskému izolacionizmu a tudíž ke stagnaci a chudobě. Mezinárodní organizace v tomto ohledu odvádějí vynikající záslužnou práci, neboť na národní úrovni vláda vždy přijde s nějakým podivuhodným vysvětlením, proč by měla bránit svobodnému mezinárodnímu obchodu. Jak již bylo řečeno výše, kurs koruny vůči cizím měnám je cena jako každá jiná, a tato cena zprostředkovaně určuje cenovou hladinu dovážených výrobků, pokud poptávka po nich roste, stoupá i jejich cena a tedy stoupá cena zahraničních měn, za které se toto zboží dováží. To je normální mechanismus, který je určován milióny každodenních rozhodnutí účastníků trhu a tedy na základě velkého množství informací a nikoli jen na základě rozhodnutí několika vládních úředníků.
Třetí důvod proč je dobře, že dovozním depozitům zvoní hrana, je fakt, že vláda aplikovala toto opatření pozdě, pokud s ním chtěla působit proti znehodnocení měny. To není náhoda a nelze jí to ani příliš vyčítat. Existují objektivní důvody, proč tomu tak vždy je a díky těmto důvodů je i lepší, pokud vláda do hospodářství tímto způsobem neintervenuje.
Rozhodovací proces vlády má určitou dobu trvání – nejprve zde působí takzvané poznávací zpoždění, vláda musí rozpoznat, že se objevil problém na který má reagovat a že se nejedná o nahodilou odchylku. Pokud vláda problém rozpozná, musí rozhodnout co s ním, to určitou dobu trvá – jednání mezi koaličními partnery, případně konzultace v parlamentu, s odborníky atd. Když poté vláda přijme rozhodnutí, musí jej zavést do praxe, dochází k implementačnímu zpoždění. Většinou se tak stává, že vládní opatření začíná působit ve zcela změněné situaci – reaguje tedy na problémy, které se nějakým způsobem vyvinuly, změniliy, či dokonce zmizely. To byl přesně případ dovozních depozit, byla zavedena v době, kdy se problém schodku na běžném účtu platební bilance už několik měsíců řešil samovolně poklesem kursu koruny.
Po dovozních depozitech tedy zbude jen malá diplomatická pachuť po přestřelce s Bruselem a poučení, že nejefektivněji hospodářské problémy řeší samovolně tržní mechanismus.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Začněme od Adama.Běžné klišé levicových politiků a některých novinářů tvrdí, že naše současné potíže jsou způsobeny dosavadní ultraliberální politikou současné vlády. Opak je pravdou, pokud je něco zdrojem našich současných potíží, pak je to nedotažená privatizace, nedokončená liberalizace cen, nedůsledné vymáhání soukromých vlastnických práv, tedy naopak příliš socialismu, státního dirigismu a paternalismu. Český stát je zkrátka příliš tlustý a slabý, místo aby byl štíhlý a silný.
Je smutným faktem, že největší křiklouni, kteří kritizují vládu, otevřeně deklarují, že by v případě větší moci prosazovali do našeho života prvky státních zásahů, které tyto potíže právě vyvolávají! Je pozoruhodné s jakou buldočí vervou útočí někteří politici na svobodu ekonomického života, na zásady volného obchodu, jak se dožadují vysokých daní, přestože můžeme s klidem a rozmyslem vzít za ověřený fakt to, že k většímu bohatství a rychlejšímu růstu vede právě jen volný obchod, nízké daně a všeobecná svoboda při existenci malého a silného státu. Přikrmování otesánka místo chození do posilovny a diety nepovede nikdy k dobrým výsledkům na sportovišti.
Co se týče konkrétních restriktivních opatření ve státním rozpočtu, které se rozhodla prosadit vláda, jedná se zodpovědnou reakci politiků, která je i ve světovém, natož evropském měřítku opravdu nevídaná. V naší dnešní situaci, kdy rozpočtové příjmy nepokrývají výdaje státního rozpočtu, by pro vládu bylo jednoduché vydat obligace a zalepit jimi vzniklou díru. Ovšem to by bylo za cenu zadlužení, které jak vidíme v západní Evropě je velmi obtížně odstranitelné a např. ve Francii vede jen k obrovské nezaměstnanosti, státním dluhům a výraznému rozpolcení společnosti.
Z ekonomického hlediska se jedná o výbornou investici, neboť rozpočtové škrty krátkodobě povedou k zpomalení, či zastavení růstu, ale v budoucnosti umožní, aby česká ekonomika mohla zdravě růst s omezením deformujících zásahů státu. Podobně jako při stávce železničářů se totiž opravdu zjistí, kde je státní asistence potřeba a kde se jí dostává jen díky hlasitým křiklounům nebo chladnému politickému kalkulu.
Jako důsledek rozpočtových škrtů bychom se tedy mohli dočkat celkového snížení podílu státních výdajů na hrubém domácím produktu, což je proces, který je z hlediska budoucího růstu i stability velmi žádoucí.
Zásadní význam má také pokračování v deregulaci cen nájemného a energií, dnešní potíže jsou totiž způsobovány i tím, že informace obsažená v cenách je státní regulací zdeformovaná a jednotliví spotřebitelé obracejí přebytek kupní síly k nákupu zboží a služeb z dovozu, což vede k nerovnováze zahraničního obchodu. Bydlení je statek vzácný a drahý a je uměle podhodnocen a díky tomu se jen problematicky reprodukuje, stát se jej snaží z druhé strany postrkovat různými zvýhodněními, ale důsledkem je jen další chaos v alokaci prostředků spotřebitelů, vznik různých úzkých míst a nestabilit v ekonomice.
Na závěr lze tedy jen ocenit kroky, které navrhla vláda Václava Klause. Právě Václav Klaus ukázal nejlepší stránky svých poltických schopností a ekonomické fundovanosti, když dokázal před hlasováním o důvěře vlády zkrotit neustále lavírující lidovce a prosadil plán, který je perspektivní i v horizontu delším než několik měsíců. Ukázal i to, že je stále tím pravým mužem na post premiéra a že zatím nemá konkurenci. Teď už mu nezbývá, než aby tento program uvedl do života a nebo čestně prohrál tváří v tvář rozpolcené sněmovně a rozhádané koalici.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Po detailnějším přečtení zjistíme, že jedná o směs makroekonomických, a mikroekonomických opatření, která mají jako společný rys především fiskální a monetární expanzi. Dále je navržena řada dnes již obecně známých institucionálních témat, čili zprůhlednění kapitálového trhu, energické potírání kriminality atp.
Je tedy vhodné diskutovat, jaké důsledky by tento hospodářský mix přinesl v případě své realizace.
Z hlediska fiskální politiky navrhují sociální demokraté na jedné straně řadu úlev, jako zelená nafta, daňové úlevy exportérům, podpora bytové výstavby nebo zkrácení doby pro odpisování hmotného majetku z hlediska daňově uznatelných nákladů. Jedná se tedy o expanzi, čili příliv peněz do ekonomiky, který by měl nastartovat hospodářský růst, přičemž zdroje hledají sociální demokraté především ve vydání státních dluhopisů.
Co se týče monetární politiky, v krátkém období navrhují neutrální přístup, tedy růst peněžní zásoby na úrovni růstu národního produktu, ve středním období pak monetární politiku expanzivní.
Cílem je tedy růst hospodářství. Ke splnění očekávání autorů vkládaných do tohoto souboru opatření jsou nutné určité počáteční předpoklady. Především je nezbytné, aby se národní produkt nacházel v oblasti pod potenciálním produktem, jinými slovy, aby existovaly v ekonomice nevyužité výrobní kapacity, tedy volný kapitál a pracovní síla. Pak expanzivní politika vlády může kromě růstu cen přinést i růst reálného produktu.
Jako indikátor stavu ekonomiky je za poměrně vhodný ukazatel považována míra nezaměstnanosti, přičemž potenciálnímu produktu přibližně odpovídá hodnota cca. 5 až 6%. Vyšší míra nezaměstnanosti značí, že ekonomika se nachází v depresním pásmu a expanzivní politika, která zvyšuje poptávku, by mohla být účinná. Naopak situace, kdy nezaměstnanost je nižší, signalizuje to, že ekonomika se přehřívá, a že další expanzivní politika stimulující poptávku už povede pouze k růstu cen a nikoli produktu.
Česká ekonomika se na jedné straně vyznačuje nevyužitými kapacitami fixního kapitálu, které by pro expanzi dávaly prostor, ale na druhé straně velmi nízkou nezaměstnaností (okolo 4%), která naznačuje, že další stimulace pomocí expanze povede jen k růstu cen. Tyto dva faktory se však nesčítají, ale násobí, to znamená, že pokud jeden faktor blokuje růst národního produktu, druhý ho nemůže vyvážit.
Antibalíček navrhuje velmi expanzivní prorůstovou fiskální a monetární politiku. V současné situaci české ekonomiky by tedy došlo při jeho aplikaci pouze ke krátkému a mírnému růstu produktu doprovázeného značnou inflací. Dodatečné náklady související s budoucím odbouráváním tohoto inflačního šoku by pak tento růst nepochybně převýšily.
Celá situace je o to komplikovanější, že Česká republika se nyní nachází v oblasti významné nerovnováhy běžného účtu, nájezdů spekulantů na českou měnu a silných devalvačních očekávání. Pokud by antibalíček přišel při současném směnném kurzu koruny, zvýšeným tlakem na růst cen by si definitivně vynutil devalvaci kurzu, neboť jeho reálné zhodnocení by už bylo zcela mimo možnosti tuzemské ekonomiky.
Pokud by antibalíček přišel po devalvaci, a to platí i pro situaci, že během jeho aplikace by k devalvaci došlo, jeho expanzivní působní by mohlo nastartovat nekontrolovatelný růst spotřebitelských cen v kombinaci s inflačními důsledky devalvace.
Autoři balíčku jsou si těchto úskalí částečně vědomi a proto navrhují administrativní opatření v podobě regulace cen a dovozní přirážky. Tato opatření však už byla v tržních ekonomikách (včetně USA) v minulosti vyzkoušena a ukázalo se, že problém dokáží pouze odsunout, nikoli vyřešit.
Z věcné analýzy tak vyplývá, že antibalíček by v současných podmínkách vedl především k velkému růstu cen a znehodnocování měny bez odpovídajícího růstu produktu a nejedná se tedy o vhodný mix hospodářské politiky.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
V souvislosti s uveřejněním vládního balíčku ekonomických opatření se objevil požadavek na odstoupení některých ministrů současné vlády. Mezi jmény, jež zaznívají nejčastěji je také ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Z nejasně formulovaných výtek se nakonec vyklubalo tvrzení, že je zodpovědný za neutěšený stav běžného účtu platební bilance, který se v současné době nachází v hlubokém deficitu.
Pro ujasnění pojmů je vhodné zopakovat, že termín saldo běžného účtu platební bilance reprezentuje v podstatě rozdíl exportu a importu zboží a služeb, termín saldo kapitálového účtu platební bilance pak rozdíl importu a exportu kapitálu.
Co tedy ministr Dlouhý zanedbal, že náš běžný účet se už dlouhou dobu potácí v hrozivých červených číslech? Odpověď je jednoduchá: vůbec nic. Obvinit státního úředníka Dlouhého z tohoto hříchu je asi totéž, jako bychom si u ministra Luxe stěžovali na nepříznivý průběh teplot během loňské sklizně.
Abychom však zůstali u faktů, bude dobré se podívat, jaké jsou faktory vzniku uvedeného jevu a jaké jsou možnosti jeho řešení. Nepříznivý vývoj běžného účtu platební bilance znamená, že více dovážíme než vyvážíme, což je zase dáno prostým faktem, že si jednotliví občané České republiky při současných cenách a platech raději kupují zboží z ciziny než zboží domácí provenience. Dostupnost zahraničního zboží je pak dána směnným kurzem mezi korunou a zahraničními měnami a tento kurz je určován Českou národní bankou.
Bylo by zásadní chybou vyčítat občanům, že si dovozové zboží kupují, neboť to by znamenalo snížení jejich individuálního užitku a nutně by to muselo vést i ke ztrátám na celonárodní úrovni. Lidé si kupují to co je v danou chvíli nejvíce uspokojuje, což je typickým rysem a zásadní předností svobodné a demokratické společnosti. Toto chovaní, které je na mikroúrovni zcela správné, racionální a efektivní, však na úrovni makroekonomické začíná vyvolávat určitou nestabilitu ohledně vývoje směnného kurzu a následně i dalších veličin.
Jaká jsou řešení? Celý problém je komplikovaný mimo jiné i proto, že ekonomická teorie nedokázala zatím prezentovat komplexní teorii směnného kurzu, ale lidské poznání tohoto problému zatím dospělo pouze k oddělenému popisu některých vlivů za určitých předpokladů a ještě navíc se tyto vlivy daří identifikovat spíše zpětně , než aby byly použitelné pro předpovědi.
Často se tedy uvádí jako medicína na náš problém podpora exportu pomocí dotací – vysvětlit ale proč by pro daňové poplatníky bylo dobré část svých příjmů odevzdávat zahraničním spotřebitelům a část těm šťastným podnikatelům, jež si dokázali u státních byrokratů tento kohoutek otevřít, o tom už zastánci tohoto opatření nemluví. Je nutné v tomto případě poznamenat, že Vladimír Dlouhý se v čele svého ministerstva nenechal příliš populisticky zlákat k podobným krokům, které dokáží pod záminkou blíže nespecifikovaného veřejného blaha do nekonečna vysávat peněženky daňových poplatníků směrem k členům nátlakových skupin.
Ještě horší jsou takové historické vykopávky jako dovozní přirážky či vysoká cla – dnešní ekonomická věda i praxe jasně ukázala souvislost mezi růstem bohatství a volným pohybem zboží, služeb a kapitálu mezi státy. Ostatně nevrlá reakce orgánů Evropské unie na naše velmi mírná dovozní depozita ukázala omezenost podobných nástrojů i z hlediska naší existence v komunitě vyspělých národů.
Řešení, která uvolní tlak v oblasti deficitu běžného účtu leží tedy pouze v oblasti působení tržních sil, určovaných chováním každého jednotlivce na trhu a na politice ČNB.
Vladimír Dlouhý tedy nedělal v této oblasti takřka nic a nutno říci, že to byla ta nejlepší možná politika – pokud uvěříme, že vláda může vyřešit např. problém produktivity práce či s tím související problém nerovnovážného směnného kursu koruny, nebudeme nikdy ani bohatí ani svobodní.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Současná snaha o posilování institucí represe vůči podvodníkům a tunelářům je správná, neboť je zcela jasné, že stát musí být silný a přísný na zlosyny. V demokratické společnosti je však také potřeba, aby byl stát malý, aby se nepletl pod nohy občanům, ale aby jim sloužil tam, kde je to nezbytné.
Tzv. “blbá nálada” ve společnosti bohužel zatím ústí ve vytváření dojmu, že jedině vláda bez naší osobní účasti stát musí může tyto problémy vyřešit a pokud jedna vláda nebude úspěšná, odvoláme v demokratických pár politiků a povoláme na jejich místo ty, kteří dnes v opozici slibují, že vlastní kámen mudrců.
Tento postoj je důsledkem zaměňování státu nebo společnosti s demokraticky zvolenou vládou. Zapomíná se ale, že život není divadlo, kde zatímco se vláda na jevišti snaží rozesmát publikum svými bonmoty, my občané v pohodě divadelního sedadla cucáme bonbóny a pokud se nám hraný kus nelíbí, naházíme na herce shnilá rajčata a povoláme na prkna jiné. Opak je pravdou – všichni hrajeme a všichni tento kus ovlivňujeme svým chováním.
V případě tunelování bank a vykrádání fondů je pochopitelná snaha všech poškozených, tedy vkladatelů a investorů, aby minimalizovaly svoje ztráty a podělili se o ně s ostatními občany České republiky, čímž se jejich škoda sníží. Vzhledem k tomu, že se vždy jedná o dobře viditelnou a hlučnou skupinu, s jejichž škodou většina ostatních soucítí, neboť se obává stejného osudu, je celkem jednoduché přesunout část vybraných daní ve prospěch smolařů. Samozřejmě pak pomocí represivního aparátu budeme stíhat podvodníky, abychom další odstrašili od podobných zločinů.
Důsledkem takovýchto opatření je pocit jistoty, že i když banka zkrachuje, o své úspory nepřijdu. Bohužel tato pohoda je a bude v naší zemi nepochybně zdrojem dalších a dalších tunelářských pokusů, neboť prémie zločince za úspěch je obrovská i když za tunelování budeme dávat trest smrti. To ostatně platí i jinde ve světě.
Frekvence těchto pokusů je přímo úměrná tomu, jak moc ze hry vyřadíme trh a spolehneme se na tloustnoucí trestní zákoník nebo větší ráži policejních pistolí. Pokud si lidé budou myslet a budou o tom vládou dále přesvědčováni, že úspory se “dávají” do bank a pak se za to “dostávají” úroky, bude u nás ráj pro tuneláře. Odmítnutí myšlenky, že lidé svobodně nakládají se svým majetkem a že volí na jedné straně mezi vysokým výnosem a vysokým rizikem a na druhé straně nízkým výnosem a mezi nízkým rizikem, je zhoubné. Je třeba odmítnout argument, že “lidé to nemohli vědět”, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé – člověk, který se nezajímá o svoje peníze a co se s nimi bude dít, když je někomu svěří, nemůže počítat nikdy, že vybředne z chudoby, za druhé štěstí a smůla, jako nepředvídatelné události byli, jsou a budou nedílnou součástí svobodného lidského života. Těm, které smůla ohrožuje existenčně pak všichni solidárně přispěcháváme s pomocí – to však není rozhodně případ toho, že najednou nemáme prostředky na dovolenou v Chorvatsku či na nový vůz
Pokud necháme působit trh, můžeme vysledovat, že podíl štěstí a smůly ohledně našeho majetku významně klesá. Trh práce zajistí snadnou změnu zaměstnání, trh bytů dostatek bytů, trh zboží vše co potřebujeme k přežití a ještě mnohokrát víc. Trh úspor pak zajistí zhodnocení našeho majetku. Bohužel pokud v této době nenecháme občany na vlastní kůži okusit hořké následky vlastního nezájmu o svůj majetek, přeroste nám “smůla” v podobě tunelářů brzo přes hlavu – říká se tomu morální hazard, občan má pocit, že jemu patří výnos, rizika však v případě neúspěchu ponesou i ostatní daňoví poplatníci.
Lidé pečlivě se starající o vlastní majetek způsobí, že podvodníci prostě nedostanou příležitost, neboť ztráta důvěry vyvěrající ze zájmu v tomto případu střadatelů znamená na trhu konec.
Je třeba uzavřít s tím, že opatření současné vlády proti hospodářské kriminalitě jsou zcela správná a je dobře, že budou zavedena, ale pokud bude vláda dále krýt ztráty postižených z peněz daňových poplatníků, bude zároveň podporou morálního hazardu střadatelů a investorů působit přesně opačně. Podvod je třeba trestat, ale všichni nemohou být zaměstnáni u policie nebo u soudu. Trh vytváří obrovský tlak na morálně správné chování zúčastněných – aby dodržovali smlouvy a platili včas za dodané zboží a služby. Tyto síly ale musíme uvolňovat a ne potlačovat.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Kdo se jen minimálně zabývá dějinami demokracií, dobře ví, že v těchto systémech dochází ke střídání politických stran jež se podílejí na moci. Jednoduchá aplikace této pozorované skutečnosti na naši společnost vede k jistotě, že se ať už dříve či později dočkáme toho, že nebude vládnout ODS se svými partnery, ale koalice vedená sociálními demokraty.Jedno je jisté – ODS a její partneři nebudou vládnout věčně. Nemusíme ani nahlížet do křišťálové koule, abychom přišli na to, že sociální demokraté se k moci dostanou buď ve volbách předčasných po nějaké větší celospolečenské krizi, za níž bude dávána vina současné koalici, nebo ve volbách řádných, kdy občanům nabídne přitažlivý program.
Problémem, který leží v základech programů všech levicových stran na konci 20. století, je intelektuální dědictví těch, kteří se domnívali, že ekonomický výkon země lze zajistit centrálním řízením na úrovni státu s různým stupněm důrazu na tento aspekt. Tyto principy byly oporou ideových programů demokratické levice po celou dobu jejich existence a od 30. let tohoto století si získávaly stále více příznivců.
Po dlouhém období, kdy naše poznávání ekonomických zákonitostí ukazovalo, že stát se nemá ekonomicky angažovat a ni to nemá žádnou cenu, neboť to nevede k nějakým pozitivním změnám v produkovaném bohatství, svitla v 30. letech jiskra naděje, že ekonomické procesy lze usměrnit z úrovně vlády tak, že to povede k všeobecnému růstu.
Demokratická levice na celém světě se okamžitě pustila do experimentu, který trval až do konce 60. let a skutečně se některým zdálo, že lidstvo má pod kontrolou růst vlastního blahobytu ve smyslu znalosti vládních opatření jež povedou k růstu bohatství, aniž by to občany takto řízených států stálo více úsilí a důmyslu.
Na začátku 70. let prakticky po 40 letech intervencionistické vládní politiky se ukázalo, že oběd zadarmo opravdu neexistuje. Lidské poznání, které se vyvíjí evolučně, dospělo k závěrům, že bohatství lze zvyšovat nikoli cly, ale volným obchodem, nikoli vládními útratami na dluh, ale zvyšováním produktivity práce, nikoli tištěním peněz, ale maximálním úsilím každého člena společnosti a že utrácet lze jen to, co vyděláme.
Od té doby lze také datovat ideologické problémy demokratické levice, neboť ekonomická realita se rozešla s myšlenkami, které stojí v základech jejich volebních programů. Po 40 letech experimentování se prokázalo, že součet dvě a dvě se nerovná pět. Musíme si uvědomit, že to byl značný intelektuální pokrok a výkon, neboť po jistou dobu, se zdálo, že živobytí na neustále narůstající dluh může fungovat věčně. Ti, kteří tvrdili opak, byli považováni za pravicové extrémisty a dostalo se jim uznání až v druhé polovině jejich života. Nelze nezmínit dva nositele Nobelovy ceny – Fridricha Hayeka a nedávno Prahu navštívivšího Miltona Friedmana.
Bohužel socialisté dnes musí čelit konfrontaci svých programů s realitou, která je usvědčuje z nerealizovatelnosti. Klasické levicové strany v Německu či Francii se tak dnes potýkají spíše sami se sebou než se svými volebními soky. Ve Velké Británii pravicová politika nastartovaná Margaret Thatcherovou má natolik přesvědčivé výsledky, že labouristé museli odhodit svoje klasická témata, jako je. růst vládních výdajů bez patřičného krytí či znárodňování podniků. Britové a s nimi i všichni občané demokratických států si musí klást otázku, jestli toto je nová podoba levice a čím se vlastně liší od myšlenek pravicových stran.
Česká sociální demokracie ve snaze co nejjasněji se vyhranit od stran vládní koalice se úporně drží klasického levicového hospodářského konceptu – utrácet a teprve pak se ptát, kde na to vzít. Nelze jí dokonce upřít značnou dávku konzistence volebního programu a vlastního chování, kauza s neplacením daní je předobrazem vlády levice, tak jak ji známe do konce 60. let – rozhazovat a pak celý problém s humbukem prohlašovat za politickou kauzu.
Co plyne z řečeného? Spoléhat na sebe a na svoje dovednosti a nečekat co za nás vláda udělá. Určitě za nás nepůjde ráno do práce. Dvě a dvě jsou prostě vždy čtyři.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Vláda se rozhodla přistoupit k řešení současných problémů české ekonomiky aktivně. Z navrhovaných opatření je zřetelná snaha o zvýšení spořivosti obyvatel. To by v úvahách vlády mělo snížit poptávku a tím také tlak na schodek obchodní bilance. Vládní opatření jsou jistě míněna dobře, ale jako každý lék mohou mít i vedlejší účinky. Nejvyšší opatrnost je na místě, neboť vláda se pouští do aktivní hospodářské politiky, což je činnost, kterou žádná vláda na světě příliš neovládá a ani ovládat nemůže.
Zvýšení míry úspor obyvatel mají zajistit dvě zásadní opatření – prodej státních obligací a snížení povinných minimálních rezerv komerčních bank u centrální banky (určitá část prostředků, které komerční banka nemůže využívat a nenesou žádný úrok ani jiný zisk), jež by mělo vést k růstu úroků z vkladů.
Podívejme se nejprve na prodej obligací – prodává-li vláda obligace, znamená to, že lidé dostanou obligace a vláda peníze, dochází tedy k peněžní restrikci, pokud vláda dál peníze neutratí. Je tu však háček. Vládní obligace jsou pro střádaly velmi zajímavé, neboť jsou stoprocentně garantovány státem a pokud mají ještě slušný výnos, není nejmenší důvod proč do nich nepřesunout maximum svých úspor. Je to velmi výhodné, neboťNavíc pokud existuje trh takovýchto obligací, může je jejich majitel kdykoli prodat a získat svoje úspory tehdy, kdy je potřebuje a nemusí čekat na dobu splatnosti jako třeba u spořícího vkladu v bance. Majitel obligace neztrácí ani naběhlé úroky, neboť ty jsou alikvotně obsaženy v tržní ceně obligace.
Pokud je tedy vládních obligací dostatek dochází k tzv. vytěsňovacímu efektu (crowding-out) – střadatelé svoje úspory přemísťují z bankovních vkladů a podnikových obligací do obligací vládních. To znamená, že banky mají menší zdroje pro poskytování úvěrů podnikům (pokles nabídky úvěrů při stejné poptávce) a to vede k růstu cen úvěrů, čili k růstu úrokových měr, což nastolí opět rovnováhu (poptávka po úvěrech ze strany podniků díky vyšším úrokům klesne).a jsou nuceny půjčovat podnikům za vyšší úrok.
Dnes se již všichni ekonomové shodují, že tento efekt působí, diskuse je okolo míry. Pokud lidé budou spořit více, bude jen částečný. Jedno je jisté – vládníVládní obligace přinesou vždy alespoň částečné zdražení úvěrů pro podnikatele a v realitě ČR, kdy bankovní sektor znovubuduje svoji důvěryhodnost lze spíše očekávat přesun současných úspor z bank do vládních obligací, tedy klasické vytlačování.
Druhé opatření, zvýšení úrokových měr z vkladů přes snížení povinných minimálních rezerv komerčních bank, je ještě daleko problematičtější, než prodej státních obligací. Na prvním místě se jedná o očividnou snahu o narušení nezávislosti centrální banky na vládě, což je velmi nebezpečný precedens a zcela se odchyluje od dříve deklarovaného a velmi osvědčeného modelu nezávislé centrální banky po německém vzoru.
Na místě druhém se pak jako zásadní jeví snaha o změkčení monetární politiky v době, kdy je velký schodek obchodní bilance financovaný přebytkem na kapitálovém účtu. Tato situace není zcela nepodobná situaci Mexika v roce 1994, kdy po ztrátě důvěry zahraničních investorů došlo ke kolapsu mexického pesa a to ztratilo proti dolaru více než 50% ze své hodnoty s následnými negativními efekty v celé mexické ekonomice. Tato krize byla také z mexické strany doprovázená nedůslednou monetární politikou mexické vlády a centrální banky, což je dnes považováno za jeden z faktorů hloubky propadu mexické měny.
Pokoušet důvěru zahraničních investorů podivnými gambity, kdy zmrazení růstu platů budeme kompenzovat růstem úroků z vkladů za cenu uvolnění monetární politiky připomíná tahání tygra za ocas.
Celá současná patálie vlády vyplývá z odložení názorů, které její členové zastávali v 1. polovině 90. let jako výsledek svého předchozího vědeckého poznání – že vládu nemáme od toho, aby nám nosila modré z nebe, ale aby nám kultivovala a pomáhala prosazovat pravidla společenského soužití a ekonomické soutěže a přitom co nejméně omezovala naši individuální svobodu. Vytvářet bohatství je už starost každého z nás.
Bohužel např. náprava tristního stavu našeho soudnictví je daleko méně efektní pro voliče, než jakékoli opatření, které nám slíbí koláče bez naší práce a tak budeme muset vydržet pravděpodobně i tento “balíček” opatření a nezbývá než doufat, že napáchané škody budou co nejmenší.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Kdo jen trochu pozorně sleduje vývoj hospodářství ČR, jistě zaznamenal nová fakta o vývoji hospodaření státního rozpočtu. Zdá se, že začalo docházet ke změně, která je zatím poměrně nenápadná, ale o to nebezpečnější. Zrekapitulujme fakta, státní rozpočet hospodařil v uplynulých obdobích takto: 1994 přebytek 1% HDP , 1995 přebytek 0,6% HDP, 1996 schodek 0,1% HDP, od začátku roku 1997 zaznamenává rozpočet prohlubující se deficit při neustálém tlaku na udržení či dokonce zvýšení jeho výdajů.
Na první pohled by se mohlo zdát, že vše je v nejlepším pořádku, zláště podíváme-li se na údaje z ciziny, kde je nevyrovnané hospodaření státních rozpočtů běžné a navíc v daleko větších měřítcích, než zatím u nás.
Bohužel nejen čísla ale hlavně politická atmosféra v České republice začínají naznačovat jistý trend, který se v horizontu delším než jedno volební období jeví jako velmi problematický. Jedná se o směřování k deficitu státního rozpočtu.
Podívejme se krátce do historie, abychom ujasnili vývoj názorů na tuto problematika. Až do 30. let našeho století bylo považováno vyrovnané hospodaření vlád až na období válek za samozřejmou a nutnou věc, což bylo předmětem shody jak ekonomů tak politiků. Pak ale publikoval J.M. Keynes svoji slavnou ekonomickou teorii, jež obhajovala vládní zásahy do ekonomiky. Tato teorie byla praktickým vodítkem hospodářské politiky vlád vyspělých zemí až do druhé poloviny 60. let, kdy realita obrovských státních dluhů a deficitů i ekonomická teorie ukázaly další neudržitelnost tohoto přístupu.
S jistou nadsázkou lze říci, že dědictví, které nám zůstalo po Keynesovi jsou protržené zábrany k užívání peněz daňových poplatníků poltiky pro domnělé zvyšování blaha společnosti. Zůstala sladká víra, že bohatství všech jednotlivců lze zvýšit nejen poctivou prací, ale také politickým rozhodnutím, naivní víra, že když si zvýšení tohoto bohatství odhlasujeme, vláda rozdělí manu spadlou z nebe ke spokojenosti všech. Politické rozhodování má však schopnost pouze někomu prostředky vzít, aby je přesunulo k někomu jinému přičemž se jich část ztratí na obsluhu tohoto přenosu. Standardní argumentace tvrdí, že tyto přesuny vedou např. od bohatých k chudým, ale přesné výzkumy, které prováděl např. známý americký ekonom a teoretik veřejné volby Gordon Tullock, ukazují, že prostředky jsou přerozdělovány především uvnitř střední vrstvy společnosti.
Sledování vývoje naší společnosti bohužel začíná připomínat tento historický vývoj v poněkud zkrácené podobě. Nejprve bylo období rozpočtové disciplíny, kdy Václav Klaus a jeho ideoví kolegové vymezili roli státu, vyrovnanosti státního rozpočtu a spoléhání se jednotlivce sama na sebe. V současné době se nacházíme na začátku druhého období, které opět nastartoval Václav Klaus svým výrokem o ukončení transformace, a to období, ve kterém začínají padat zábrany pro politické využívání peněz za účelem domnělého zvyšování bohatství. Toto druhé období skončí vystřízlivěním, kdy bude ekonomika trpět již neúnosným státním dluhem i deficitem státního rozpočtu.
Třetí období, kterým v současné době procházejí vyspělé země přináší kocovinu vyplývající z možností řešení problémů, jejichž trvání je podstatně delší než volební období politiků, kteří tím pádem nemají zájem na jejich realizaci.
Řešení jsou pak realizovatelná až v době, kdy je nalezena nějaká výrazná nadčasová idea, jako např. projekt Evropské měnové unie, nebo dojde ke konsensu všech poltických stran a občanů, jako je tomu např. v USA. Oboje však není otázkou jednoho roku a politická cena je vysoká. Navíc dlouhodobé státní dluhy podvazují růstovou schopnost ekonomiky a snižují její celkovou efektivitu, což v případě naší země znamená fatální ohrožení našeho přibližování evropskému hospodářskému standardu.
Na závěr lze shrnout – po období kdy budeme projídat své úspory, se budeme cítit velmi příjemně, asi jako když vybereme vkladní knížku. Až nám dojdou peníze, půjčíme si, abychom udrželi nasazený životní standard, no a až už nám nikdo nebude chtít půjčit, budeme muset zase do práce a co vyděláme navíc, budeme muset odvádět na splátky dluhů i s úroky. Realitě se dá prostě uniknout jen přechodnou dobu a navíc to není nikdy zadarmo a proto střízlivost a střídmost platí pro jednotlivce jako pro státní rozpočet.
Ladislav Možný
autor je ekonom, výkonný ředitel PR agentury Dynamic Partners, s.r.o.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Sledujeme-li veřejná prohlášení představitelů sociální demokracie po volbách, zjistíme, že se na stůl opět dostává téma schodkového financování veřejných rozpočtů. Sociální demokraté v té souvislosti zmiňují tzv. maastrichtská kritéria měnové unie, které mj. mluví o přípustnosti deficitu veřejných financí ve výši 3% hrubého domácího produktu.
Seznamme se s pojmy:Nejdříve musíme odlišit pojmy, jejichž záměna může vést ke zmatení jazyků. Ddeficit nebo také schodek státního rozpočtu znamená rozdíl mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu za rok. Národní dluh pak reprezentuje celkový součet schodků a přebytků za minulá období, čili je to celkové zadlužení a každý rok se mění právě o schodek či přebytek státního rozpočtu.
Jak vůbec historicky vznikl nápad utratit přes státní rozpočet více, než kolik stát vybere na daních? Až do 30. let našeho století ekonomie neznala důvod k takovému jednání a státní rozpočty byly vesměs malé a mimo období válek i vyrovnané. Zlom nastal až v době velké hospodářské krize ve 30. letech. Ekonomové se pokusili reagovat na nevídanou depresi a hledali doporučení pro vládu, co by měla dělat. V roce 1936 publikoval britský ekonom J.M. Keynes dílo Obecná teorie zaměstnanosti., úroku a peněz. Toto dílo se stalo základem praktické vládní politiky na dalších 30 let, neboť v něm Keynes zdůvodnil nutnost vládní intervence do ekonomiky právě formou vládních výdajů.
Keynes a jeho následníci mimo jiné mluví o potřebě vládních zásahů v období recese, kdy by vláda měla prostřednictvím schodkového rozpočtu utrácet více než vybere, aby pomohla překonat krizi. V období hospodářské konjunktury by pak vláda měla pomocí rozpočtového přebytku splatit dluh z předcházejícího období krize. Mluví se o tzv. cyklicky vyrovnaném rozpočtu.
V praxi však do těchto ryze ekonomických problémů vstupují demokratické volby. Politici ale rozpoznali, že je možné a později již nutné si kupovat hlasy voličů za výdaje státního rozpočtu. Protože problém hospodářského cyklu většinou přesahuje jedno volební období, pro dosažení úspěchu ve volbách se dosavadní vládnoucí politici nemohou zmiňovat o splácení dluhů, které nadělali a p. Pokud vyhraje opozice, tak zase vesměs odmítá odpovědnost za dluhy minulé vlády a nechce se diskreditovat vysokými daněmi. Důsledkem je dlouhodobý deficit státního rozpočtu a postupné narůstání národního dluhu, tedy něco zcela jiného, než zamýšlel Keynes a jeho stoupenci.
DNárodní dluh je do jisté velikosti relativně bez problémů a tak se pozornost upírá spíše k deficitu, ale dnes , kdy jsou země Evropské unie v průměru zadluženy zhruba z 70% hrubého domácího produktu (např. Belgie okolo 140%, Itálie okolo 125%, Německo okolo 60% - údaje za rok 1995), vzrůstají potíže spojené se splácením jistiny i úroků tohoto dluhu. Vede to mimo jiné k tlaku na růst úrokových měr nebo cen a přispívá k růstu nezaměstnanosti.
Veřejný dluh je totiž dluh jako každý jiný. Kdo by nesplácel, už by nedostal vypůjčeno. Život na veřejný dluh je příjemný až do okamžiku, než si uvědomíme, od koho si půjčujeme. U veřejného dluhu jsme to mi sami, naše úspory v bankách, za které tyto nakupují státní obligace, a dále investoři z ciziny. Situace je podobná jako u domácnosti. Pokud si budu vybírat peníze ze své vkladní knížky, dokud budou úspory stačit, budu se mít lépe, než když budu žít jen ze svého platu. Když dojdou vlastní úspory, mohu si ještě vypůjčit, ale pak zase budu muset dluh splácet. Když dluh příliš naroste, začnu ho splácet jiným dluhem. K tomu se přidávají nepříjemné úroky a já jsem stále zadluženější. Toto je přesně případ veřejných rozpočtů většiny vyspělých zemích.
Na úrovni dnešního ekonomického poznání je již zřejmé, že velký státní dluh je velkou ekonomickou přítěží. Proto se také dnes většina zemí snaží najít řešení a státní zadlužení snížit. Realizace jednotné evropské měny je dnes prakticky jediným politicky průchodným zdůvodněním pro veřejné úspory v Evropě, přestože i politicipoltici již několik let vědí, že je nutná akce již několik let, ale nechtějí tím snižovat svoje šance na znovuzvolení.
Mluví-li tedy čeští sociální demokraté o možném deficitu státních financí, pokoušejí se nás zatáhnout do úplně stejné bláta, ze kterého se dnes snaží většina vyspělých zemí vytáhnout svoji káru veřejných financí. Podobně je tomu s argumentem povolených 3% deficitu státního rozpočtu. Toto kritérium jednotné evropské měny se drtivá většina evropských zemí snaží dosáhnout snížením svého deficitu, nikoli jeho zvýšením.
Posledním podivuhodným argumentem sociálních demokratů je načasování uvedení státních financí do deficitu již příští rok. Pokud by nějaký "odborník" (Miloše Zemana nevyjímaje) na jakékoli ekonomické vysoké škole v základním kurzu makroekonomie navrhl pro ekonomiku v růstové fázi, což je případ České republiky, podporu poptávky deficitem státního rozpočtu, musel by si zkoušku nutně zopakovat a to bez ohledu na ekonomickou orientaci vyučujícího.
Růst cen a prohlubování schodku obchodní bilance by nám bylo v praxi odměnou.
Závěrem lze tedy říci: velký národní dluh a dlouhodobý schodek jsou každopádně škodlivé. Z politických důvodů k nim vede cesta od schodků malých, takže právě díky politickým důvodů není radno si se schodkem státního rozpočtu zahrávat. Cesta do pekel je vždy dlážděna dobrými úmysly.umysly.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Před senátními volbami poněkud utichl spor o liberalizaci řady doposud státem regulovaných cen, přestože se jedná o věc, která se dotýká každého z nás. Vazba vede k inflaci a k využívání zdrojů v ekonomice.
Na první pohled se zdá, že je to vlastně výhodné, když stát prostřednictvím zákonů zařídí, aby za některé statky, jako je nájemné nebo elektrická energie, platil spotřebitel nějaké rozumné předem definované částky. Bohužel tato prvoplánová logika nebere v potaz ztráty, které působí.
Podívejme se nejprve na inflaci. Proč je růst cen škodlivý? V teoretickém případě, kdy by všechny ceny v ekonomice rostly rovnoměrně, nepůsobila by inflace žádné škody. Tento předpoklad je však zcela nereálný. Ceny v ekonomice rostou vždy nerovnoměrně, tedy v některých oborech rychleji, v jiných pomaleji a je nasnadě, že podnikatel v oboru, kde ceny rostou rychleji je na tom lépe, než v oboru, ve kterém jsou ceny stabilní., což vede k chybnému rozhodování o volbě oboru podnikání.
Dalším místem, kde růst cen škodí, jsou úspory obyvatel. Růst cen je obecně výhodnější pro dlužníka, než pro věřitele, neboť růst cen snižuje reálnou hodnotu spláceného dluhu a dochází tak k přesunu hodnot od věřitele k dlužníkovi. V situaci věřitele jsme však my všichni jako vkladatelé úspor u bank a v situaci dlužníků jsou ti, kteří si od bank vypůjčují. Inflace nám ujídá úspory, dlužníkům dluhy. Tento proces je samozřejmě zcela nežádoucí.
Inflace je však obtížně měřitelná a proto se pro její zjišťování používají různé indexy, z nichž na veřejnosti nejznámější je index spotřebitelských cen. Ten charakterizuje průměrnou míru růstu cen skupiny zboží a služeb tzv. spotřebitelského koše, ve kterém jsou zastoupeny produkty dle určení odborníků. Elementárním rozporem spotřebitelského koše je na jedné straně snaha o časovou posloupnost údajů, které jsou určeny jednotnou metodikou a dají se srovnávat a permanentním zastaráváním složení spotřebitelského koše, které čím je starší, tím méně odpovídá stále se měnícím spotřebním zvykům obyvatelstva.
Buď máme tedy časově dlouhou porovnatelnou řadu výsledků, které však stále méně obrážejí realitu, a nebo obměňuji spotřební koš a dostávám lepší zobrazení skutečného růstu cen, ale nemohu tyto údaje dobře srovnávat v čase, neboť byly získány různou metodou.
Ceny však v ekonomice hrají zásadní roli. Přinášejí nám všem informaci o tom, kam máme napřít svoji aktivitu. Kupujeme věci levné a dostupné a omezujeme spotřebu věcí drahých a nedostupných. Tam kde jsou ceny vysoké pak směřujeme svoji činnost, vymýšlíme nové technologie, abychom dosáhli maximálního zisku a důsledkem je pokles cen a větší dostupnost daného statku.
Takto zcela mimoděk zajišťuje trh optimální využívání omezených zdrojů jako jsou lidská práce, kapitál i zdroje přírodní. Nutnou podmínkou tohoto procesu je ale dostatek správných informací pro účastníky trhu, které jsou obsaženy v cenách.
Pokud tedy existuje inflace a ceny rostou nerovnoměrně v různých oborech, účastníci trhu, ať už spotřebitelé nebo výrobci, mají špatné informace a omezené zdroje (např. peníze), které mají k dispozici, používají neoptimálním způsobem.
Učebnicovou ukázkou je regulace cen elektrické energie v České republice. Před několika lety se zdálo, že je výhodné vytápění elektrickým proudem, neboť ceny byly nízké. Dnes ti, kteří tento způsob zvolili na základě informací, které měli tehdy k dispozici, bohužel silně prodělávají, neboť vláda tyto ceny zvýšila. Došlo k chybné alokaci zdrojů.
Vládaní regulace cen a inflace tedy působí v tomto případě podobně. Matou obyvatelstvo v jeho rozhodnutích a snižují tím celkovou efektivitu hospodaření. Vláda je totiž nevyzpytatelným faktorem, neboť její směřování závisí na politické situaci, jak můžeme dnes sledovat na vývoji ODS od svého vzniku až k dnešnímu stavu.
Z toho plyne, že vláda by se měla do ekonomiky míchat co nejméně, protože představuje pro ekonomické subjekty další významnou obtížně odhadnutelnou neznámou, kterých je pochopitelně beztak dost. Navíc vláda tím, že ceny deformuje, skrytě podporuje i inflaci, neboť se vytvářejí očekávání o jejich růstu a to samo vede k zabudování škodlivé inflace do ekonomiky.
Inflace má pak také významně ujídá z úspor obyvatel, a to už je věc, která se týká každého z nás.
Pokud se tedy ODS jako hlavní vládní a proreformní strana nesoucí největší odpovědnost v obavě z výsledku senátních voleb bude snažit voličům servírovat sociálně demokratickou politiku včetně různých regulací cen, nutně se odsuzuje do postavení, která je nejen nezodpovědné, ale také předem prohrané. Volič pravicové strany očekává rozumnou starost o naše celkové bohatství a přenechání iniciativy na něm samém a pokud ne bude volit sociální demokracii. Řád a pořádek totiž slibují všechny strany našeho politického spektra.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Castá tvrzení, že na tržní síly v zemědělství se nelze spoléhat, nelze empiricky ověřit. V našem evropském sousedství totiž volný trh v zemědělství nikde neexistuje.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Přijetí významné novely Živnostenského zákona je potvrzením liberalizačního úsilí, které se s nemalými obtížemi prosazuje od změn v roce 1989. To, že se podařilo odolat požadavkům nátlakových skupin, které vycítily, že mají jedinečnou příležitost si do budoucna zajistit nebo dokonce vylepšit svoje postavení a příjmy, je nefalšovaným úspěchem těch, jež usilují o svobodnou a zodpovědnou společnost.
Podíváme-li se na okolnosti, zjistíme, že doba rozhodně nepřála uvolnění. Blížící se konec volebního období je v demokraciích standardně poznamenán snahou vlád a parlamentů zalíbit se potenciálním voličům, čehož využívají zformované a mediálně obratné nátlakové skupiny, aby si na úkor široké veřejnosti daňových poplatníků vylepšily pozici za příslib přízně vládnoucím stranám. Na konci volebního období jsou také organizované zájmy nejlépe zformovány, neboť měly k dispozici celé volební období na to, aby navázaly osobní kontakty se státní byrokracií a politiky, a dále aby dostatečně dlouho masírovaly veřejné mínění přes sdělovací prostředky ve snaze prezentovat svůj ryze soukromý zájem jako zájem veřejný.
Standardně platí, že zájmy nátlakových skupin jsou koncentrované, zatímco zájmy daňových poplatníků rozptýlené. Konkrétní lobbysté mohou získat mnoho, jednotliví daňoví poplatníci málo. Ono známé, když mi dá každý jednu korunu, jemu neubyde a já budu mít 10 milionů, zde platí doslova. Daňovému poplatníkovi se nevyplatí kvůli koruně běžet do parlamentu a psát do novin, ale pro lobbystu každopádně ano, jeho potenciální zisky jsou velké. Situace, kdy zájmy a potenciální zisky lobbystů jsou koncentrované, zatímco zájmy a ztráty daňových poplatníků, na jejichž účet většinou návrhy nátlakových skupin jdou, není obecně pro uvolňování podmínek lehká, Ppřed volbami pak toto platí dvojnásob.
Každá skupina, která dokáže dostatečně jasně zformulovat svůj zájem, usiluje o takové legislativní úpravě své činnosti, která se co nejvíce podobá feudálním cechovním vzorům, kde výbor výrobců řídí vstup do odvětví a úroveň produkce uměle omezuje tak, aby všem svým členům zajistil dostatečný příjem. Je jasné, že je toto uspořádání výhodné pouze pro ty, kteří takto organizováni jsou, zatímco všichni ostatní jim musí platit cenu vyšší, než jaká by byla při volné konkurenci v odvětví a tedy na toto uspořádání doplácejí. Takováto struktura legislativního uspořádání v jakémkoli odvětví má charakter monopolu.
Je jen logické, že každý, komu se podaří do cechu dostat má automaticky zájem na jeho další existenci, neboť mu zaručuje jistotu příjmu a omezenou konkurenci. Toto neofeudální uspořádání má rovněž zásadní nevýhodu v takřka úplné nemožnosti jeho odstranění. Zájmová skupina, které se podařilo etablovat na základě platného práva, si vytvoří dobré organizační struktury, které ji v případě ohrožení umožní mobilizovat všechny protiliberalizační síly - zákulisní jednání a mediální kampaň, která přesvědčuje daňového poplatníka, že bez cechovní kontroly nebude zaručena kvalita poskytovaného zboží a služeb a lidé budou ohroženi na zdraví i na majetku pochybnými zlatokopy, kteří nebudou sledovat žádný jiný cíl, než rychlý zisk za každou cenu. Proti této demagogii se velmi obtížně postupuje vpřed a nejlepším řešením je vůbec nedopustit vznik nátlakových skupin na základě práva.
Je třeba poznamenat, že společnosti se vyplatí omezit vstup do některých činností, jejichž důsledky mohou způsobit škodu na majetku či zdraví, ale zde platí stejně jako jinde, že nikdo by neměl být soudcem ve své vlastní věci. Proto je vhodnější ponechat kontrolu vstupu do vybraných odvětví podnikání raději na státním byrokratovi, neboť ten alespoň nepřímo podléhá veřejné kontrole na politické scéně prostřednictvím pravidelného konání voleb, zatímco cechy se deklarují jako apolitické organizace a daňový poplatník už po jejich etablování nemá žádnou šanci promlouvat do jejich činnosti i když jde samozřejmě o jeho peníze.
V České republice a před rozdělením v Československé republice se díky obecnému liberálnímu klimatu a samozřejmě díky snaze konkrétních lidí podařilo legislativně etablovat jen těm nejobratnějším lobbystům. Povinné členství ve svých cechovních organizacích mají např. právníci, lékaři, lékárníci, daňoví poradci atp., tedy vyložené elity společnosti, jejichž členové dokáží mistrně argumentovat ve prospěch svých partikulárních zájmů, kteří dokáží zaměnit za zájmy veřejné jak v kuloárech, tak prostřednictvím médií na veřejnosti.
Ostatní, kteří neuspěly, tak zůstali vystaveni vlivu široké konkurence, což je pochopitelně pro širokou veřejnost výhodné. Jestliže však cechy jsou nyní pro nátlakové skupiny nedostupné, novelizace Živnostenského zákona se jevila jako vhodná příležitost pro alespoň nepřímé omezení konkurence. Stanovení různých podmínek praxe v oboru, kvalifikačních zkoušek či přímo administrativních omezení počtu podnikajících účastníků na trhu by alespoň částečně snížilo konkurenční tlak na nynější účastníky soutěže. To vše samozřejmě pod praporem ”zájmu” zákazníka a zvýšení kvality poskytovaného zboží a služeb.
Omezení prostřednictvím podmínek vstupu do podnikání např. podmínkami v Živnostenském zákonu je měkčí pro na trh nově vstupující subjekty než ustanovení cechovní organizace, která dozírá na totéž, neboť změna zákona je relativně obtížná, zatímco vstupní podmínky do cechovních organizací mohou ony sami pružně měnit dle počtu uchazečů tak, aby se počet podnikajících subjektů příliš nerozrostl.
Je jen žádoucí, že přesto zákonodárci schválili snížení počtu nějakým způsobem omezovaných živností, neboť to představuje pro řadu nových subjektů snížení jejich transakčních nákladů, což by mělo vést ke zvýšení konkurence na deregulovaných trzích.
Transakční náklady v širokém pojetí, tedy nejen peněžní, ale i časové a subjektivně-psychologické, jsou totiž v moderní ekonomii, reprezentované např. nositeli Nobelovy ceny Coasem a Northem, důležitým faktorem, určujícím dlouhodobý rozvoj té které země. Instituce, jako jsou zákony by se logicky měly vyvíjet tak, aby docházelo právě k minimalizaci transakčních nákladů, jež s nimi souvisí, tedy nejen např. poplatků za licenci, ale hlavně komplikací, jež souvisí v tomto případě se vstupem na trh a jež požírají úsilí a čas jednotlivých subjektů. Pokud tyto transakční náklady poklesnou, povede to ke zvýšení počtu účastníků na deregulovaných trzích, ke zvýšení konkurence a tím i k celkovému růstu efektivnosti.
V realitě však k minimalizaci transakčních nákladů nedochází rychle a všude, jak by se dalo očekávat z čistě ekonomické úvahy, ale vlivem ideologie a různých zájmových tlaků se daří leckde transakční náklady naopak zvýšit tak, že profituje úzká skupina na úkor většiny. Snaha o hru s nulovým součtem, kde jedni získávají na úkor druhých je v kontrastu s celkovým zvýšením efektivnosti produkce při poklesu transakčních nákladů, která přináší užitek všem účastníkům směny.
Kromě zjednodušení v oblasti vstupu do některých podnikatelských odvětví pak novela Živnostenského zákona přinesla i zvýšení právní perfekce, které vyplývá z reakce na praktickou aplikaci předchozího znění. Tento směr vývoje legislativy má rovněž pozitivní vliv na efektivnost ekonomiky, neboť snižuje nejistotu ekonomických subjektů ohledně výkladu zákona nebo odstraňuje opatření, jež se už v praxi přežila a stala se brzdou v reálném životě.
Na závěr je třeba podotknout, že význam liberalizačních tendencí v zákonodárství nemá jen okamžitý význam, neboť pokud je legislativa určitou dobu stabilní, tržní subjekty se jí dokáží přizpůsobit a za cenu zvýšení transakčních nákladů nastavené překážky překonat, ale z dlouhodobého hlediska vede liberalizace k růstu efektivnosti celého národního hospodářství a ke zvyšování pružnosti reakce na neočekávané události celé podnikatelské sféry. Novela Živnostenského zákona pokračuje v nastoupené tendenci a je tak dalším kamenem ve stavbě moderní dynamické a liberální české společnosti.
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů] | |
Na stránkách MF Dnes dne 7.9.1994 publikoval pod nadpisem "Premiér se ukázal zřejmě špatným prognostikem" pan Jiří Rusnok, polemiku na téma životní úroveň. Jeho pohled je, domnívám se, natolik jednostranný, že nezbývá, než ho alespoň z části doplnit či dokonce opravit.
Pan Jiří Rusnok si pro své tvrzení, že životní úroveň nemůže do dvou let dosáhnout úroveň před transformací, vzal dva argumenty: Ukazatel soukromé spotřeby na obyvatele ve stálých cenách a ukazatel průměrných reálných mezd a prognózoval jejich vývoj. Jeho výsledek obou těchto ukazatelů však předtransformační hodnoty nepřekročil a z toho vyvozuje, že životní úroveň nebude stoupat tak rychle, jak očekává premiér. Úskalí tohoto tvrzení se dají vymezit asi do těchto okruhů: problém zjišťování reálných veličin v ekonomice, problém šedé ekonomiky a problém vymezení samotného pojmu životní úroveň.
Autor použil dvě reálné veličiny (tedy očištěné od inflace). K jejich zjištění je však potřeba nejdříve znát běžné hodnoty včetně vlivu růstu cen. Pak je nutné tyto běžné hodnoty od růstu cen očistit. Běžně k tomu používané indexy spotřebitelských cen a životních nákladů mají však zabudované dvě chyby, které vedou k podhodnocení veličin reálných, neboť růst cen je přeceněn. Je to za prvé problém složení spotřebního koše, čili souboru věcí, u kterých sledujeme růst cen.
Toto složení není nikdy zcela reprezentativní, neboť jeho složky, u kterých rostou rychleji ceny jsou často u spotřebitelů nahrazovány levnějšími produkty. Efekt nahrazování , který přeceňuje růst cen se pak projevuje výrazně tam, kde dochází k jejich prudkému pohybu. Pro statistika pak vzniká neřešitelné dilema, kdy obměna spotřebního koše vede k potížím s porovnáváním s údaji z minulosti a stálost vede k číslům odtrženým od reality. Konkrétně u nás se používaná metodika byla zavedena v roce 1989 a vzhledem ke změnám, ke kterým za tu dobu došlo se změní od příštího roku. Za druhé pak se projevuje efekt růstu kvality. Růst cen není způsoben čistě inflací, ale také růstem kvality prodávaných výrobků. Oba tyto efekty lze jen těžko kvantifikovat, ale oba působí stejným směrem, tedy nadhodnocují růst cen, podhodnocují reálné veličiny a jejich existence je nepopiratelná.
Dalším problémem, který úzce souvisí s životní úrovní je existence podzemní ekonomiky. Tou je míněna veškerá produkce, která uniká finančním orgánům. Melouchaření, nehlášené nájmy a podnájmy, zaměstnávání na černo, ale i vzájemná výpomoc typu "já ti udělám daňové přiznání, ty mě spravíš auto" jsou všechno akce, které nejsou nikde registrovány a přesto zvyšují reálný příjem obyvatel. Prostředí, kde zdanění je vysoké a šizení státu není považováno za nic odsouzeníhodného, je podhoubím pro lidskou vynalézavost, jak se nedostat do statistiky berního úřadu. Dle některých odhadů v USA tento sektor vytváří navíc asi 10% hrubého národního produktu, ve Francii asi 33%, v Itálii dokonce 40% hrubého národního produktu*. První odhady u nás mluví asi o 10%.
Oba předcházející argumenty tedy sice nejsou přesně vyčíslitelné, ale o jejich existenci lze těžko diskutovat, výkon ekonomiky je tedy oficiálně podhodnocen. Chorvatské, italské a španělské pobřeží potápějící se v horkém létě pod náporem českých turistů budiž toho příkladem.
Nejslabším bodem celé úvahy Jiřího Rusnoka je ale zúžení pojmu životní úroveň na dva ekonomické ukazatele, jejichž hodnota je, jak jsem ukázal výše, beztak nutně podhodnocená. Dnes už má mnoho lidí pocit že demokratická společnost tady byla od nepaměti a naší životní úroveň měříme jen reálnou mzdou na osobu. Uvědomme si ale, že k životní úrovni patří bezpochyby i svobodný tisk a kultura, politické strany, parlament. Těmito položkami jsme si naší životní úroveň podstatně vylepšili teprve před pěti lety. Pokud bychom považovali pokles ekonomických veličin během ekonomické transformace za cenu, kterou jsme zaplatili za demokracii, domnívám se že nás stále ještě vyšla velmi lacino. Závěrem pokud se tedy premiér mýlil, pak leda v tom, že vývoj naší životní úrovně mírně podhodnotil.
*[Dolan, Lindsey: Economics, 1988, Dryden Press, New York, str.169].
|
[Obsah][Publikační činnost redaktorů Svobodných rozhledů - Tématické oblasti][Ostatní čísla Svobodných rozhledů]] | |
