Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma

4. číslo - Léto - Podzim 1998

Obsah:

“Bez abstraktních idejí bys nebyl schopen zvládat konkrétní, jedinečné problémy všedních dní. Byl bys v pozici novorozence, pro kterého je každý předmět unikátním a bezprecedentním jevem. Rozdíl mezi jeho a tvým mentálním stavem spočívá v počtu pojmových spojení, která vaše mysl vykonává. Ty nemáš jinou volbu, než spojovat svá pozorování, zkušenosti a znalosti do abstraktních myšlenek, tedy do principů. Zbývá ti pouze volba pravdivých či nepravdivých principů, racionálních či iracionálních, konzistentních či vzájemné si odporujících.”

Ayn Rand (1905-1982)

Toto nové číslo Vašich Svobodných rozhledů přichází po volebním maratónu zahájeném jarními parlamentními a podzimními senátními a komunálními volbami. Důležitost ideových kořenů pro praktickou pravicovou politiku však neztrácí na významu ani v době, kdy už je veřejnost poněkud unavena neustálou docházkou k volebním urnám. Právě proto Vám přinášíme další díl osvěžujícího čtení.

Vaše redakce

[Obsah] [Úvod] [Je mi líto, ale naše planeta není křehká] [Liberální ekonomie a hospodářská fluktuace] [Dědic] [Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

Tento domýšlivý pohled na člověka a jeho dílo mě popouzí. Odmítám věřit, že lidé, kteří sami jsou výsledkem stvoření, mohou zničit nejúžasnější výtvor celého vesmíru. Mnohým divům vesmíru ani nejsme schopni porozumět. Lidský mozek, či ta jeho malá část, kterou používáme, si není schopen představit ani velikost vesmíru, jeho původ, ani kde se vlastně nachází. I když někteří neuvěřitelně arogantní vědci si myslí, že jsou schopni vědecky rozluštit všechny záhady vesmíru a porozumět všemu čistě materialisticky, já se domnívám, že jsou určité věci, které lidský mozek objasnit či vysvětlit prostě nedokáže. Jsou určité věci, kterým nejsme předurčeni rozumět, a které musíme akceptovat na základě víry.

Já žasnu nad dokonalostí Země. Právě tato malinká planeta má podmínky nezbytné pro život a nachází se na ideálním místě ve sluneční soustavě. Kdyby byla jen o trochu dále od slunce, celá Země by byla jedna obrovská Antarktida. Kdyby byla o trochu blíž, byla by to jedna nekončící Sahara. Umístění Země je přesné, a to, vážení, není výsledek náhody. Je podivuhodné, že život kvete právě na této malé planetě, která se nachází se v této malé sluneční soustavě, která se nachází se v této malé galaxii, která se nachází uprostřed nekonečného vesmíru.

Čím více se dozvídám o vzájemném působení všech forem života na Zemi a čím více se vlastními pěti smysly přesvědčuji o kráse a velkoleposti přírody, tím více jsem ohromen. My lidé jsme neměli nic do činění se stvořením Země, s jejím umístěním ani fungováním. My jsme pouze její součástí, čímž nechci snižovat naši roli či význam v tomto světě. Jsme její součástí stejně jako její další obyvatelé, jak živí, tak neživí. Stejně jako sekvoj nebo sova skvrnitá, stejně jako ledovce. Ekologové však vykreslují člověka téměř jako nějakou anomálii, jako přirozeného nepřítele přírody. Podle nich jsme schopni zničit tuto podivuhodnou planetu pouze tím, že se budeme chovat přirozeně. To je opravdu domýšlivost, nebo, jak říkám, domýšlivost lidstva.

Různí bojovníci za práva zvířat, kteří z velké části tíhnou k různým radikálním ekologickým hnutím, se domnívají, že existuje kontinuita od komára přes krysu až k dítěti. Nejspíš si myslí, že kromě lidí všechny formy života na Zemi spolu pokojně vycházejí. To je naprosto nesmyslná představa, a to nejen proto, že existence většiny zvířat a hmyzu závisí na jejich vzájemném pojídání, ale i proto, že člověk je jediný tvor schopný uklidit nepořádek po sobě i jiných tvorech. Nemohu popřít, že jsme některá místa na světě zaneřádili, ale když slyším, že padesát let automobilismu, padesát let freonů a klimatizace nás zničí, zvedá se ve mně adrenalin.

Skutečnost je taková, že nemůžeme Zemi zničit, ani kdybychom chtěli. (Upozornění! V následujících osmi větách se vyskytuje zdravý rozum. Nedokážete-li ho snést, přeskočte je.) Země je stará více než čtyři miliardy let. Úhlavní nepřítel přírody, člověk, se na Zemi vyskytuje nanejvýš 200 000 let. Člověk nedokáže ani zdaleka vytvořit síly tak mocné jako ty v přírodě - z nichž mnohé jsou destruktivní - a přesto zde tyto síly existují přes 4 miliardy let, stejně jako Země. A Země tady stále je! Jen si to představte, vždyť je to nádhera. I kdybychom věnovali veškeré své mentální a fyzické zdroje na zničení této planety, neuspěli bychom, a to ani kdyby se toho chopil Daryl Gates. Dokonce ani Michail Gorbačov by to nedokázal, a ten přece dokáže všechno.

Takže nařídí vedoucímu NASA, aby do konce roku zničil veškerý stratosférický ozón. Vedoucí NASA by brzy zjistil svoji neschopnost, protože by si uvědomil, že to nemůže provést, pokud by nedokázal zničit slunce. Ptáte se proč? Protože ozónová vrstva je tvořena sluncem, zejména jeho ultrafialovým zářením. A přesto všichni tito tupohlaví šiřitelé poplašných zpráv a předpovídači konce světa chtějí, abychom věřili, protože se občas nad Antarktidou vyskytne snížená ozónová vrstva (která se mimochodem vždy vrátí na normální úroveň), že naše činnosti založené čistě na našem přirozeném chování a technickém pokroku mohou za to, co podle jejich předpovědí bude zničení ozónové vrstvy. Nesmysly. Hlouposti.

Sopka Pinatubo na Filipínách vychrlila během jediné erupce více než tisíckrát tolik chemických látek ničících ozón, než je freonů vyprodukovaných zlými, ďábelskými a necitlivými firmami v celé historii. Takže uznávaní vědci nyní říkají, že by se mohl - mohl, ale nemusí - nad severní polokoulí v příštích dvou nebo třech letech vyskytnout 4 až 6 procentní úbytek ozónu. Ale moment - než si začnete říkat, že jsem právě popřel vlastní argument, uvědomte si toto: sopky to dělají už 4 miliardy let. A co byste řekli? Stále máme zdravou ozónovou vrstvu! Není to nádhera? Nemáte radost? Hmmm. Ještě vám to nedochází? Přečtěte si to znovu, vážení. Jediná erupce, ze všech erupcí za čtyři miliardy let, je tisíckrát ničivější než všechny lidmi vyprodukované freony - a dočasný maximální úbytek ozónu je 6%. Závěr: Lidstvo není v žádném případě schopno vyprodukovat to, co jedna erupce sopky Pinatubo, tím méně co erupce za 4 miliardy let, takže jak můžeme zničit ozón? Jinými slovy, matka příroda útočí na svůj stratosférický ozón už milióny let a přesto ozónová vrstva stále existuje, a to v dostatečné míře, aby chránila jak Demokraty, tak ekology-maniaky před rakovinou kůže.

V lednu NASA změřila v jednom jediném dni množství chloru a dalšího plynu v atmosféře severní polokoule a zjistila nezvykle vysokou hodnotu oproti normálnímu stavu. Nepočkali si na řádnou analýzu těchto údajů, nepočkali dva nebo tři měsíce, aby provedli další měření, ale prostě údaje zveřejnili oním poplašným způsobem, který se stal znakem těch, co jsou posedlí ekologií. Několik dní byly v novinách titulky o ozónové díře v atmosféře nad severní polokoulí. Dokonce senátor Al Gore, který právě vydal poplašnou knihu o tom, jak se nacházíme v procesu zničení našeho ekosystému, předpověděl, že president Bush bude muset tomu všemu brzy čelit, kvůli “ozónové díře nad Kennebunkportem,” navzdory tomu, že žádná taková díra neexistovala - ani údaje NASA nic takového nenaznačovaly. Ve skutečnosti nedošlo k žádnému úbytku ozónu, pouze k nezvyklému zvýšení hodnot chloru. Za několik týdnů se zjistilo, že převážnou část nezvykle vysokých naměřených hodnot bylo možno přičíst erupci sopky Pinatubo - skutečnost, kterou se politicky zaměřená vědecká komunita pokusila ignorovat. A chcete vědět ještě něco? Podobné objevy byly učiněny v roce 1989, se stejnými apokalyptickými předpovědmi o zvětšování ozónové díry nad severní polokoulí. Nikdy k tomu nedošlo.

Co nutí některé vědce, aby se chovali jako maniaci, co se týče těchto věcí? No, je jasné, že se nedá oddělit věda od politiky. Vědci tvrdí, že nemají žádné politické zájmy, ale to není pravda. Vždycky potřebují více prostředků a to dnes znamená vládní prostředky. Co může být pro NASA přirozenější, když dochází k útlumu vesmírného programu, než říct, že vzhledem k tomu, že existuje toto nezvyklé množství chloru, potřebujeme finanční prostředky? Samozřejmě, musíme provést výzkum. Nejprve však musíme “informovat” veřejnost. Tomu říkám pěkná bouda.

Rád bych zdůraznil, že když je životní prostředí poškozeno, nikdo si nepřeje nápravu víc než já. Nicméně odmítám věřit, že je nutné napadat americký způsob života nebo trestat Američany jen za to, že jsou sami sebou. Abychom napravili životní prostředí, nemusíme se mstít na pokroku. Vemte si řeku Cuyahoga, která asi před dvaceti lety začala hořet, protože v ní bylo tolik špíny a mastného kalu. Rozhodli jsme se, že je třeba ji vyčistit, vyhrnuli jsme si rukávy a dokázali jsme to. Určitě byla uplatněna nějaká regulace, ale hlavní faktor bylo staré dobré americké know-how. Když dnes přijedete do Clevelandu, uvidíte neznečišťující podniky v provozu po celé délce řeky. Klíčem k čistému životního prostředí je ničím neomezované svobodné podnikání, náš systém odměňování. Čím větší ekonomický růst, tím více bohatších lidí bude požadovat čistší životní prostředí. Chudí mají jiné starosti, jako třeba nakrmit vlastní rodiny.

Pro srovnání se podívejme na znečištění způsobené lidmi v zemích s totalitním režimem. Znečištění ve východní Evropě a v bývalém Sovětském Svazu je obrovské. Když tam přijedete, uvidíte mrtvé, nikoli umírající, lesy. Uvidíte v řekách tříoké ryby. Když nikdo nevlastní soukromý majetek, neexistuje motivace pro udržování čistoty, protože nikdo nemá zájem na zachování jeho hodnoty. V těchto zemích ti, co byli u moci, nepovolili žádné zprávy o stavu životního prostředí. Nechtěli, aby pravda vyšla najevo, takže ji po celá léta skrývali. My Američani se na druhou stranu pokaždé dozvíme, když nějaký dřevař v Oregonu nešťastnou náhodou zabije sovu skvrnitou.

Když porovnáte stav životního prostředí v Americe se stavem životního prostředí v jiných zemích, vítězíme na celé čáře. Máme nejčistší zemi na světě. No, možná že Švýcarsko je čistší, ale to je jenom muzeum pro turisty. Svět nikdy neviděl nic podobného jako Spojené státy americké. V oblasti vysokého školství, ekonomiky, v životním stylu, prosperitě, vládním zřízení a osobní svobodě se nám dostalo většího a lepšího požehnání než kterékoli jiné zemi. A přesto se ekologové-maniaci snaží najít na všem americkém jenom nedostatky. Kritizují naše úsilí o zisk, ačkoli právě to nám dalo ty nejlepší technologie na regulaci znečištění na světě.

Proč to tito lidé dělají? Já myslím, že se jim prostě nelíbí náš způsob života. Jsou zatrpklí a nebudou spokojeni, dokud tato země nebude jako Švédsko nebo Nikaragua za Sandinistů. Naše prosperita vytvořila vrstvu lidí, kteří nemusí pracovat a kteří teď mají moc času, a tak ho využívají k tomu, aby nadávali na Ameriku. V rámci toho procesu si také zvyšují svoje sebevědomí. Když si řeknou, že situace je špatná a vyžaduje nápravu, věří také, že oni jsou těmi, kdo má tu nápravu zjednat. Domnívají se, že by moc ve společnosti měli mít oni, a ne nějaký majitel podniku nebo občanský vedoucí představitel.

Tito lidé se “zajímají”. Zajímají se tolik, že se pro ně tento zájem stává berličkou, díky které si připadají lepší a vznešenější než my ostatní. Jestli jejich zájem něco vyřeší, to je vedlejší, protože k tomu, aby se cítili lépe, jim stačí tento zájem.

Nedávno jsem vystupoval jako host v pořadu nazvaném New York at Night (Noční New York). Moderátor mi dával spoustu otázek o bezdomovství, o životním prostředí a všech dalších problémech, u kterých se lidé snaží budit dojem, že se o ně “zajímají”. Na moje odpovědi nebyli v žádném případě připraveni. Řekl jsem jim: “Hele, problémy máme, ale dokážeme je vyřešit.” Sexuální obtěžování je problém, ale není potřeba ho špatně vykládat nebo zveličovat. Bezdomovství není epidemie. Životní prostředí je čistší než kdy jindy. Moderátora pořadu a ostatní hosty to příšerně rozčílilo. Jeden z hostů byl dvaadvacetiletý chlapík, kterého časopis US zvolil jedním z nejhezčích svobodných mužů v Americe. Toho moje poznámky úplně vyvedly z rovnováhy. Je to herec, který si stojí dobře s hollywoodskými levičáky a který se také přidal k tomuto módnímu zajímání se. A já jsem tady najednou tvrdil, že jeho zájem je špatně vynaložená energie. On a ostatní hosté se vztekali. Nedával jsem jim takové uspokojení, jaké chtěli. Neříkal jsem, že díky tomu, že se zajímají, jsou automaticky dobrými lidmi. Bylo to skoro, jako kdybych napadl jejich náboženské přesvědčení.

V jistém smyslu to byla pravda. Mnoho z těchto lidí vyměnilo náboženství za sekulární ekologismus. Někteří dokonce uctívají bohyni Země Gaiu. Když se sejdou, tak se jejich setkání podobají náboženským shromážděním. Nedávno přišlo do Central Parku v New Yorku na Den Země 750 000 lidí. Házeli létajícím talířem, pouštěli draky a poslouchali Toma Cruise, jak vykládá, že musíme všechno recyklovat a zabránit velkým společnostem ve znečišťování. To mně teda podržte.

Anebo to, k čemu došlo při natáčení toho samého filmu: Cruise za úsvitu projíždí autem velkou rychlostí podél pláže, zrovna když tam rackové a jiní ptáci hledají potravu. Když se Cruisovo auto přiblíží, ptáci velkolepě vzlétnou, aby nebyli usmrceni, a on kolem nich prosviští, zatímco vítr si pohrává s jeho hollywoodskými vlasy. Aby tato úžasná scéna mohla být natočena, bylo na celou pláž nasypáno krmení pro ptáky, aby ptáci na pláž skutečně dosedli. Vyšlo to. Rackové začali zobat zrní a Cruise nastartoval motor a začal uhánět podél pláže. Jenom jedna věc se nepovedla - ptáci velkolepě nevzlétli, ale byli převálcováni Cruisovým autem. Masová vražda ptáků na Daytona Beach. No, co se dá dělat, aspoň měli dobrý úmysl.

Kdo je hlavním nositelem všech těchto ekologických výmyslů? Ani ne tak Paul Ehrlich, který vystupuje v pořadu The Tonight Show (Show dnešního večera), aby nám povídal o tom, jak se blíží konec světa. Jsou to spíše herci, kteří mají těch hloupostí plnou hlavu. Ted Danson ze seriálu Cheers v roce 1990 dokonce řekl, “Zbývá nám jenom deset let, abychom tuto planetu zachránili.” To byla naprostá nezodpovědnost. Nikdo mu ale neodporuje. Moderátoři různých pořadů a talk show se jenom usmívají a kývají hlavou na souhlas s takovými prohlášeními.

Proč se herci vůbec pouštějí do propagandy za tyto ekology-maniaky? To víte, jsou to lidé, kteří vydělali spoustu peněz a mnoho z nich se kvůli tomu cítí provinile. Mají pocit, že si je nezaslouží. Další důvod je, že vydělávají peníze tím, že představují někoho, kým nejsou. To vám může vystačit chvíli, potom ale začnete chtít být slavní něčím, co děláte vy sami. Ted Danson chce, aby byl brán vážně, a ne jenom jako chlápek, co hraje barmana v Cheers. Někdo se Teda chopil a naplnil mu hlavu všemi těmito nesmysly o oceánech, takže on teď vystupuje v televizi a prohlašuje, že nám zbývá jenom deset let.

Pořady jako Entertainment Tonight (Zábava dnes večer) k tomuhle nesmyslnému blouznění jenom přidávají. Vysokou sledovanost mají díky tomu, že ukazují Hollywoodský lesk, a ne protože se snaží zpochybnit ta nejstupidnější prohlášení. Nikdy neuslyšíte, jak moderátor říká, “Tede, mohl byste uvést zdroje, ze kterých čerpáte svoje přesvědčení, že konec světa bude za deset let? Opravdu si myslíte, že lidstvo dokáže Zemi zničit?”

Na závěr jsem se ho chystal ubít argumenty. “Myslíš si, že se sova vývojem dostala do nadřazeného postavení nad myš?” Zeptal jsem se. “No jasně, člověče, sova lítá, vidí v noci, že jo.” Přesně tak - sova se může v noci vrhnout k zemi a myš krásně spolknout. Chudinka myš nemá žádnou šanci. Znáte to z pořadů o zvířatech. Přesně tohle ukazují - zvířata, jak se navzájem pojídají. Myš padne za potravu sově, její malinké nožičky se jen třepetají venku, a vy si jenom řeknete, “Bože, proč se na to dívám?” Ale taková je příroda. Zvíře si to jídlo ani neuvaří. My děláme aspoň to.

Já vím, že to znělo krutě. Ale moje argumenty se řídí jednoduchou, prostou logikou. Jestliže se sova nedokáže přizpůsobit, potřebuje opravdu svět právě tento konkrétní druh, aby to stálo za všechny ty těžkosti způsobené lidem v procesu jeho záchrany? Tisíce druhů, které běhaly po této planetě, jsou nyní vyhynulé. Snaží se snad někdo prosazovat myšlenku, že by na světě bylo lépe, kdyby tady pořád pobíhali dinosauři? Koneckonců přežili bychom i bez sovy. Co by se stalo, kdyby tady už nelítaly a nezabíjely myši. Prostě bychom vyráběli více pastí. Buď to, anebo bychom pěstovali více koček.

Samozřejmě, jsme lidské bytosti a na sovách nám záleží. Je naší povinností chovat se vůči jiným tvorům, kteří nejsou tak vyvinutí jako my, zodpovědně. Nemusíme se chovat podle zásady silnější přežije. Ale proč bychom prostě vedle sebe nemohli existovat v harmonii? Není důvod, abychom jenom kvůli dvěma tisícům dvou stům párů jednoho druhu sovy omezovali dřevařský průmysl. A přesto si lidé myslí, že je to humánní řešení - tj. být méně humánní k lidem než k ostatním druhům. Koho zajímá, že přijde o práci třicet tisíc lidí, hlavně že sova bude zachráněna. Toto je, vážení, špatné pořadí hodnot.

Skandál kvůli Alaru se týkal chemické přísady, díky které byla jablka hezčí a chutnější. Ekologové-maniaci o ní prohlásili, že je karcinogenní. Vedla je herečka Meryl Streepová, která, celá žhavá, aby udělala dojem na někoho v Hollywoodu, v souvislosti s Alarem před senátním výborem naříkala, “Co to děláme našim dětem! Co to děláme našim dětem!” To je přece naprostý nesmysl. Ale oni každého, kdo oponuje jejich pseudovědě, zesměšňují a prohlašují za nekvalifikovaného nebo placeného nějakou společností.

Kvůli nebezpečí dioxinu bylo uzavřeno celé město Times Beach ve státě Missouri. Teď už se ví, že pro to nebyl žádný důvod. Dioxin v takovém množství škodlivý není, a přesto jsme byli bombardováni televizními záběry ukazujícími lidi ve skafandrech, jak se procházejí prázdným městem.

Steve Kroft v pořadu 60 Minutes (60 minut) konečně zjistil, co stojí za aférou s kyselým deštěm. Vládní komise vydala 500 miliónů dolarů za deset let studia tohoto problému a nakonec učinila závěr, že tento problém je nevýznamný a napravitelný. Kroft tento důkaz předložil jednomu z oněch fanatiků ohledně kyselého deště. Ten člověk odmítal připustit, že se mýlil a jenom mumlal, že je stále potřeba více peněz na další výzkum.

Ekologové-maniaci se také pokoušejí postavit mimo zákon většinu potravin, které konzumujeme, ve snaze změnit náš způsob stravování, a to na základě velice pochybných důkazů. Vzpomínáte si, jak říkali, že ovesné otruby snižují cholesterol? Ačkoli byl prokázán opak, lidé, kteří byli v té době skeptičtí, co se týká těchto prohlášení, byli zesměšňováni za to, že toto dogma zpochybňovali.

Pochybní vědci se vynořují úplně všude. Před několika lety oznámili antropologové, že matkou civilizace je černošská žena, která žila na jihu Afriky asi před 250 000 lety. To mělo výrazně zvýšit sebevědomí černošské komunitě. Oni pak chodili a říkali bělochům a dalším, “Pocházíte z naší matky. Díky nám jste tady. Jsme chytřejší než vy. Pocházíte z nás.” No, a teď se říká, že existují některé genealogické kořeny a větve, které antropologové zapomněli prozkoumat, takže tato žena nakonec nemusí být vývojově až tak důležitá.

Co tady tím chci říct, je, že musíte myslet sami za sebe. Nesmíte se automaticky domnívat, že jste hloupí nebo nekvalifikovaní vyjadřovat názor jenom proto, že nemáte doktorát v některé z vědních disciplín. Pár velmi hlasitých vědců s ideologickými a politickými zájmy se snaží Američany zastrašovat, aby přijali jejich pohled na svět. Rozumnější vědci se buď příliš bojí mluvit nahlas, aby nepřišli o své financování, anebo jsou médii zatlačováni do pozadí. Rukopis pochybné vědy je vidět v celém ekologickém hnutí. Je to jejich životní míza.

Mnoho vědců neví o ekologických otázkách, ke kterým se vyjadřují, zdaleka tolik, kolik předstírají. Mohou být věrohodnými kapacitami ve svých oborech, ale často se vyjadřují k problémům mimo své vlastní vědecké disciplíny. Paul Ehrlich prohlašuje, že je odborníkem v oblastech, kde se mu většina uznávaných vědců vysměje. Carl Sagan je velmi nadaný astrofyzik, ale vyjadřuje se k otázkám, ve kterých má jen velmi málo zkušeností, například globální oteplování a jaderná zima. Vzpomínáte si na jeho předpověď (a dalších lidí), že jestli Saddám Husajn zapálí kuwajtské ropné vrty, dojde ke katastrofálním globálním klimatickým změnám, ze kterých se svět bude vzpamatovávat mnoho let? (Jedna z jeho nejhysteričtějších a nejapokalyptičtějších předpovědí byla ta, že saze z kouře sníží globální teplotu tím, že budou blokovat sluneční záření, a že síra obsažená v kouři se smíchá s deštěm a zničí úrodu až k Rusku.) A že to bude trvat pět let, než se podaří tyto ohně zlikvidovat? A hle, v obou případech se spletl, trapně spletl. A důkaz je tady. Noviny The Wall Street Journal přinesly 15. května 1992 zprávu, že vědci z University of Washington v Seattlu a z Národního střediska pro atmosférický výzkum (National Center for Atmospheric Research) ve městě Boulder, stát Colorado provedli mezi 16. květnem a 12. červnem 1991 ve zmíněné oblasti měření pomocí dvou letadel. Zjistili, že globální škody na životním prostředí jsou neznatelné, i když po určitou dobu bude v oblasti Perského zálivu znatelné místní poškození.

A tady mám několik zajímavých podrobností o sazích ze zmíněných ohňů. Jejich množství bylo třináctkrát větší než saze emitované denně ze všech zdrojů spalování ve Spojených státech, a přesto nedošlo k významným globálním škodám. Důvod? Aby saze mohly mít nějaký globální dopad, musel by kouř vystoupit v atmosféře dostatečně vysoko a zůstat tam, aby ho silný vítr mohl hnát z místa na místo. Jenže - a tohle je nádhera - kuwajtský kouř nebyl v ovzduší dost dlouho, aby mohl vystoupit příliš vysoko. A proč? Protože byl rozptýlený deštěm a mraky! Deštěm! Prostě přišel déšť a jednoduše udělal čisto!

Tak, vážení přátelé. Uvědomujete si, jak zásadně a hluboce se v této záležitosti odborníci mýlili? A v čem dalším se ještě mýlí? Já myslím, že by bylo rozumné podrobit všechno ostatní, co předpovídají, důkladnému prozkoumání, protože, jak je patrné z tohoto příkladu, nevědí ani zdaleka, o čem mluví, a přesto jim nikdo neoponuje. To, co by mělo být katastrofálně poškozeno, je jejich důvěryhodnost, jenže není, protože jejich chmurné a apokalyptické předpovědi jsou nejen ‘politicky správné’, ale i požadované těmi, kdo jim věří. Já se neprohlašuji za odborníka v žádné z vědních disciplín, ale znám dost, abych mohl pokládat otázky plynoucí ze zdravého rozumu a abych nespolkl všechno, co je mi prezentováno.

Neříkám, že lidé, kteří mi posílají vědecké důkazy popírající moje stanoviska, nemají nikdy pravdu. Ale já mám pravdu mnohem častěji, než jsou oni ochotni připustit. Odmítám dopustit, aby mi vědecký elitismus zabraňoval v pokládání otázek zdravého rozumu, které zpochybňují jejich “zjištění”. Ani vy byste jim neměli dovolit, aby vám zabraňovali v oponování jejich závěrům. V okamžiku, kdy jste zastrašeni tak, že věříte, že nemáte právo komentovat vědecká tvrzení, vzdáváte se tím práv vyplývajících z prvního dodatku.

Nejlepší způsob, jak se obrnit proti pochybným vědcům, je přečíst si knihu, kterou napsala Dixy Lee Ray, bývalá guvernérka státu Washington a bývalá předsedkyně komise pro atomovou energii. Její knihu, Trashing the Planet (Zaneřádění naší planety) vydalo nakladatelství Regnery Gateway ve Washingtonu, D.C. a já jsem z ní z velké části čerpal při psaní části této kapitoly pojednávající o ozónu. Je to ta nejpodrobnější nejzdokumentovanější kniha, jakou jsem kdy četl. Autorka v ní dokazuje, že celá tato kampaň o konci světa je byznys sám pro sebe. Lidé na tomto obchodu s koncem světa a špatnými zprávami vydělávají. Velmi radím, aby si všichni čtenáři zmíněnou knihu opatřili, jestli chcete porozumět tomu, jakou hru se s vámi tito ekologové snaží hrát.

Slušní ekologové jsou například ti ze sdružení Audubon Society. Víte, že mají v Louisianě ve volné přírodě svoje stanoviště, na kterém jsou zařízení na těžbu ropy? Členové sdružení tato zařízení pečlivě monitorují, aby nevznikly žádné škody, a příjmy, které jim poskytnou ropné společnosti, jim pomáhají financovat jejich další snahy o zachování divoké přírody.

Jeden z Rushových nezvratitelných zákonů je, že člověk a životní prostředí mohou spolu žít v harmonii. Kapitalismus je dobrý pro lidi stejně jako pro další živé organismy. Vemte si například stromy. Stále slyšíme, že se stromy kácí a že je jich stále méně. Podívejme se ale na čísla. V této zemi je dnes více stromů než v době, kdy byla napsána deklarace nezávislosti. Ekomaniaci vám řeknou, že to není možné. Copak nikdy neslyšeli o požárech způsobených bleskem, které nikdo nedokázal uhasit? Dnes hasíme mnoho požárů, jaké dříve dokázaly spálit území velké jako stát Connecticut.

Skupiny jako Earth First (Země na prvním místě) tvrdí, že oheň způsobený bleskem je přirozený, takže bychom ho měli nechat hořet. Pouze lidmi založené ohně jsou špatné. No, kdyby bylo po jejich, tak bychom dnes pravděpodobně měli méně stromů než dříve, protože bychom se nesnažili uhasit ohně způsobené bleskem. Jejich stanovisko je absurdní. Stromy jsou cenná komodita a firmy mají zájem nevykácet jich příliš mnoho, pokud na ně mají jasné vlastnické právo. V dnešní době sázejí soukromé společnosti milióny stromů na vlastní půdě a pečlivě je těží.

Ekologové se vždycky odvolávají na vzpomínky na jednoduší, přirozenější dobu. Chtějí jít zpět, vracet se v čase. Podívejme se tedy na některé možné následky. V roce 1900 byla v této zemi průměrná délka života 54,9 let. Dnes je to 76 let a toto zlepšení nelze přičíst jen medicíně. Částečně je to také díky menšímu znečištění, naše potrava je celkově čistší a naše standardy ohledně čistoty jsou mnohem vyspělejší. Uvědomte si, že v roce 1900 byla města plná těch nejhorších, páchnoucích nečistot, jaké si jen dovedete představit. Například koňská mrva. Byla všude a byla významným nosičem chorob. Díky vynálezu automobilu už nemusíme být v dopravě závislí na koních přitahujících mouchy.

Dříve jsem si myslel, že ekologové jsou skupina politických levicových aktivistů, která jenom používá jiné cesty pro prosazování svých cílů. Částečně to tak pořád je. Jde tady však o víc než o pouhé prosazování levicových myšlenek. Existují dvě skupiny lidí, které si z ekologie udělaly svůj domov: skupina socialistů a skupina ekonáboženských fanatiků. Tyto skupiny si vybraly dvě nové kategorie klientů, kteří nemohou mluvit nebo nesouhlasit, a tudíž ani odmítat jejich “pomoc” - zvířata a stromy.

Druhá skupina, která se chytla ekologického hnutí, jsou lidé, kteří se domnívají, že ekologie je náboženství; že Bohem je Země a že Bůh není nic více než Země. Je to v podstatě moderní podoba panteismu, kde má příroda božskou povahu. Tato skupina chce chránit Zemi za každou cenu, i když to bude znamenat, že většina zemí třetího světa bude navždy odsouzená k bídě. Spíše než pozdvihnout země třetího světa na naši úroveň chtějí, abychom se my přiblížili podmínkám třetího světa. Je to tak nějak čistší a opravdovější. Aby to bylo jako předtím, než přišli západní bílí lidé a začali terorizovat Zemi tím, že vynalézali věci. Chtějí nás dostat zpátky, možná že ne přímo do doby kamenné, ale přinejmenším do éry koní a much.

Existuje ale ovšem také spousta průměrných Američanů, kteří se považují za ekology. Je docela přirozené chtít čistou planetu s čistou vodou a ovzduším pro nás a pro naše děti. Je chvályhodné nechtít zničit to, co nám umožňuje žít. Takže, když přijde nějaký vědec a získá díky médiím důvěryhodnost, není překvapující, že mu hodně lidí uvěří. Takhle se mobilizují pro nějaký cíl stovky a tisíce lidí, kteří pak přijdou na Mall ve Washingtonu a do Central Parku v New Yorku.

Tito slušní lidé si musí uvědomit to, že bez ohledu na perspektivu - socialistickou, náboženskou či jakoukoli jinou - je společnou charakteristikou všech těchto radikálních ekologických hnutí přesvědčení, že právo na soukromé vlastnictví se musí v této zemi důkladně omezit. Přesně to se skrývá za snahou stáhnout soukromé pozemky z oběhu za účelem zachování lužních lesů a záchrany sovy skvrnité. Jestliže jednoho dne ve vaší zahradě naprší a budete tam mít pár centimetrů vody, najednou se z vaší zahrady stane lužní les a nesmíte tam už nic postavit.

Tato nenávist k soukromému majetku je, přátelé, založená na přesvědčení, že lidským bytostem nelze svěřit do vlastnictví příliš mnoho půdy. Že jsme sobečtí a prokletí touhou měnit přírodu. My občané U.S.A. tvoříme 4 procenta světové populace a využíváme 25 procent světových přírodních zdrojů. Jak jen můžeme být tak bezohlední? Je jedno, že naše země zásobuje svět jídlem. Je jedno, že naše technologie přinesla zlepšení života všude na této planetě.

Většina lidí, kteří vedou různé ekologické skupiny, nepracuje. Dělají to, že přesvědčují ostatní lidi, aby na jejich cíle přispěli. Žijí si dobře, slušná částka se vyčerpá na výdaje, konference a vysoké platy. Stali se závislými na příjmu z příspěvků. Tito lidé chtějí zlepšovat svůj životní standard, takže musí získávat stále více příspěvků a dotací. V této zemi existuje jen určitý počet lidí, kteří jsou ochotni přispět na vytvoření útočišť pro ptáky. To je důvod, proč se někteří ekologové dostali do krize při kampaních na získání větších příspěvků. Jejich apely a taktika odstrašování mají za cíl proměnit lidi v pěšáky v armádě ekologie ohánějící se předpovědmi o konci světa.

Je zajímavé pozorovat, o která ekologická rizika se tito lidé opravdu zajímají. Jsou to rizika způsobená podnikáním nebo věcmi, které vytvořili lidé. Ale vezměme si nebezpečí radonu. Jestli opravdu existuje nějaký ekologický problém, je to radon. V některých východních zemích jsou domácnosti, kam se radon dostává z podzemí a dosahuje úrovní, které daleko překračují limity, které jsou považované za bezpečné. Kvůli radonu se ale nikdo nevzrušuje. Proč? Protože je to přírodní jev, nevyrobil to člověk. Nikdo dramaticky nevolá po výzkumu radonu, nikdo nepožaduje evakuaci. Cokoli se děje v jejich zbožštěné přírodě je jaksi přijatelné. Ono se to nějak vyřeší samo. Ale copak se lidmi způsobené katastrofy nemohou také vyřešit samy? Co třeba ropa vyteklá z tankeru Exxon Valdez. Říkali nám, že vyčištění bude trvat stovky let. Nyní vidíme, že přírodními procesy a díky neuvěřitelně nezdolným silám naší planety se příliv a odliv postaral o většinu škod, které lidé nevyčistili. A věřili byste, že loni se v průlivu Prince Williama chytlo více ryb než kdykoli předtím?

Poznámky:

1 Z knihy “The Way Things Ought to Be”, New York 1992.

---

[Obsah] [Úvod] [Je mi líto, ale naše planeta není křehká] [Liberální ekonomie a hospodářská fluktuace] [Dědic] [Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

---

 

Liberální ekonomie a hospodářské fluktuace¹

Martin Čihák

Zatímco v předchozích staletích se zájem ekonomů soustředil téměř výlučně na dlouhodobé trendy v ekonomice, po velkou část 20. století byly hlavním tématem ekonomických diskusí hospodářské fluktuace. Důvodů byla celá řada. Důležitým impulsem bezpochyby byly rozsáhlé výkyvy v hospodářské aktivitě (zejména Velká Deprese 30. let), svou roli sehrálo také zpřesnění dostupných statistik a zjemnění analytických nástrojů ekonomie, které umožnilo přesněji se zabývat dynamikou ekonomiky².

Přístupy k vysvětlení hospodářských fluktuací lze rozdělit do dvou skupin: ty, které kladou důraz na faktory uvnitř trhů, a ty kladoucí důraz na faktory mimo trhy. Běžné učebnice ekonomie (dle vzoru "běžný prací prášek") připisují první přístup zastáncům státního intervencionismu, zatímco druhý přístup zastáncům liberálního pohledu na ekonomiku. Toto rozdělení je nepřesné a zavádějící.

Je sice pravda, že starší liberální myšlení obvykle hledalo příčiny hospodářských fluktuací mimo trhy. Zdrojem fluktuací byli buď nezodpovědní politici, kteří nepředvídatelným způsobem manipulovali s množstvím peněz v ekonomice, nebo šokové změny v reálných veličinách dané např. povodněmi nebo technologickými inovacemi.

Tento postoj však nebyl dlouhodobě udržitelný. S postupem času bylo čím dál tím více zřejmé, že představa o vládě jako o jediném původci hospodářských fluktuací značně přeceňuje schopnosti vlády ovlivňovat chod ekonomiky a že také představa cyklů způsobovaných technologickými šoky těžko postačí na vysvětlení rozsáhlých výkyvů typu Velké Deprese.

Soudobý liberální pohled na cyklus se proto stále více obrací k tržním příčinám fluktuací. Hledání těchto příčin neznamená porážku liberálního pohledu. Naopak, lepší pochopení ekonomických faktorů umožňuje přesněji než dříve zdůvodnit, že pozorované hospodářské cykly nejsou výsledkem selhání trhu a nepředstavují prostor pro aktivní makroekonomickou politiku.

 

Hayekova teorie cyklu

Příkladem starší liberální teorie fluktuací - a vhodným východiskem pro další výklad - je Hayekova teorie cyklu z přelomu 20. a 30. let. Hayekova kniha Ceny a výroba (z roku 1931, ale vycházející z článku napsaného již v roce 1928) soupeřila na začátku 30. let o přízeň s Pojednáním o penězích (1930) J.M. Keynese. Zatímco ale Keynes viděl příčinu hospodářských cyklů v nedokonalém vyrovnávání investic a úspor, které se projevuje v cenové hladině všech statků, podle Hayeka jsou příčinou cyklu peníze vstupující do ekonomiky, které vedou ke zkreslení relativních cen jednotlivých statků v ekonomice.

Každá teorie cyklu musí kromě příčin vysvětlit i transmisní mechanismus, tj. způsob, jímž se cyklické poruchy přenášejí po ekonomice. V Hayekově teorii je transmisním mechanismem časová struktura výroby v ekonomice. Základem Hayekova vysvětlení je představa, že ekonomika v každém okamžiku nevyrábí jen finální statky, ale také celé spektrum investičních statků různého stupně "oklikovosti", tj. různě vzdálených od spotřebních statků. Nové peníze vstupující do ekonomiky nejsou náhodně vyhazovány z helikoptéry, ale dostávají se do konkrétních rukou. Dostávají se nejprve do rukou bank, které mohou půjčovat za nižší úrokové sazby, než by mohly, pokud by byly odkázány jen na střadatele. Výrobci proto mohou uvažovat o oklikovějších výrobách, do kterých by se jinak nepouštěli. Ceny oklikovějších investičních statků proto jdou nahoru. Tento cenový signál vede k přesunu výrobních zdrojů od spotřebních statků směrem k oklikovějším výrobám. Dojde k "prodloužení" časové struktury výroby a v investičních sektorech roste zaměstnanost a mzdy. Za tyto mzdy jsou však kupovány spotřební statky, což zvyšuje ceny spotřebních statků a poptávku po investičních statcích blízkých spotřebě. Dochází k realokaci prostředků do méně oklikových výrob. Tato realokace však není úplná, neboť část investičních zdrojů je zapuštěna do specifických projektů. Pokud v této situaci pokračuje měnová expanze, celý problém se krátkodobě odsouvá a prohlubuje. Konec měnové expanze znamená zvýšení úrokových měr, díky němuž se zvýrazní, že řada dřívějších investic do oklikových procesů byla špatně umístěná. Výrobci, kteří nemůžou přesunout zdroje do méně oklikových výrob, přestanou být schopni splácet. Ekonomika přejde do recese.

Hayekova teorie si získala velkou reputaci tím, že v roce 1929 dokázala anticipovat blízký nástup Velké Deprese jako výsledek "reflace" let dvacátých. Později ale Hayekův přístup upadal do zapomnění s tím, jak získávala na popularitě keynesovská makroekonomie založená na agregátní poptávce. Určitého oživení se mu dostalo teprve s nástupem nové vlny monetarismu (tzv. školy racionálních očekávání) v 70. a 80. letech³. Zastánci této školy se s Hayekem shodovali jak v důrazu na monetární příčiny cyklu a na transmisní mechanismus založený na mezičasové volbě, tak v závěrech pro hospodářskou politiku. Mezi oběma přístupy však existovaly také značné formální i metodologické rozdíly, takže je přesnější zde mluvit o ideové blízkosti než o návaznosti⁴.

 

Mezinárodní finanční trhy jako zdroj fluktuací

S růstem mezinárodní provázanosti ekonomik je stále obtížněji udržitelná představa, že by centrální banka mohla svou (de)stabilizační politikou tak dalekosáhle ovlivňovat ekonomiku, jak tvrdí Hayek. Účinnost národních hospodářských politik v malých otevřených ekonomikách klesá⁵, a to zhruba úměrně růstu síly mezinárodních finančních trhů. Česká ekonomika posledních let nabízí celou řadu příkladů neúčinnosti vládních politik: od neefektivnosti měnové politiky v režimu fixního kurzu, přes neúspěch dovozních depozit až například po neschopnost České národní banky bránit spekulačním pohybům kurzu.

Fakt, že stále důležitější roli v soudobé ekonomice hrají velcí hráči na mezinárodním finančním trhu, má závažné důsledky pro naše pochopení vývoje ekonomiky. Pozorujeme dva sice propojené, ale odlišné světy. Na jedné straně reálný vývoj domácí ekonomiky, na straně druhé svět mezinárodních financí, který jednak reaguje na vývoj reálných ekonomik, jednak je sám ovlivňuje.

Uvědomění si těchto skutečností nás ještě nenutí opustit Hayekův přístup. Zdrojem fluktuací i v soudobé ekonomice jsou finanční faktory a transmisním mechanismem je prodlužování a zkracování výrobní struktury. Zatímco však u Hayeka byla zdrojem fluktuací aktivní úvěrová politika centrální banky, my pozorujeme centrální banky, které jsou ve vleku událostí a pouze adaptivně reagují na spekulativní přílivy a odlivy kapitálu.

Pro vývoj na mezinárodních finančních trzích je typická těkavost, což svádí k tvrzením o neracionalitě těchto trhů. To je ale chybné tvrzení. Potíž je spíše v tom, že na finančních trzích významnou roli hrají jiné formy racionality než předpokládá učebnicová ekonomie. Na velkorozsahových finančních trzích aktéři nemohou v reálném čase detailně prozkoumat a vyhodnotit (a často ani si představit) všechny možnosti, které se nabízejí. Častá je informační asymetrie. Běžné jsou situace, kdy racionální chování má podobu nápodoby nebo adaptivní reakce na minulý vývoj⁶. Důsledná analýza cyklu musí zahrnout analýzu těchto typů chování na konkrétních trzích.

 

Příklad: česká ekonomika v posledních pěti letech

Tato hayekovská teorie cyklu obohacená o mezinárodní finanční trhy je až překvapivě přesným popisem vývoje české ekonomiky v "první pětiletce" 1993-1997. V letech 1993-1995 přitékal do ČR s velkými očekáváními, a tedy ve velkých objemech, zahraniční kapitál. Snaha sterilizovat tento příliv dotlačila Českou národní banku k faktickému přesunu k expanzivní měnové politice. To se navenek projevovalo mj. každoročním přestřelováním měnových cílů, které si ČNB stanovovala. Rostly úvěry a investice. Prodloužila se výrobní struktura, narostla oklikovost výrobních procesů v ekonomice, ale současně i v oklikových sektorech byly vypláceny mzdy, které domácnosti utrácely za spotřební zboží. To mělo tři důsledky: za prvé mzdově-inflační tlaky (pokles inflace se zpomalil), za druhé částečný přesun k méně oklikovým výrobám, za třetí zvýšený dovoz ze zahraničí, neboť ne všechny zdroje bylo možné přesunout na výrobu spotřebních statků. Úvěrová expanze však nemohla trvat věčně. Pod tlakem narůstající nerovnováhy a domněnek o spekulativní povaze velké části přílivu kapitálu došlo nejprve k opuštění fixního kurzu (jinak řečeno k opuštění snahy sterilizovat příliv kapitálu) a v polovině roku 1996 k přitvrzení měnové politiky. Spotřeba ale nadále dynamicky rostla, což prohloubilo přesun od oklikových výrob a v keynesovské statistice se projevilo především jako dramatické zpomalení hmotných investic. S růstem úrokových sazeb navíc začaly být mnohé dříve započaté oklikové výrobní procesy nedostatečně ziskové. Rostoucí počet podniků přestal být schopen splácet úvěry. Došlo ke zpomalení hospodářského růstu.

Když se někdejší očekávání začala ex post ukazovat jako nadhodnocená, nadšení zahraničních investorů ochladlo. Ti lépe informovaní se začali zbavovat korunového rizika a přenášet je na investory méně informované. Výsledkem byly rozsáhlé emise korunových obligací, krátkodobé nadhodnocení kurzu a následné splasknutí kurzové bubliny a pád kurzu, který ukončil sestupnou fázi cyklu⁷.

Celý proces tím samozřejmě neskončil. Úrokové sazby jsou pro řadu podniků stále vysoké na to, aby mohly splácet úvěry z minula. Snížení úrokových sazeb v takové situaci může pomoci opět na nohy některým z dříve započatých oklikových procesů, ale velmi pravděpodobně bude také znamenat nastartování dalšího cyklu⁸.

 

Shrnutí

Manévrovací pole vlády a centrální banky v malé otevřené ekonomice je natolik omezené, že zabývat se jejich chováním není větším přínosem pro pochopení ekonomiky, než zkoumat chování velkých finančníků. Nestačí ani studovat vztahy mezi domácími fundamentálními veličinami. Je nutné zabývat se konkrétním chováním hráčů na velkorozsahových finančních trzích, chováním, které na první pohled nemá s racionalitou nic společného, které však ve velké většině je racionálním chováním ve světě fundamentální nejistoty, ve světě s omezenými a nerovnoměrně rozloženými znalostmi.

Má varianta liberálního pohledu na ekonomiku umožňuje například zpochybnit poměrně častý názor, že česká ekonomika prodělala v uplynulých pěti letech jedinečný transformační vývoj, přerušený vnějšími šoky. První "pětiletka" v ČR mohla být prvním regulérním cyklem, jehož zdrojem byl příliv zahraničního kapitálu v podmínkách fixního kurzu a jehož transmisním mechanismem byla časová struktura výroby. Tento mechanismus se zdá být současné ekonomice inherentní, takže pozorovaný cyklický vývoj se může snadno opakovat: obnovený hospodářský růst v r. 1998 může vést k nadměrným očekáváním a k přílišnému přílivu zahraničního kapitálu, který ekonomiku opět dotlačí k vyššímu a nerovnovážnému růstu a celý cyklický vývoj se může opakovat.

Poznámky:

1Článek vychází z autorova vystoupení na valné hromadě České společnosti ekonomické.

2Zatímco starší literatura používá pro kolísání spíše termín "cykly", v novější teorii se mluví spíše o "fluktuacích". Rozdíl není jen v označení. V novějších diskusích chybí představa opakovaného průběhu, diskuse se navíc obvykle netýká vývoje výstupu jako takového, ale variability rozdílu mezi skutečným a potenciálním výstupem.

3Podrobněji o neorakouské teorii a jejích souvislostech viz např. P.J. Boettke (ed.) "The Elgar Companion to Austrian Economics", Edward Elgar, Aldershot, 1994.

4Ocenění se dostalo oběma přístupům: Hayek dostal v roce 1974 Nobelovu cenu za ekonomii, v roce 1996 byla táž cena udělena R. Lucasovi, jednomu ze zakladatelů školy racionálních očekávání.

5Schopnost vlády zasahovat do ekonomického vývoje v malé otevřené ekonomice byla zpochybněna i empiricky - viz například studie shrnuté v P.-R Agénor, P.J. Montiel, "Development Macroeconomics." Princeton University Press, Princeton, 1996.

6Objevují se např. názory, že jedním z podkladů pro takové zpětnovazební chování jsou hodnocení od ratingových agentur, která často adaptivně reagují na minulý vývoj.

7Tato kurzová bublina je sama dobrým příkladem toho, že racionální tržní procesy mohou být spojeny s velkým kolísáním. Koruna nejprve posilovala, neboť emise korunových eurobondů byly považovány za signál o kvalitě koruny jako předmětu investování. Teprve později, když byly uveřejněny odhady, že mezi držiteli těchto eurobondů převažují západoevropské domácnosti, převážila hypotéza, že ze strany emitentů jde především o přenesení rizika na hůře informované investory.

8Je pravda, že ke zpomalení výstupu přispěl svým dílem i vývoj zahraniční poptávky. Ten ale nebyl primární příčinou domácího vývoje; pouze prohloubil cyklus, do kterého ekonomika již směřovala.

---

[Obsah] [Úvod] [Je mi líto, ale naše planeta není křehká] [Liberální ekonomie a hospodářská fluktuace] [Dědic] [Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

---

Dědic¹

WALTER BLOCK
(Přeložila Martina Pelikánová)

Dědicové a dědičky bývají obvykle líčeni jako nečinní a zahálčiví jedinci, kteří se těší ze života plného nezaslouženého přepychu. Možná je to správná charakteristika mnohých z vyšší společnosti, ale to neubírá nic na hrdinské roli dědice.

Dědictví je jednoduše forma daru - je to dar věnovaný u příležitosti smrti, a podobně jako dary předávané u příležitosti narození, narozenin, svateb, výročí a svátků může být definován jako dobrovolný transfer statků od jedné strany k druhé. Proto se nelze na jedné straně stavět proti dědictví a na druhé straně privilegovat jiné typy darů. Mnoho lidí to přesto dělá. Jejich antidědické zaujetí je podněcováno představami lupičů, kteří předávají neoprávněně nabyté zisky svým dětem. Vidí, jak členové vládnoucí třídy kumulující bohatství nikoli prostřednictvím poctivého obchodu, ale prostřednictvím vládních subvencí, tarifů a licenčních protekcí předávají dále to, co jiní nashromáždili. Tomu by zcela jistě mělo být zabráněno. Eliminace dědictví se zdá být řešením.

Nebylo by však možné eliminovat dědictví, pokud by nebyly eliminovány i ostatní druhy darů. Stoprocentní dědickou daní, která je často navrhována jako prostředek pro eliminaci dědictví, bychom cíle nedosáhli, neboť kdyby byly tolerovány ostatní druhy darů, daň by se mohla snadno obcházet. Peníze a majetek by mohly být jednoduše převáděny prostřednictvím dárků k narozeninám, vánočních dárků apod. Rodiče by dokonce mohli ponechat dary pro své děti v úschově tak, aby byly předány při prvních narozeninách dítěte po smrti rodiče.

Řešení problému nezaslouženě nabytého bohatství nespočívá v tom, že zabráníme další generaci v nabytí těchto prostředků, ale v tom, že se zajistí, aby tyto prostředky nezůstaly nevyužity. Spíše je třeba zaměřit pozornost na opětovné získání nezákonně nabytého majetku a jeho navrácení oběti.

Určitě někdo namítne, že stoprocentní dědická daň je "druhé nejlepší" řešení. Jestliže ale nemáme moc připravit zločince o jejich neoprávněně nabyté zisky, měla by být alespoň vyvinuta snaha odepřít jim možnost předat majetek svým dětem. To je však vzájemně neslučitelné. Jestliže chybí síla pohnat zločince před soud, protože zločinci z řad bílých límečků ovládají soudnictví, pak musí přirozeně chybět i síla uvalit na ně stoprocentní dědickou daň.

Vlastně i kdyby taková daň mohla být uzákoněna a vynucena, touha po rovnostářství, jež živí všechny podobné návrhy, by byla zmařena. Opravdové rovnostářství totiž neznamená jen rovnou distribuci peněžních prostředků, ale také rovnou distribuci nefinančních odměn. Jak by rovnostáři napravili nerovnosti mezi bystrozrakými a slepými, mezi těmi, kteří mají hudební talent a těmi, kteří ho nemají , mezi lidmi krásnými a ošklivými, nadanými a bez nadání? Co s nerovnostmi mezi těmi, kteří mají šťastnou povahu a těmi, kteří mají sklon k melancholii? Jak by s nimi rovnostáři naložili? Bylo by možné vzít peníze těm, kteří mají "příliš mnoho štěstí", a dát je těm, kteří ho mají "příliš málo", jako náhradu? Kolik stojí šťastná povaha? Obchodovalo by se deset dolarů ročně za nominální hodnotu pět jednotek štěstí?

Směšnost takové situace by mohla vést rovnostáře k přijetí "druhého nejlepšího" řešení, například takového, které použil diktátor "Harrison Bergenon," v příběhu z knihy Vítejte v opičárně od Kurta Vonneguta². V tomto příběhu byli silní lidé nuceni nosit těžká závaží, aby se dostali na úroveň ostatních lidí; lidé s hudebním sluchem museli nosit sluchátka, která vydávala otřesně hlasité zvuky v závislosti na jejich hudebním talentu. Až sem logicky vede touha po rovnostářství. Eliminace finančního dědictví je jen prvním krokem.

Je to právě dědic a instituce dědictví, jež stojí mezi civilizací tak, jak ji známe, a světem, kde žádný talent či štěstí nesmí narušit rovnost. Jestliže si ceníme osobitosti a civilizace, pak si dědic plně zaslouží být postaven na piedestal.

Poznámky:

1Z anglického originálu knihy W.Blocka, Defending the Undefendable, kapitola The Inheritor, publikováno Fox & Wilkes, San Francisco, California, 1991.

2Vonnegut, Kurt, Welcome to the Monkey House, Dell, 1970

---

[Obsah] [Úvod] [Je mi líto, ale naše planeta není křehká] [Liberální ekonomie a hospodářská fluktuace] [Dědic] [Ostatní čísla Svobodných rozhledů]

---

 
Úvodní stránka